Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Martina Bursíka (z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Schwarzenberga (z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Ivana Gabala (+ 21.11.), Karla Svobody, Marka Ženíška (z 26.1.) (+ ze 14.1.) , Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Romana Jocha (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.) Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Miroslava Kalouska ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Jiřího Wolfa, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jefima Fištejna, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , Grigorije Paska (+21. 10.) Michaela Kocába (z 3.12.) (+ z 8. 11.+ z 5. 7. a 15. 3.), Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla, Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky, Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.), Jiřího Pospíšila, Přemysla Sobotky, Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, českých umělců Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy, Františka Bublana, Marty Kubišové, Petry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), Ondřeje Benešíka (+ z 23. 10.), či Džamily Stehlíkové (21.11.)
Ukrajinský konflikt se prodlužuje a prozatím nemá řešení. Pokus o nové dohody v Minsku skončily neúspěchem. Separatisté hodlají mobilizovat až 100 tisíc nových dobrovolníků. Jak máme podle vás toto všechno číst? Jedná se o zastrašování a přípravu lepších podmínek pro vyjednávání, nebo máme očekávat tvrdší a krvavější boje? Bude se na Ukrajině válčit až do úplného zničení jedné z bojujících stran?
Na Ukrajině se jedná o občanskou válku. Ta nezná pravidla vedení boje. Není to válka mezi Ruskem a Kyjevem jak naši, ale i američtí neokonzervatisté by rádi viděli. Tuto alternativu je možno v každém případě vyloučit. Situace sice opravdu vážným způsobem narušuje bezpečnostní prostředí, ale v kontextu vzájemných vztahů USA – Rusko převažují jiné priority, jejichž řešení vyžaduje vzájemnou a velice nutnou spolupráci obou velmocí. Proto je možno posuzovat existující rusofobii i jako zárodek antiamerikanismu a snahu o prohloubení a případně zostření situace na Ukrajině za okrajovou. Občanská válka za současných okolností vyžaduje únavový čas, vstup prostředníka (spíše v pozadí dění) a pochopitelně kompromis. Ten byl již dávno nastíněn a v podstatě se na něm nic nemění. Jistá federalizace země a změna vnitřního uspořádání k ochránění zájmu obou stran za nutné podmínky vyloučení extrémních či přímo fašistických tendencí. Myslím, že souhlas Moskvy s celistvostí Ukrajiny za těchto podmínek není problémem. (Krym zůstává mimo diskusi a je nutno tento stav zcela odůvodněně respektovat).
Různé informace potvrzují, nejenom NATO, ale i OBSE, zapojení neoznačených ruských vojenských útvarů na separátním území a do jaké míry se dá říci, že Kyjev má pod kontrolou své jednotky?
Uvedené informace o ruské účasti nejsou snadno prověřitelné. Myslím, že je možno každopádně vyloučit jakoukoliv oficiální účast ruské strany (mimo humanitární pomoci). Nelze však nezmínit historickou, národnostní i osobní zainteresovanost občanů Donbasu s Ruskem a z toho vyplývající neopominutelný zájem. Vzpomeňme na náš vztah ke Slovákům a to jsme byli tisíc let odděleni (je velice vzájemný) a přitom Ukrajina byla i v nedávné minulosti vždy mnohostranně svázána s carským impériem. Mohl to být, a byl, i vztah problematický, ale vždy velmi úzký. Z toho vyplývá jednoduchý závěr. Porážka separatistů je vyloučena a zbývá jen výše naznačený kompromis.
Pokud se týká pravomocí Kyjeva, zde není otázka tak jednoduchá. Musíme mít na paměti samotný vznik současného režimu (puč na Majdanu), který nejenže zpochybňuje podstatu jednoty a souhlasného přístupu i na území mimo Donbas, což nakonec dokumentují nesourodé a samostatně bojující jednotky v celkovém konfliktu. Tato skutečnost je velmi závažná z hlediska hledání kompromisního řešení a za podmínek současného stavu v podstatě velmi nesnadná. Rozhodující není situace na bojišti, ale schopnost, zvláště kyjevské strany, ujednotit svůj postoj. Zde je, myslím, zásadní prostor pro aktivní vliv stran, které mají možnost ovlivnit vnitřní vývoj. Obávám se však, že samy dosud mají neujasněný svůj postoj, který by vedl tímto směrem, jako možnosti k řešení konfliktu. To není problém jen USA a EU, ale samostatně všech jednotlivých zemí Evropské unie.
Ještě poznámka k objektivnosti šetření OBSE. Ta odpovídá skladbě členů komise a bývá snadno manipulovatelná. Sám mám osobní zkušenost z Kosova, kde v rozporu se zjištěnými skutečnostmi, byl předložen neodpovídající závěr šetření členskou zemí NATO (Kanada). Po mém odmítnutí podepsat s tím, že vydám vlastní zprávu jako československý velvyslanec, se ke mně připojil švýcarský generál, že není „agent NATO“ a zpráva byla změněna. Okolnosti se zneužíváním OBSE dostaly značnou publicitu. Prvý náměstek MZV Saša Vondra však nařídil, že Polreich již se nesmí žádné další mise účastnit.
Oficiální vojenské akce Kyjeva jsou vedeny pod označením protiteroristické operace, tedy nikoliv jako válka, a díky tomu prý jejich činnost nepodléhá Ženevským konvencím a je tedy povoleno vše a nikoho nelze soudit za válečné zločiny. Jaký je cíl ukrajinského vedení? Zničit separatisty i za cenu utrpení civilního obyvatelstva? Může za prodlužování bojů odpovídat Rusko? Co by měl Západ dělat jinak?
Vaše otázka je rozsáhlá a všeobsažná. Musím na ni odpovědět rovněž v širších souvislostech, a tudíž obšírněji. Úvodem jsem uvedl, že je těžko stanovit pravidla boje v době občanské války. To však vůbec neznamená beztrestnost válečných operací a jejich důsledků. Občanská válka nikoho neosvobozuje od právních postihů. Stejně tak je nutno posuzovat i akce, které se mají schovat za označení protiteroristických zásahů. Zde je nutno odmítnout i argumentaci USA, že je (od 11. září) v celosvětové válce proti terorismu, a lze tudíž chápat „vedlejší“ ztráty na civilním obyvatelstvu jako pochopitelné, a tím i normální. Dokonce v mezích mezinárodní normy. Toto je neakceptovatelný závěr, i když se i akademická komunita právními rozbory této oblasti raději vyhýbá.
Fotogalerie: - České uhlí nebo ruský plyn ?
Již jsem dříve uvedl, že tato občanská válka nemůže mít jednostranného vítěze a kyjevská strana si to také musí uvědomit. Rusko na prodlužování bojů nemůže mít žádný zájem. Jeho stanovisko k řešení jsem uvedl úvodem. Západ, jak jsem již také naznačil, má své jiné a důležitější priority, které je nutno důrazně akcentovat. Dosud se tak neděje. Pozice a vliv extrémních neokonzervaticů je spíše americkým vnitropolitickým problémem. K tomu jim přizvukuje a sype písek do soukolí zákonitého vývoje stále ještě živoucí „Nová Evropa“ (postkomunistické země).
Zauvažujme raději o roli české diplomacie, pokud jí přiznáme jistou relevanci. Její prvé kroky měly trestuhodný začátek. Dosud není známo, z čí (jistě vládní) iniciativy se pod nacistickými vlajkami na Majdanu v době zapalování choulících se policistů shromáždili v jedné řadě Zaorálek, Schwarzenberg, Štětina a podobní. Dostalo se jim vysokého ocenění na naší mediální scéně. „Konečně máme jednotnou (krajně pravicovou) zahraniční politiku.“ Jaké však byly důsledky této scény. Česká diplomacie tak odmítla jednostranně případnou svoji kapacitu zprostředkovatele. Dodnes opakovaně prohlašuje: „řídíme se postojem EU“. To ovšem není postoj. To je slouhovství svědčící o tom, že jsme se ani nechtěli „vrátit do Evropy“ jako partner, ale spíše jako kolonie. Podmínkou bylo předání téměř veškerého průmyslů a všech bank do cizích rukou s pravidelným zajištěním miliardových toků zisků z naší země. Toto je dnešní naše realita.
Pokud by naše diplomacie v případě ukrajinské krize chtěla ještě dnes pozitivně a aktivně zasáhnout, a to si nejsem jist, zda má kvalifikační a hlavně odpovědnostní kapacitu, tak stačí se obrátit k zásadám mezinárodního práva, stručně a jasně vyjádřeným v Chartě OSN, ale, světe div se, i k jedinému závazku ve Washingtonské smlouvě NATO, kde je pro všechny členské státy vyslovena povinnost „urovnávat veškeré mezinárodní spory …mírovými prostředky, tak aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly…“. Zná tuto naši jedinou povinnost někdo z vlády nebo alespoň z MZV?
Jak plní a apeluje česká diplomacie na tuto svoji, a povinnost ostatních členských států? Tím, že pomáhá vyzbrojovat kyjevskou válčící stranu? (viz děkovné dopisy z Kyjeva ministru Stropnickému?) Za této situace se čs. vláda (jistě ne sám Stropnický) rozhodla nejenom nezodpovědně, ale i v rozporu s vlastními závazky vůči NATO.
Některé ukrajinské prapory se začínají bouřit proti Kyjevu. Bojovníci z praporu Ajdar, který financuje dněpropetrovský gubernátor Kolomojský, v pondělí demonstrovali před ministerstvem obrany, házeli do oken kameny, pálili pneumatiky… Jak velké je riziko, že půjde o začarovaný kruh? Ve smyslu, že pokud by Kyjev přistoupil na mírnějším řešení, budou ho radikální skupiny tlačit k dalším bojům a válka může trvat v podstatě nonstop.
Kyjevské vojenské síly jsou nejenom nesourodé, ale i nespolehlivé (dezerce, odmítání nástupu do služby). Kyjev, pokud chce mít možnost seriózního jednání, tak musí skoncovat s extrémními politickými pozůstatky Majdanu. Tato jeho vnitřní fronta se zdá být důležitější pro budoucí vývoj než jeho konfrontace s Donbasem.
Co je největší hrozba pro naši bezpečnost?Anketa
Dá se u prezidenta Porošenka a premiéra Jaceňuka přistoupit na dělení „prezident míru“ a „premiér války“, jak to udělal prezident Miloš Zeman? Do jaké míry jsou ukrajinští politici v přístupu k řešení krize jednotní?
Dnes ještě nejsou, ale následující čas ukáže hlavně vývoj a působení jiných stran v Evropě, a proto je velmi důležité již samo prohlášení Miloše Zemana, které nebude ojedinělé a z hlediska zahájení a pokračování v jednání je funkční.
Jak si vysvětlit, že Západ obecně na Ukrajině přehlíží mnoho věcí, které mu jinak vadí? A nejde pouze o účast radikálních či fašizujících hnutí a lidí ve vládě či v armádě. Ale například o snahu dostat všechny televizní kanály pod kontrolu? Proč podle Vás Západ ve snaze uklidnit konflikt neklade Kyjevu podmínky na eliminaci těchto záležitostí, které jsou jinde kritizovány?
Odpovím trochu překvapivě. Západ není tak monolitní, jak by se mohlo zdát. Proto si myslím, že má prostor i můj podnět vůči české diplomacii. I ona si musí zvyknout chápat Západ nebo EU jako konglomerát velice různých přístupů a stanovisek, a ty se vyvíjí. Nadále nikdo nemůže čekat a přimknout se k něčemu, což svoji stabilitu nemá. Dosavadní Vámi naznačená tolerance, která není založena na rovném a obecném přístupu, je dočasná a myslím již dnes na ústupu.
Již dlouhou dobu se mluví o tom, že Ukrajina je před bankrotem, nemá plyn, lidé hladoví a často nemají ani teplou vodu. Do toho přichází zprávy o dalším zdražení potravin. Dá se střízlivě říci, jak dlouho se ještě Ukrajina udrží ekonomicky na nohou a bude vůbec schopna válčit?
Uvedené faktory mohou mít dvojí, a to i protichůdná východiska. Přesto je nelze podcenit. V moderní komunikační době je možno vyloučit krajnosti, a dokonce tendence bankrotu mohou mít řešení v hledání kooperace s vnitřními i vnějšími faktory a usnadnění celkové ukončení krize. Myslím, že i v současné situaci se krajní katastrofický scénář nenabízí.
Začalo se uvažovat o dalších protiruských sankcích, ale shoda v EU již není tak jednoduchá jako dříve. Nyní se navíc zcela změnil přístup Řecka, jehož nový premiér Tsipras nastolil vůči |Moskvě vstřícnou politiku, a dokonce po svém nástupu do funkce jako jeden z prvých kroků přijal ruského velvyslance. Budou podle Vás další sankce či nikoli? A je k jejich vypsání racionální důvod? Za co je nyní třeba Rusko trestat?
Uvádíte Řecko. Proč ale ne také Českou republiku? Známe a slýcháme názory prezidenta, min. předsedy, jeho prvého místopředsedy, ministra zahraničí a také stále vlivného bývalého prezidenta. Ve věcech sankcí jsou překvapivě jednotné. Nerozšiřovat – dokonce zrušit. Pak přijde něco, co rozum, pokud ho použiji, nebere – my se přizpůsobujeme většinovému rozhodnutí EU. Snad i to poloviční Řecko nám ukáže, že to není nutné.
Sankce nikdy neměly racionální důvod. Snad totální sankce OSN proti Jihoafrické republice, když pomohly likvidovat apartheid. Myslím si také, že již nikdo nepodpoří americkou ministryni zahraničí Madeleine Albrightovou, když prohlásila, že sankce proti Iráku, které stály životy půl milionů dětí „stály za to“. Sankce není trest. Je to falešný symbol aktivity, proto by v moderní diplomacii neměly již mít místo.
Fotogalerie: - 70. výročí osvobození Osvětimi
Reportér ČT na východní Ukrajině Miroslav Karas nedávno uvedl, že sice na Ukrajině viděl ruskou techniku, ale nikoli ruské vojáky. Podle Karase tam „všichni nenávidí všechny“ a jen tak brzy to neskončí. Západ sice trvá na dodržení mezinárodního práva ve smyslu zachování územní celistvosti Ukrajiny, ale nebylo by nakonec lepší trochu ustoupit? Jak si představit, že lidé, kteří nyní na Donbasu čelí bombardování ukrajinské armády, budou v budoucnu po případném vítězství Kyjeva loajálními a spokojenými občany?
Člověk, ze své podstaty nepotřebuje nenávidět nikoho. Stává se však často předmětem nenávistné mediální manipulace. Jak je možno jinak vysvětlit když 20 % populace Srbů a Chorvatů mělo smíšená manželství a žili souladně, aby po krátké době se nenáviděli a „trhali“ si děti. Na druhé straně v samotné Evropě máme mnoho zcela opačných případů. Nakonec ta zběsilá mediální rusofobní kampaň, kterou jsme zažili v poslední době od médií, ale i státního orgánu BIS, se také neujala. Poučení je jednoduché. Sami lidé nemají důvod si neporozumět. A k Vaší poslední poznámce. Občanská válka na Ukrajině nebude mít vítěze. Bude mít oběti, ale i dohodnuté stanovené zásady vzájemného soužití. Škoda, že k tomu má vlastní zem nepřispívá.
Prezident USA Obama v rozhovoru pro CNN potvrdil, že Spojené státy „zprostředkovaly předání moci na Ukrajině“. Různé informace se o tom objevují již hodně dlouhou dobu, nicméně teď to řekl šéf Bílého domu. Berete to jako řadovou informaci, je to třeba odsuzovat, anebo je to v pořádku a takové věci se dějí normálně? Cosi o tom myslíte?
Má zkušenost a snad i historická studia diplomacie mě vedou k tomu, abych zasadil každý citát do kontextu s reálnými okolnostmi. Být politickým činitelem zvláště v USA není snadná záležitost. Země je svými problémy značně rozjitřena. Není je třeba snad ani specifikovat. My sami si je nejsme ani schopni plně uvědomit. Zahraničněpolitické aktivity USA v posledních dekádách nevyznívají velmi příznivě. To je ale doufejme již historie, i když nově zrozené dítě v tomto prostředí – Islámský stát, je velmi akutní krizový bod, ale může být zároveň podmínkou pro souladné řešení i ukrajinské krize. To je podstata mé úvahy a odpovědi. Pak obdobná, jakoby rozporuplná vyjádření je třeba posuzovat z vnitropolitického domácího hlediska, a tím je i dána odpovídající rovina. Poslední a pozitivní poznámka. Dosud hlavní krizová období, kubánská krize (62), Vietnamská válka (65–72), Šestidenní válka (67) byly nejenom vyřešeny vyjednáváním, zpravidla důvěrným, ale posunuly další spolupráci velmocí do jiné kvalifikované úrovně, a to bylo ještě v dobách studené války. Naděje žije.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Radim Panenka
