Exporadce Klause Haas: Ruská invaze je reálná jako invaze z Marsu. V ODS mě označili za zrádce a škůdce. Srazit Rusko na kolena? Patříte do blázince

26.02.2015 12:55

VÝCHOD - ZÁPAD ? Exporadce prezidenta Klause a premiérů Topolánka a Fischera Tomáš Haas říká, že se u nás vžilo přesvědčení, že k našim partnerům se musíme chovat jako jejich věrní psi. Ruská invaze je dle něho asi tak reálná jako invaze z Marsu. Imigrace začíná ohrožovat samotnou existenci evropských států. Nejrozšířenější řečí ve druhém největším francouzském městě, Marseille, už není francouzština, ale arabština. Obává se, že TTIP nahraje pouze velkým korporacím oproti malým firmám podobně jako působila NAFTA v Kanadě.

Exporadce Klause Haas: Ruská invaze je reálná jako invaze z Marsu. V ODS mě označili za zrádce a škůdce. Srazit Rusko na kolena? Patříte do blázince
Foto: MK
Popisek: Tomáš Haas

Anketa

Je nutné v rámci reakce na masakr v Uherském Brodě omezit právo na držení zbraně a zpřísnit v tomto směru předpisy?

17%
11%
hlasovalo: 13311 lidí

Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.)Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, Miroslava Kalouska (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.)Karla Schwarzenberga (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Jiřího Zlatušky, Luďka Niedermayera, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12)  Marka Ženíška (z 12.2.)+ (z 26.1.) (+ ze 14.1.) Jana ZahradilaMiroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Martina Bursíka (z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10.z 6. 8. a z 23. 6.), Ivana Gabala (+ 21.11.), Karla Svobody, Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Romana Jocha (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.) Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,  Grigorije Paska (+21. 10.) Michaela Kocába (z 3.12.) (+ z 8. 11.+ z 5. 7. a 15. 3.), Alexandra Vondry, Čestmíra HofhanzlaPetra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava BartuškyKarla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.),  Jiřího Pospíšila,Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, Jana Vidíma, Daniela Kroupy,   Františka BublanaPetry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), či Džamily Stehlíkové (21.11.)

Jak zhodnotit českou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let? Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, prozápadní pozorovatelé naopak kritizují českou politickou praxi za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je podle vás pravda?

Především si musíme poctivě říci, že naše republika svou vlastní zahraniční politiku příliš nepraktikovala, a jestli nějakou ještě má, pak jen ve velmi nepodstatných věcech. Náš vztah k našim spojencům není vztah rovnoprávného partnera. Vžilo se u nás přesvědčení, že k našim partnerům se musíme chovat jako jejich věrní psi, jako slepě poslušný lokaj. A to je chyba. Partner je člověk, organizace, nebo stát, kterému jsme loajální, ale ne servilní. Partnerovi se neklaníme, partnera respektujeme a stojíme za ním. Což znamená i to, že tam, kde vidíme, že něco dělá špatně, že dělá chybu, mu řekneme, že dělá chybu.

Klíčový je respekt a loajalita, ne slepá poslušnost. Pokud to nevíme, sami si nikdy partnerův respekt nezískáme. My nejsme a nikdy nebudeme velmocí. To ani nikdy nebyla naše ambice. Ale měli bychom mít ambici stát se respektovaným státem, státem který je loajální ke svým partnerům, ale není jen členem do počtu či submisivním partnerem, kterého není třeba brát vážně. Měli bychom být nejen vidět, když zvedáme ruku, ale hlavně být slyšet tehdy, když se jedná o tom, proč ji máme zvednout.

Které osobnosti a proudy zanechaly v tomto smyslu kladnou stopu a které zápornou?

Na to, které osobnosti zanechaly kladnou stopu, je lehká odpověď, jsou to ty, které jsou nejvíc kritizovány za samostatný a kritický postoj a za schopnost jej formulovat – především Václav Klaus a prezident Zeman. A kupodivu po krátkou dobu i Václav Havel, předtím, než byl „pacifikován“ americkým vlivem a jeho předními zástupci u nás a vzdal se vlastního pohledu. Na tu „zápornou“ stranu bych zařadil téměř všechny ostatní, kdo měli kdy co do činění s naší zahraniční politikou a kteří viděli své poslání v tom, aby ta politika byla co nejméně „naše“. A opět bych zařadil Václava Havla, po tom co „prohlédl“ a ztratil samostatný osobní pohled a stal se apologetem americké politiky a tlumočníkem zájmů českých i amerických elit a nakonec jen hlasatelem celoplanetárních morálních vizí. A ovšem všechny jeho dědice, kteří dílo zkázy dovršili.

Hovoří se o rozdvojení Evropy na severní část, která se spíše bojí Ruska, a jižní část, která se spíše bojí Islámského státu. Polsko či Pobaltí mají vůči Rusku tvrdý postoj, Slovensko, Maďarsko či Rakousko častokrát s Moskvou „jdou na kompromis“. Kde je v obou dilematech, tedy „severojižním“ i „středo-východoevropském“ do budoucna naše pozice, pokud jde o Rusko, jeho ambice na kontrolu jeho blízkého příhraničí, kritiku lidských práv v Rusku, starost o Ukrajinu a podobně?

Takových dělících čar napříč Evropou by se dalo najít více. A jsou do jisté míry potvrzením toho, že tyto země ve své zahraniční politice projevují alespoň náznaky toho, že chtějí kromě příslušnosti ke „klubu“ zohlednit vlastní oprávněné zájmy. Pobaltí je jakýmsi ostrovem, nebo výspou západní Evropy v Rusku, jsou na něm závislé ekonomicky do míry, kterou si u nás sotva dokážeme představit. A vidí jako svůj největší zájem co nejhlubší integraci s evropskými státy na západě Evropy, bez ohledu na některé negativní dopady takové politiky, které považují za podružné. Jestli dělají dobře, nevím, a nechtěl bych mluvit za ně, rozhodně se ale neobávám, že jim hrozí invaze ze strany Ruska, jak dnes straší dokonce vrchní velení NATO, které jen opakuje americkou pozici.

Na jihu Evropy se zhmotňuje nebezpečí, které je zde již dlouho a které Evropa i USA ve své touze po snu o exportu demokracie euro-amerického typu přehlížela a odmítala pochopit. Podporovali jsme, Amerika i my, každé „revoluční hnutí“, počínaje íránskou revolucí ajatolláhů, v naivní víře, že povede k demokracii. A děláme to už po desetiletí, znovu a znovu se mýlíme a znovu a znovu stejnou chybu opakujeme. Evropská i americká média byla plná nadšení nad „arabským jarem“ a nikoho nezajímalo, koho a co vlastně podporujeme. Výsledkem je rostoucí moc extrémního islamismu a jeho kalifátu, který se rychle stal jednou z největších regionálních mocností a stále roste a jeho vliv se přelévá daleko od jeho hranic. Stejně chybně se Evropa chová v otázce migrace z muslimských zemí.

V jakém smyslu?

Evropa už se dávno vzdala kontroly nad imigrací a dnes je už téměř nemožné ji nějak kontrolovat. Ve své naivní snaze být „politicky korektní“ dovolila v Evropě vyrůst enklávy islámu svou fanatičností konkurující i Islámskému státu. A to, co vidíme na jihu Evropy, je jen reflexe strachu z budoucnosti – dlouho neřešený problém se rozrostl natolik, že již začíná hrozit samotné existenci ohrožených států.

V českém prostředí se začínají množit často výstražné názory varující před ruskou hrozbou pro svět, pro Evropu. Komentátoři jako Šafaříková, Gabal nebo Šafr mluví o rusizaci Česka a jeho příklonu k Rusku. Je to reálná hrozba? Jak by dle vás mohlo v příštích deseti letech Rusku proměnit architekturu Evropy? Je nutné se tomu bránit?

Tu ruskou hrozbu zatím nikdo neidentifikoval, kromě primitivní hrozby ruskými tanky na Václavském náměstí. Šafaříková, Gabal a Šafr se vezou na vlně rusofobie, kterou sami pomohli vyvolat. Rusko nemá ani zájem, ani možnosti něco takového zkusit. Ta hrozba je stejně reálná, jako hrozba invaze z Marsu. Jsem si jist, že jí nevěří ani oni sami, ale zatím je to udržuje ve světle reflektorů a nemají nejmenší zájem ta na ně namířená světla zhasnout.

Bránit se můžeme a dnes už díky těmto „nositelům osvěty“ i musíme. A to především tím, že začneme konečně uvažovat a uvědomovat si, co jsou skutečné zájmy Ruska na začátku nového tisíciletí a jednadvacátého století. A přestat s nesmyslným bičováním emocí a zatlačováním reality, například přestat vycházet z naprosto nepravdivé premisy, která zaměňuje dnešní Rusko se Sovětským svazem a Putina s Brežněvem. Přestat s nesmyslnými argumenty o ruských „imperiálních ambicích“. Začít uvažovat o tom, co jsou zájmy dnešního Ruska a nepokoušet se obnovit studenou válku na nové vyšší úrovni. I ta stará měla momenty ve kterých svět stál jen minuty od globální katastrofy nukleární války. Rusko je, bez ohledu na to, co si o něm myslíme, světovou velmocí. Chtít mu „ukázat jeho místo“ a „srazit je na kolena“ jsou šílené fantazie a jejich šiřitelé jsou zralí pro sanatorium pro duševně choré.

Co teorie šířená špičkami NATO, že Rusko by mohlo otestovat soudržnost aliance vyvoláním hybridního konfliktu v Pobaltí?

Na rozdíl od Ukrajiny, kde o něčem takovém lze alespoň teoreticky uvažovat, i když pro to nejsou žádné důkazy, je hybridní válka v Pobaltí jen strašákem bez podstaty. Něco takového není možné. Pobaltské státy jsou malé, jejich společná rozloha je jen o něco větší, než rozloha Novoruska. Všechny tři jsou členskými státy nejen EU, ale i NATO. První ruský tank, který by přejel jejich hranice, by znamenal podle článku 5 Severoatlantické smlouvy okamžitou odpověď NATO a hybridní válka by se změnila na válku klasickou se všemi důsledky, které by to přineslo. Myslí si někdo, že to je to, co Putin chce? Co by to přineslo světu, co by to přineslo Evropě a co by to přineslo Rusku?

Má to cenu jen jako to, čím jsem to nazval – propagandistický strašák bez reálné podstaty. A všimněme si, kdo jej vyvolává – ne Rusko, ale vedoucí činitelé NATO. Myslím, že EU by měla spíše tlačit na pobaltské státy s jejich silnými ruskými menšinami, aby se snažily najít cestu k uspokojení jejich potřeb jednáním a nalezením společně přijatelných řešení. Nevím, proč se cítíme povoláni vyvážet demokracii do zemí uprostřed Afriky a islámského světa, ale necháváme bez povšimnutí vážné problémy, které má demokracie přímo v našem středu, mezi námi, evropskými partnery.

Je na místě se důvodně obávat nějakých výrazných ruských zájmů v naší zemi? Co by u nás mohlo Rusy zajímat? Vyhrotím-li otázku, mají nějaký zájem nás „vykrást“ a politicky ovládnout? Nebo jim jde jen o ekonomické partnerství?

Ruské zájmy v naší zemi jsou stejné, jako ruské zájmy kdekoliv jinde. Rusko nás potřebovalo a my jsme mu byli partnery. Po rozvrácení obchodních vztahů v důsledku pádu komunismu a domácích problémů u nás, ale zejména v daleko větší míře v Rusku, se vztahy začaly zlepšovat a nabývat formy standardních vztahů dvou blízkých států. To vše je ohroženo především sankcemi, které Rusko ucítí, ale nás budou bolet. Rusko naše exporty může nahradit jak domácími zdroji, tak v zahraničí.

My si někdy myslíme, že svět je severní Amerika a Evropa. To ale není pravda a dvě třetiny světa se necítí vázány našimi ruskými komplexy a „morálními imperativy“ a jak se už ukazuje, budou ochotnými partnery Ruska. A dokonce USA, které od nás vyžadují protiruský postoj, „i když to bude bolet“, jak říká americká administrativa, se kupodivu samy chovají jinak. A během ukrajinské krize a Amerikou vyžadovaných sankcí objem vzájemného obchodu mezi USA a Ruskem narostl. USA z Ruska dováží dokonce i vojenský materiál jako raketové motory, na nichž je a několik let ještě bude závislé, protože vlastní podobné motory ještě nemá. Ale my jsme museli ztratit odbytiště pro lehké letecké motory.

Někdejší vládní zmocněnec pro americký radar v Česku Tomáš Klvaňa píše dokonce o výrazném vlivu ruské propagandy u nás a tvrdí, že jí dávají prostor i „bojácná“ veřejnoprávní média a celá země se odchyluje od západní orientace, což je prý politikům buď jedno, anebo se na tom přímo podílejí. Pokud podle Klvani česká občanská společnost postupnou rusifikaci nezvrátí, pak amen s námi… Co o tom soudíte? Je nutné omezit svobodu slova v zájmu „obrany před ruskou propagandou“, jak navrhuje komentátor Českého rozhlasu a někdejší diplomat Alexander Tolčinský?

Tomáš Klvaňa mně nepřestane udivovat. Americký radar v Brdech, který měl jako náplň své práce občanům vysvětlit, vysvětlit nedokázal. Ostatně se o to ani nesnažil, soustředil se na to, aby přesvědčil o jeho potřebě starosty brdských obcí. Samozřejmě mezi nimi neuspěl a neuspěl ani celostátně a rozhodnutí se odkládalo tak dlouho, až je zrušila nová Obamova administrativa v USA. A teď můžeme očekávat tlak téže americké administrativy na větší zapojení naší země do nové protiruské aliance, která se nedá vysvětlit spojenectvím v NATO, protože Ukrajina není stát NATO. A proto vzniká falešný problém ohrožení pobaltských zemí.

Je třeba nějak revidovat český postoj k další integraci EU? Je dobré usilovat o čím dál těsnější unii i o přijetí eura? Jak se má ČR postavit k otázce imigrace? Mimochodem, jak se díváte na sílící popularitu protievropských či protiimigračních stran jako Front National ve Francii, UKIP v Británii, Praví Finové či Švédští demokraté?

Události loňského roku nám dávají varování o nebezpečí integrace, nebezpečí společné politiky nikoliv jako společné obrany, jako je tomu u NATO, ale společné politiky, ve které se o zahraničních vztazích a stanoviscích našeho státu nerozhoduje na základě našich potřeb, zájmů a možností, ale stejně jako v otázce pěstování tabáku a boji proti kouření v Evropské komisi. Evropští úředníci by měli konat pro nás někdy vitální rozhodnutí, aniž by brali v úvahu naše zájmy. Ale to není nic nového, společná obranná politika je vedle společné emigrační politiky jen něčím novým, s čím jsme konfrontováni v důsledku přijetí Lisabonské smlouvy.

Vzestup sympatií pro evropské nacionalistické strany je logickým důsledkem této integrace, kdy zájmy občanů evropských států jsou ignorovány a musíme se řídit „politicky korektními“ směrnicemi a nařízeními Evropské unie a domácích „proevropanů“. Pokud se dozvídám, že nejrozšířenější řečí ve druhém největším francouzském městě, Marseille, už není francouzština, ale arabština, nemohu divit. Tady už nejde o xenofobii, ale o oprávněný pocit ohrožení. A není divu, že se to odráží v růstu preferencí nacionalistických stran a hnutí.

A je to varující i z jiného pohledu. Je zde i naše v tuto chvíli „politicky korektní“ politika izolace Ruska. Obávám se, že neublíží, jak je jejím nijak nezakrývaným cílem současné ruské administrativě a jmenovitě Putinovi, ale naopak mezi Rusy poroste pocit ohrožení a posílíme to, co dnes ještě neoprávněně nazýváme „hrozbou ruského nacionalismu“. Naší politikou bude posílen právě tento proud v ruské společnosti a ruské politice a nebude to mít pro nás, Evropu a Západ obecně, pozitivní důsledky.

Častým argumentem pro dobré vztahy s Ruskem i Čínou je, že EU ani USA svým ekonomickým výkonem nemohou zaručit prosperitu ČR, tudíž je nutné hledat příležitosti na Východě. Příznivci prozápadního statutu quo naopak naléhají na ještě větší posílení sepětí ČR s USA formou dohody TTIP. Která z obou cest vám dává větší smysl?

Nikdy není pro ekonomiku dobré stát se úplně závislým na jednom zdroji nebo na jednom odbytišti. Hledat příležitosti a v tuto chvíli je hlavně neztrácet musíme všude a samozřejmě, že je najdeme mezi našimi partnery. Nemůžeme se jich bez rozmyslu zříkat. Co se týká TTIP jsou zde povolanější odborníci k jejímu hodnocení než já. Já nejsem ekonom a dívám se na TIPP jako laik, možná poučený z dlouhého pobytu v Kanadě, která je podobnou smlouvou, NAFTA (North America Free Trade Agreement) spojená s USA. Je to výhodné zejména pro velké korporace, pro malé podnikatele to vychází spíše negativně, sami většinou nemají prostředky k tomu, aby mohli proniknout na americký trh a doma jsou vystaveni konkurenci velkých amerických korporací. A zaráží mně, že o smlouvě stále nemáme dost informací, nemám z toho dobrý pocit.

Jak vidíte ekonomickou budoucnost Ruska? Západní komentátoři mluví o totálním zhroucení Ruské federace v horizontu několika let, ruští optimisté energicky tvrdí, že prostřednictvím užších vztahů se zeměmi BRICS a ekonomických reforem svou zemi opět postaví na nohy. Vidíte nějaké viditelné snahy o reformy? Může Putin nastartovat rozvoj některých ruských státem kontrolovaných odvětví, jako je jaderná energetika, těžební zařízení, zbraňové systémy, letectví, kosmonautika…? A v kombinaci s „obchodním cestováním“ tu do Indie, tu do Turecka, tu do jižní Ameriky sehnat pro ruská strategická odvětví odbytiště? A hrozí, že se Rusko stane podřízeným státem Číny, jakýmsi jejím surovinovým zázemím či „benzínkou“, jak někteří píší?

Rusko je rozlohou největší zemí na světě, má ohromné a zdaleka ještě nedotčené přírodní zdroje a obrovský potenciál. Přirovnal bych to k americkému západu na přelomu 19. a 20. století. Tehdy se vžilo známé „Go west, young man!“, tedy „jdi na západ, mladíku“ – tam byly příležitosti, byla to dynamická část Ameriky, tam rostl průmysl, tam se měnila americká společnost a tam se rozhodovalo o osudu USA, o jejich budoucí ekonomické síle a jejich bohatství. Něco podobného je v možnostech Ruska. Proto tvrdím, že příští ruská expanze nebude mimo hranice Ruské federace, bude směrem dovnitř. Tam je podobný, jen daleko větší potenciál, než byl v době, o které jsem mluvil na americkém západě. A záleží na Rusech, jestli jej dokáží proměnit v bohatství a prosperitu, jako se to kdysi podařilo Američanům. A z toho, co vím, co čtu v projevech ruských státníků, jsou si toho vědomi.

Pokud jde o naše vztahy k USA, levicoví aktivisté často upozorňují na údajně „lokajskou“ politiku České republiky vůči USA či na údajný nekalý vliv americké ambasády i nevládních organizací z USA na český veřejný život. Co říci k těmto nařčením? A jak zformulovat správnou českou pozici vůči nejmocnější zemi světa?

Tady platí, co jsem řekl v úvodu, jde o respekt a o to, abychom byli vnímáni jako stát, se kterým je nutno s respektem jednat. To, co popisujete, je bohužel realitou, a pokud si ten respekt nedokážeme získat, nezmění se na tom nic. A to platí obecně, nejen o vztahu USA – Česká republika. Za zmínku stojí, že to kdysi chápali i Sověti – a takový jim podřízený komunista jako byl Antonín Novotný, který sovětům dokázal říci rozhodné ne, když chtěli umístit své jaderné zbraně v Československu.

Václav Havel stavěl svou politiku na ochraně lidských práv, přičemž tento pojem chápal v západním, americkém výkladu. Náměstek českého ministra zahraničí Petr Drulák oproti politickým právům zdůrazňuje i práva sociální či ekologická. Co bychom měli prioritně hájit? Měli bychom nadále sledovat kategorie jako svoboda slova či politická svoboda, a to v zemích velkých i malých, blízkých i vzdálených? Nebo jsou tématy spíše rozvojová pomoc chudým zemím, sledování podmínek práce, životní úroveň či zavádění sociálních vymožeností?

Nic nám nedává právo prosazovat americký a evropský koncept lidských práv a demokracie, a zejména ne silou. I tady musíme respektovat, že jsme ve styku s cizí kulturou a cizími tradicemi. Pokoušet se jim vnutit to, co považujeme za dobré u nás, není právě moudré a zkušenosti nám říkají, že si většinou nezískáme mnoho přátel. Ale uděláme si mnoho nepřátel. Viz arabské jaro.

Nedávno jste vystoupil z ODS. Jaké jste na to měl reakce a ohlasy mezi bývalými kolegy, přáteli a podobně?

Své důvody jsem vysvětlil v dopise, který otiskly i Parlamentní listy. Kdybych je měl říci v jedné větě, nemohl jsem zůstat členem strany, která svým mlčením podporuje ukrajinské nacisty a tváří se, že to je jen cosi nedůležitého, malá tolerovatelná piha na tváři jinak bezvadné Ukrajiny. ODS dělá strašnou chybu a bude se jednou za svůj postoj stydět. Čekal jsem od pana předsedy, že najde odvahu k tomu, aby vyjádřil své znepokojení a znepokojení své strany nad tím, že na Ukrajině pozvedá hlavu nacismus, že nám to vadí a varujeme před tím. Pan předseda to zřejmě zahrnul mezi jiné chybičky režimu, o kterých se opatrně zmínil, ale tím to pro něho a pro ODS končí. Žádná chyba není dostatečná k tomu, aby otřásla jeho pevným přesvědčením, že musíme naše ukrajinské spojence, naše partnery ve světě a celou naší politickou scénou v té chybné politice věrně a bezvýhradně následovat.

Reakcí bylo mnoho, a musím říci, že byly velmi podpůrné, sympatie k mému rozhodnutí vyjádřila drtivá většina čtenářů, lidí, které vůbec neznám, a dodnes jsem nestačil na některé odpovědět. Byly samozřejmě i reakce odmítavé, několik členů ODS mě označilo za zrádce nebo za škůdce. U některých mě to mrzí, protože jde o osobní přátele. A dostal jsem i nabídky vstoupit do jiných politických stran. Ty budu odmítat, já jsem nikdy v žádné jiné politické straně v této zemi nepracoval a strany měnit nehodlám. Mé vystoupení bylo reakcí, cítil jsem to jako nutnou reakci na jeden aspekt politiky ODS, se kterým se nemohu smířit. Ale mám v ODS spoustu přátel, je mi sympatický trend renesance strany a přeji jí, aby se dostala z krize, ve které je. A budu ji v tom i nadále podporovat.


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Lukáš Petřík

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Politický a marketingový poradce: ČSSD nabízela lidem šunt a dělá z lidí blbce. Národ Sobotku a Kalouska nenáviděl a Babiš je těchto nepřátel zbavil. Přijde revoluce, která nebude sametová

17:45 Politický a marketingový poradce: ČSSD nabízela lidem šunt a dělá z lidí blbce. Národ Sobotku a Kalouska nenáviděl a Babiš je těchto nepřátel zbavil. Přijde revoluce, která nebude sametová

ROZHOVOR „ČSSD i TOP 09 nabízely lidem něco, o co nejen že nestojí, ale co dokonce pokládají za nepř…