Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka Laudáta, Pavla Teličky, Romana Jocha (ze 4.3.) + (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.), , Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana, Marka Ženíška (z 27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Michaela Kocába (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Daniela Kroupy , Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.), Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, Karla Schwarzenberga (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Jiřího Zlatušky, Luďka Niedermayera, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.) (+z 11.12) , Jana Zahradila, Miroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Martina Bursíka (z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Ivana Gabala (+ 21.11.), Karla Svobody, Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , , Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla, Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky, Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.), Johna Boka, Maji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, či Jana Vidíma
Jak zhodnotit českou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let?
Česká republika je zeměpisně zemí mezi Německem a Ruskem. Vždy jsme byli ovlivňováni zájmy těchto velmocí a vzhledem k naší velikosti i mezinárodnímu vlivu je náš manévrovací prostor přirozeně omezený. Jsme zemí, která zmíněné velmoci zajímá jak ekonomicky, tak k prosazování jejich politických představ i velmocenského vlivu.
Česká zahraniční politika až příliš trpí vnitropolitickou fragmentací zájmů. Na jedné straně podléháme představě, že jsme středem světa, že se všechno točí kolem nás a každý bude kvůli nám ochoten obětí, včetně rozpoutání velkých konfliktů, na straně druhé my sami nejsme přístupni k objektivní, kompromisní vnitropolitické debatě o našich národních zájmech. Bez ohledu na to, zda se naše zahraniční priority líbí více Američanům, Němcům nebo Rusům.
Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, prozápadní pozorovatelé naopak kritizují českou politickou praxi za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je podle vás pravda?
Já si především myslím, že bychom už konečně měli být ve formulaci a obhajobě našich národních zájmů dospělejší, sebevědomější a suverénnější a měli bychom méně podléhat nejrůznějším radám a doporučením od někoho zvenčí. Já po celá léta nerozumím tomu, proč v Čechách stále podléháme představě, že to s námi v Bruselu, Berlíně, Londýně, Washingtonu nebo Moskvě myslí někdo lépe, než my sami.
Hovoří se o rozdvojení Evropy na severní část, která se spíše bojí Ruska, a jižní část, která se spíše bojí Islámského státu. Polsko či Pobaltí mají vůči Rusku tvrdý postoj, Slovensko, Maďarsko či Rakousko častokrát s Moskvou „jdou na kompromis“. Kde je v obou dilematech, tedy „severojižním“ i „středo-východoevropském“ do budoucna naše pozice, pokud jde o Rusko, jeho ambice na kontrolu jeho blízkého příhraničí, kritiku lidských práv v Rusku, starost o Ukrajinu a podobně?
Myslím, že by nás tato otázka asi nenapadla v situaci, kdy by evropské státy mohly svobodně prosazovat vlastní zahraničněpolitické linie odpovídající jejich zájmům, velikosti i zeměpisné poloze. Realita je ale jiná. Na straně jedné jsou státy Bruselem nuceny „mluvit jedním hlasem“, na straně druhé – a vyjednávání o uklidnění situace na Ukrajině to obnažilo zřetelně – dopadne vše stejně tak, jak si bude přát několik evropských velmocí.
V českém prostředí se začínají množit často výstražné názory varující před ruskou hrozbou pro svět, pro Evropu. Komentátoři jako Šafaříková, Gabal nebo Šafr mluví o rusizaci Česka a jeho příklonu k Rusku. Je to reálná hrozba?
Názor výše zmíněných komentátorů považuji za konstrukci, která neodpovídá současné realitě. Jedna třetina celkového českého exportu jde do Německa. Do Ruska něco přes čtyři procenta. Na německý hospodářský prostor jsme neoddělitelně navázáni. Intenzita hospodářských vazeb s Německem – a proto i politických – svědčí spíše o „germanizaci“ českého prostředí. Jaká „rusizace“ nám tedy hrozí? Co je obsahem tohoto pojmu? Jak se projevuje?
Psali jsme:
Jak by podle vás mohlo v příštích deseti letech Rusko proměnit architekturu Evropy? Je nutné se tomu bránit? Co teorie šířená špičkami NATO, že Rusko by mohlo otestovat soudržnost aliance vyvoláním hybridního konfliktu v Pobaltí?
Nevěřím, že by někdo v Čechách mohl myslet vážně, že se současné Rusko chce či může vrátit do hranic bývalého Sovětského svazu a obnovit dominantní vliv až k Labi. Že je v současném světě možné, aby Rusko pohltilo Pobaltí, připoutalo Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Česko a Slovensko, a dokonce východní část Německa? A nějaké testování soudržnosti uvnitř NATO či EU? Odhaduji, že to poslední, co by si obě uskupení po svém angažmá na Ukrajině přála, aby byla jejich soudržnost nějak testována.
Snahu destabilizovat Rusko, vytvořit v něm stav chaosu, považuji ze strany Západu za hru s ohněm. Jednak proto, že již jednou se o něco takového „úspěšně“ pokusil a do zapečetěného vagonu posadil jistého Lenina, aby destabilizoval carské Rusko. Jak to dopadlo všichni víme a svět se z takového pokusu ještě stále vzpamatovává.
Je v našem zájmu, nejen českém ale i evropském, abychom Rusko neodtlačovali, abychom neprohlubovali míru jeho izolace. Za hlavní chybu Západu v posledních dvou desetiletích ve vztahu k Rusku považuji naši neochotu pochopit, že některá rozhodnutí Západu, například rozšiřování NATO a EU přibližující se k hranicím Ruska, může Rusko považovat za kroky nepřátelské, za strategii, která je ohrožuje. Chovaly se USA jinak, když zjistily sovětské vyzbrojování Kuby?
Je na místě se důvodně obávat nějakých výrazných ruských zájmů v naší zemi? Co by u nás mohlo Rusy zajímat? Vyhrotím-li otázku, mají nějaký zájem nás „vykrást“ a politicky ovládnout? Nebo jim jde jen o ekonomické partnerství?
Obávám se, že čím více bude Západ tlačit na pilu ve stylu ještě více sankcí, čím více bude tlačit Rusko do kouta například budováním sanitárního kordonu podél západních ruských hranic, a svým způsobem si i libovat v jeho ponižování (vzpomínáme si ještě na demonstrativní vjezd americké válečné lodi do černomořských vod, aby „ochraňovala bezpečí amerických sportovců na olympiádě v Soči“?), tím více se ruský pocit frustrace, zahořklosti a ohrožení bude zvyšovat. Dejme přednost racionalitě nejrozmanitější ekonomické spolupráce před politikou zvyšování napětí.
Když si k jednacímu stolu uměli sednout se sovětskými komunistickými lídry Nixon nebo Reagan v době nukleárního napětí, proč by to nemělo zafungovat s prezidentem Putinem v době, kdy je míra demokratizace vnitřních poměrů Ruska se sovětským komunismem nesrovnatelná. A říkám to i s vědomím, že se nám leccos na demokracii v Rusku nemusí líbit. Po všem, co má Rusko v historii za sebou, je jeho cesta ke svobodným poměrům složitá. Raději než se neustále povyšovat a ofrňovat nad Ruskem, pojďme si všímat stavu demokracie u nás a na Západě. Máme hodně svého másla na hlavě, ne?
Někdejší vládní zmocněnec pro americký radar v Česku Tomáš Klvaňa píše dokonce o výrazném vlivu ruské propagandy u nás a tvrdí, že jí dávají prostor i „bojácná“ veřejnoprávní média a celá země se odchyluje od západní orientace, což je prý politikům buď jedno, anebo se na tom přímo podílí. Pokud podle Klvani česká občanská společnost postupnou rusifikaci nezvrátí, pak amen s námi… Co o tom soudíte? Je nutné omezit svobodu slova v zájmu „obrany před ruskou propagandou“, jak navrhuje komentátor Českého rozhlasu a někdejší diplomat Alexander Tolčinský?
V roce 1956, v průběhu Suezské krize, americký prezident Eisenhower odmítl podpořit vojenskou akci Britů, Francouzů a Izraelců, dokonce ji veřejně odsoudil. Byl to „protizápadní“ postoj amerického prezidenta? Byl to signál počínajícího odchylování USA od západní orientace? Bylo to rozhodnutí směrované proti NATO? Nebylo.
A omezení svobody slova v zájmu jakési obrany před ruskou propagandou? Co na takovou hloupost říci? Nepochybuji, že právě tito lidé, kteří podobné názory objevně hlásají, ještě před pár týdny nosili placku „Je suis Charlie“ a hrdinně bojovali za nedotknutelnost svobody slova. Tak by si na to mohli vzpomenout!
Psali jsme:
Je třeba nějak revidovat český postoj k další integraci EU a je dobré usilovat o čím dál těsnější unii?
Takzvaná „čím dál těsnější unie“ není ve skutečnosti nic jiného, než stále tužší bruselská centralizace a tedy oslabování pravomocí české vlády i svobody rozhodovat v českého Parlamentu. Nic takového není v našem zájmu a tuto cestu bychom měli odmítat. Co si ale o tom myslí současná česká politická elita? Sociální demokraté mají tuhou bruselizaci v politickém popisu práce, pana Babiše, jak se prozatím zdá, zajímá EU potud, pokud se z toho dá „čerpat“ pro impérium Agrofert. A zbytek české politické scény si občanskou válku na Ukrajině vyložil tak, že „kdo není pro jednotný postoj EU, je pro Putina“. Ne, v současné české politice nevidím ochotu či sílu k sebevědomému postoji založenému na české historické zkušenosti, a proto ani nečekám jakoukoliv realistickou revizi českého postoje vůči současné podobě evropského integračního procesu.
Je třeba usilovat o přijetí eura?
K euru snad není třeba nic moc dodávat. Negativní výsledky jeho působení v mnohých zemích, které je používají, mluví za vše. Přijmout euro v České republice by byla ohromná chyba.
Jak se má Česká republika postavit k otázce imigrace? Mimochodem, jak se díváte na sílící popularitu protievropských či protiimigračních stran jako Front National z Francie, UKIP z Británie, Praví Finové či Švédští demokraté?
Z imigrace si svůj problém udělala sama západní Evropa. Svým štědrým nárokovým sociálním systémem, soustavným a programovým oslabováním národních států v jejich historických hranicích a průběžným rozpouštěním evropských hodnot v žíravině multikulturalismu. Debatu o imigraci v širším slova smyslu proto chápu jako zásadní debatu o hluboké a mnohostranné krizi Západu a jeho hodnot. Obávám se, že k takové debatě není připravena ani EU, ani ČR.
Politické pozice našich tradičních stran povrchně zneužívají nedobrou českou historickou zkušenost se Sovětským svazem a moskevskými komunisty hlásáním sloganu „raději do Bruselu než do Moskvy“. To u nás prozatím dost funguje. Ne tak v jiných zemích, o čemž svědčí zajímavý nárůst obliby protestních stran a uskupení u tamních voličů. Čím déle bude Evropa příčiny tohoto problému ignorovat, tím katastrofálnější může jednou být jejich řešení. Především proto bych považoval za užitečné, aby se – nejen naše – debata oprostila od stereotypních klišé a realisticky zvažovala, jak dál.
Psali jsme:
Častým argumentem pro dobré vztahy s Ruskem i Čínou je, že EU ani USA svým ekonomickým výkonem nemohou zaručit prosperitu ČR, tudíž je nutné hledat příležitosti na Východě. Příznivci prozápadního statusu quo naopak naléhají na ještě větší posílení sepětí ČR s USA formou dohody TTIP. Která z obou cest vám dává větší smysl?
Jsme otevřenou ekonomikou, obchod je pro nás životně důležitý. Potřebujeme dovážet suroviny – ropu a plyn, vyvážíme stroje, automobily. Vzájemně výhodnou obchodní výměnu s různými státy v různých částech světa bychom měli pěstovat. To je snad otázka selského rozumu, ne? A k TTIP? Žádné detaily k připravované smlouvě neznám, netroufám si vyjádřit soud, ale pokud by nás její podpis měl orientovat jednostranně či by měl omezovat naše práva obchodovat svobodně kdekoliv po světě, neměli bychom takové riziko akceptovat.
Jak vidíte ekonomickou budoucnost Ruska? Západní komentátoři mluví o totálním zhroucení Ruské federace v horizontu několika let, ruští optimisté energicky tvrdí, že prostřednictvím užších vztahů se zeměmi BRICS a ekonomických reforem svou zemi opět postaví na nohy. Vidíte nějaké viditelné snahy o reformy? Může Putin nastartovat rozvoj některých ruských, státem kontrolovaných odvětví, jako je jaderná energetika, těžební zařízení, zbraňové systémy, letectví, kosmonautika… A v kombinaci s „obchodním cestováním“ tu do Indie, tu do Turecka, tu do jižní Ameriky sehnat pro ruská strategická odvětví odbytiště? A hrozí, že se Rusko stane podřízeným státem Číny, jakýmsi jejím surovinovým zázemím či „benzínkou“, jak někteří píší?
Ekonomické sankce nejsou výhodné ani pro Rusko, ani pro EU. Mělo by být v našem zájmu postupně diplomaticky pracovat na jejich odstranění, ne jejich stupňování. Jistě, Rusové budou nuceni přesměrovat, a již to dělají, svoji obchodní spolupráci k jiným částem světa. V západoevropském zájmu ekonomickém i politickém snad není, aby došlo k vytvoření ještě těsnějších vazeb Ruska k Íránu či Číně.
Ruský zájem na vytvoření a úspěšném fungování Euroasijské unie, ve které bude mít Rusko dominantní postavení, je srozumitelným pokusem vytvořit protiváhu Evropské unii. Ekonomickou i politickou. Bude potom s Ruskem jednání snazší? Jak rychle by Rusko dokázalo alespoň částečně změnit svoji ekonomickou strukturu ve prospěch jemných technologií nevím, ale politická i hospodářská blokáda Ruska mohou vyústit v jeho pevnější odhodlání k hlubokým ekonomickým reformám. Pocit hořkosti plynoucí z toho, „proč nám to ten Západ dělá“, která minimálně v části ruského veřejného mínění jistě existuje, těmto pokusům může napomoci.
Psali jsme:
Pokud jde o naše vztahy k USA, levicoví aktivisté často upozorňují na údajně „lokajskou“ politiku ČR vůči USA či na údajný nekalý vliv americké ambasády i nevládních organizací z USA na český veřejný život. Co říci k těmto nařčením? A jak zformulovat správnou českou pozici vůči nejmocnější zemi světa?
Já žádným hostem americké ambasády v Praze nejsem a s žádnou nevládní organizací z USA nespolupracuji, takže ani nic o jejich jakýchsi nekalých praktikách u nás nemohu vědět. Ale pevně si stojím za tím, že bychom měli pěstovat suverénní zahraniční politiku odpovídající našim zájmům i historickým zkušenostem a že bychom si neměli nechat od nikoho zvenčí radit, s kým smíme a s kým nesmíme obchodovat. Američané ani Rusové to s námi nemohou myslet lépe, než jak to můžeme se sebou myslet my sami.
V některých ekonomických ukazatelích už byly USA předstiženy Čínou. Jaké příležitosti a rizika vidíte ve vztazích s touto velmocí? Spojují Číňané obchod s politikou, nebo jim jde jen o byznys? Jakou ekonomickou budoucnost předpovídáte nejlidnatější zemi světa? Objevují se zprávy o ekologických, sociálních a demografických problémech…
Čínu považuji za hádanku budoucnosti a dříve či později za zemi, se kterou budou USA a jejich spojenci konfrontováni. Ekonomicky, politicky a bezpečnostně. Kdo z nás kdy byl v Číně, chápe to. Čína se kolem zbytku světa žene rychlostí expresního rychlíku, zatímco EU poposedá na dřevěných pryčnách vagonu místní lokálky. Ekonomická expanze Číny je spojena s politickým posilováním ve světě a to, že dnes Západ podlehl hysterii, jak „navěky vyřídit“ Rusko, Číně vyhovuje.
Václav Havel stavěl svou politiku na ochraně lidských práv, přičemž tento pojem chápal v západním, americkém výkladu. Náměstek českého ministra zahraničí Petr Drulák oproti politickým právům zdůrazňuje i práva sociální či ekologická. Co bychom měli prioritně hájit? Měli bychom nadále sledovat kategorie jako svoboda slova či politická svoboda, a to v zemích velkých i malých, blízkých i vzdálených? Nebo jsou tématy spíše rozvojová pomoc chudým zemím, sledování podmínek práce, životní úroveň či zavádění sociálních vymožeností?
V americké politice byly vždy přítomné dva rozporné postoje k výkonu zahraniční politiky. Ameriky jako „majáku“ a Ameriky jako „křižáka“. Obhájci Ameriky jako majáku vždy tvrdili, že v zemi se má pečlivě a důsledně pracovat na zdokonalování demokracie tak, aby se zbytek světa chtěl k tomuto pojetí přibližovat. Američané-křižáci vždy tvrdili, že povinností Ameriky je vést vojenská tažení kdekoliv ve světě k prosazení svých hodnot.
Proč to říkám? Moc bych si přál, abychom opustili zbytnělou a nefunkční politiku obhajoby nejrůznějších lidských práv (je například právo na hypotéku základním lidským právem, jak tvrdila Clintonova administrativa?) a s úctou oprášili obhajobu občanských práv. Tento přístup by nás mohl vybídnout ke zdokonalování demokracie doma. Chtějme být příkladem, ke kterému se v jiných částech světa budou chtít vlastní cestou, na základě svých zkušeností a třeba i vlastních tradic přiblížit. Ne, já si nemyslím, že bychom měli více bombardovat či vyvážet zbraně, aby tak jiní rychleji pochopili naše hodnoty.
Základním atributem zahraniční politiky je i obranná politika. Je dostačující být členem NATO, nebo má ČR přistoupit k jiným formám zajištění vlastní bezpečnosti? Co stav naší armády a její bojeschopnost?
Nedávno prohlásil předseda Evropské komise Juncker, že „kdyby EU měla svoji vlastní armádu, nemohlo by si Rusko dovolit to, co si dovoluje“. Kromě toho, že je to evropsky namistrované a směšné, je to především nebezpečné. Naší bezpečnostní kotvou, která prozatím nemá racionální alternativu, je NATO. Žádná evropská armáda.
Na druhou stranu se domnívám, že samotné NATO potřebuje realisticky posoudit svoji budoucí roli i poslání a Česká republika jako členská země k tomu má právo i povinnost přispět svými názory.
Myslím, že NATO potřebuje méně maccainovsko-polské válkychtivosti a více racionální umírněnosti – ve vystupování i jednání. Americký prezident Eisenhower to kdysi pojmenoval docela přesně: důsledně omezovat propojení vojensko-průmyslového komplexu (Eisenhowerův vlastní termín) s veliteli z generálních štábů. Česká armáda, ve smyslu vojenského uskupení bránící svoji zemi, již neexistuje. I proto, že se nám stále více vytrácí loajalita k této zemi a její historii.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Lukáš Petřík
