Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavla Svobody, Miroslavy Němcové, Zdeny Mašínové, gen. Jiřího Šedivého, Karla Schwarzenberga (z 24.3.) + (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.) Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Tomáše Klvani (z 20.3.)+ (z 12.3.), Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1), Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka Laudáta, Pavla Teličky, Romana Jocha (ze 4.3.) + (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.), , Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana, Marka Ženíška (z 27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Michaela Kocába (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Daniela Kroupy , Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.), Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, Jiřího Zlatušky, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.) (+z 11.12) , Jana Zahradila, Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , , Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla, Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky, Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Maji Lutaj, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Anatolije Lebeděva či Alexandra Kručinina
Jak zhodnotit českou a slovenskou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let? Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, prozápadní pozorovatelé naopak kritizují českou politickou praxi za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je dle Vás pravda? Které osobnosti a proudy zanechaly v tomto smyslu kladnou stopu a které zápornou?
Zahraniční politiku za uplynulé čtvrtstoletí hodnotím jako promarněnou šanci. Pro mě je základním výchozím bodem fakt, že primárním cílem mezinárodních vztahů na počátku devadesátých let a touhou lidí jak na Západě, tak na Východě bylo ukončit studenou válku. Tento cíl dostal své politické vyjádření v Pařížské chartě pro novou Evropu, podepsané 21. listopadu 1990 nejvyššími představiteli 22 států, včetně obou supervelmocí (SSSR a USA), Československo nevyjímaje.
Pařížská charta v čl. 3 výslovně deklarovala principiální zásadu, že bezpečnost je nedělitelná, že bezpečnost každé z jejích zemí je neoddělitelně spjata s bezpečností všech zúčastněných zemí KBSE, tedy že není možné posilovat bezpečnost jedněch na úkor druhých. Stejně důležité je, že ani jen náznakem nevzpomínala, kdo studenou válku prohrál a už vůbec ne trestání poraženého – čímž se výrazně lišila od mírového uspořádání z Versailles i po druhé světové válce. Po 25 letech konstatujeme významný odklon od této politiky až její negaci. Severoatlantická aliance jako historický relikt studené války, jako její hlavní institucionální struktura nejenže zůstala zachována, ale rozšířila se na Východ.
Rusko nejenže nebylo zapojené do nového bezpečnostního systému, ale bylo soustavně ohrožováno ať už přítomností struktur NATO na svých hranicích, jednostranným vypovězením smlouvy ABM o omezení systémů protiraketové obrany ze strany Spojených států nebo plánem na vybudování globálního protiraketového štítu, který by výrazně narušil ruské bezpečnostní zájmy. Tyto kroky ruská generalita zodpovědná za obranu státu nemohla vyhodnotit jinak než jako přípravu na konflikt. Bohužel i vámi zmiňovaný slovník o tom, kdo je víc proamerický a kdo více proruský, svědčí o tom, že jsme se nevymanili z mentality studené války, která vlastně nikdy neskončila. Nevidím důvod, proč bych měl ve svobodném prostředí dokazovat svou loajalitu k Západu, proč bych namísto pěstování přátelství mezi národy měl nutit lidi dělit se na spojence a nepřátele. To dělají psychotické diktatury, to se dělo u nás v padesátých letech a v USA během mccarthismu.
Kdyby to Západ myslel se svým přátelstvím s Ruskem vážně, tak by například nikdy nevytvářel štvavé kampaně proti politikům, kteří si dovolili navštívit Moskvu, jak se to u nás dělo permanentně, i za Jelcina, a nikdy by od Ruska nepožadoval, aby se chovalo jako poražené.
Seriál geopolitických úvah ParlamentníchListů.cz:
V českém prostředí se začínají množit názory varující před ruskou hrozbou pro svět, pro Evropu. Novináři Pavel Šafr, ale i další píšou o rusizaci Česka a jeho příklonu k Rusku. Je to ale oproti třeba zmiňovanému islamismu reálná hrozba? Jak by dle Vás mohlo v příštích deseti letech Rusko proměnit architekturu Evropy? Je nutné se tomu bránit?
Toto je typický propagandistický slovník, ve kterém slyším válečné tamtamy. Před každým útokem Západu (na Jugoslávii, na Afghánistán, Irák) jsme slyšeli, že Milošević, Tálibán nebo Husajn jsou "hrozbou pro celý svět". Je to absolutní nesmysl, Rusko nemá světovládné ambice. Naopak děláme obrovskou chybu podobnou té po první světové válce, když jsme poražené Německo nedokázali začlenit do nového systému a donutili je vyvíjet se izolovaně až do podoby monstra. Varuji před opakováním podobných chyb. Rusko je stále agresivnější ne proto, že je taková jeho podstata, ale proto, že je vytlačované na okraj Evropy, a protože jsou ignorovány jeho bezpečnostní zájmy. Rusové se za těch 25 let naučili, že ať dělají cokoliv, chování Západu to neovlivní, proto je jejich zahraniční politika stále asertivnější, což naopak dráždí nás. Výsledek je neúměrné zvyšování napětí, které se nebezpečně přibližuje k bodu, ze kterého už nebude návratu, a to přesto, že válku nikdo nechce.
Fotogalerie: - Ami go home, welcome friends!
Co teorie šířená špičkami NATO, že Rusko by mohlo otestovat soudržnost Aliance vyvoláním hybridního konfliktu v Pobaltí? Prezident Zeman v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz řekl, že by tím Rusko spáchalo politickou vojenskou sebevraždu.
Jde o propagandistické bludy. Putin není Hitler a Rusko není Sovětský svaz, to jsou prostě nesmysly. Rusko nevedou šílenci, ale pragmatičtí chladnokrevní politici a na podobné dobrodružství nemá Moskva ani sílu, ani chuť. Co však hrozí, je to, na co velmi diplomaticky upozornil nedávno Peking: že pokud nebudeme respektovat ruské bezpečnostní zájmy, zahraniční politika Ruska bude stále agresivnější.
Už i uznávaný americký bezpečnostní expert George Friedman, kterého rád poslouchám ne proto, že bych s ním souhlasil, ale proto, že mimořádně otevřeně tlumočí názory politického a vojenského vedení USA, otevřeně přiznal: současný status Ukrajiny je pro Rusko existenční hrozba a Rusové si nemohou dovolit nechat to jen tak. Spojené státy přemisťují své vojáky do tzv. Mezimoří – to je oblast mezi Baltským a Černým mořem, mezi Pobaltím a Rumunskem. To je sanitární koridor, o kterém snil ještě polský maršál Pilsudski, a dnes je to mimořádně výhodná útočná pozice pro USA.
Moskva věří, že Spojené státy chtějí rozbít Ruskou federaci. Ten, kdo ví, co v této situaci udělají Němci, zná dějiny na příštích dvacet let. Víte, co to znamená? Že hlavním problémem dneška není to, zda do vývoje na Ukrajině zasahují více Rusové nebo Američané, ale to, jak zabránit nové světové válce. Neboť podobně jako před více než sto lety, globální konflikt je na spadnutí a tento spor imperiálních zájmů můžeme prohrát všichni, pokud se nepostavíme na jedinou správnou stranu – na stranu míru. Varuji před těmi nezodpovědnými válečnými tanečky, jsme v mimořádně vážném bodě dějin. Toto není rok 1938 a je nezbytné správně vyhodnotit situaci, jinak se pomlátíme všichni.
Je na místě se důvodně obávat nějakých výrazných ruských zájmů v našich zemích? Co by u nás mohlo Rusy zajímat? Vyhrotím-li otázku, mají nějaký zájem nás „vykrást“ a politicky ovládnout? Nebo jim jde jen o ekonomické partnerství?
Kladete mi otázky, ve kterých nevidím smysl. Každá velmoc má své oprávněné zájmy. Ptali byste se mě, jestli se třeba obávat amerických zájmů v našich zemích? Nebo německých? To je válečný pohled na svět, ve kterém existují dobří a zlí, naši a nepřátelé a já takovou optiku odmítám. Když už, myslím, že Rusové mají podobně jako Američané zájem na slabé Evropě. Z tohoto hlediska je naším životním zájmem soustředit se na budování silné sjednocené Evropy, která by se emancipovala jak od amerických, tak i od ruských velmocenských plánů.
V českém mediálním prostředí se stále častěji objevují varovné komentáře o výrazném vlivu ruské propagandy s tím, že jí dávají prostor i „bojácná“ veřejnoprávní média a celá země se odchyluje od západní orientace, což je politikům buď jedno, anebo se na tom přímo podílí. Jak s tím ovšem podle Vás bojovat, aniž by zároveň utrpěly demokratické svobody, které jsou se západní orientací neodmyslitelně spjaté? Nebo to jsou jen tvrzení, s realitou příliš nekorespondující?
To snad nemyslíte vážně, že veřejnoprávní média jsou proruská, asi žijeme na opačných pólech planety. Já tyto názory považuji z velké části za paranoidní. Ocituji vám slova francouzské historičky Marie-France Toinetové, která se zabývá obdobím mccarthismu ve Spojených státech a která ve své knize Hon na čarodějnice (vyšla i v češtině) takto popisuje paranoidní atmosféru tehdejších dob: „Následky nesmyslného pronásledování lidí za jejich názory trvají dodnes. V první řadě se značně zúžila politická debata. Nedocházelo už ke svobodné výměně názorů, protože příliš mnoho lidí mělo strach – strach podepsat nějakou petici, být členem nějakého spolku, být viděn s určitými lidmi nebo knihami, vyjádřit svůj názor tak, aby ho někdo neobvinil, neudal, špatně si to nevysvětlil. Jakýkoliv náznak nezávislého myšlení odlišný od vládnoucí ideologie byl zatracován jako proruský, komunistický a bytostně nebezpečný.“
Nepřipomíná vám to něco? Pro mě je nepochopitelné, jak právě lidé odsuzující bludné konspirační teorie, nekriticky přijímají každou antiruskou konspiraci bez jakýchkoliv racionálních základů. Žijeme v informační válce, takže je třeba si uvědomit, že propagandu nešíří jen Rusko, ale i Západ.
Psali jsme:
Jak se díváte na sílící popularitu protievropských či protiimigračních stran jako Front National (Francie), UKIP, Praví Finové či Švédští demokraté?
Jako na selhání liberální demokracie. Živnou půdou nástupu fašismu v minulém století byla právě neschopnost vyrovnat se s následky ekonomické krize. Liberální demokracie dnes nejenže nemá odpovědi na problémy ekonomiky, ale je velmi neprůkazná až pokrytecká i v rovině politiky, což nahrává extremistickým hnutím, která získávají voliče právě na zdánlivé otevřenosti a upřímnosti, kterou frustrovaní lidé nevidí u etablovaných politiků. Zdá se, že jsme se z ničeho nepoučili, protože opakujeme stejné chyby.
To se netýká jen západní Evropy. Podívejte se, mám pocit, že co se týče konfliktu na východě, příliš se soustředíme na Rusko a nevšímáme si, co se děje na Ukrajině. Stát, který nemá jasno v tom, zda je Bandera hrdina, či zločinec, zda stál v druhé světové válce na správné straně, stát, který ohrožuje plíživá fašizace, válka oligarchů a bankrot, je na nejlepší cestě k novému Majdanu – po kterém však již nemusí být žádné volby. Nevím, zda si mocní tohoto světa uvědomují, že podstata oligarchického režimu na Ukrajině se nezměnila nebo jim je to jedno. Zdá se, že spíše to druhé, jinak by nemohli opakovat tytéž tragické chyby, které vedly v jiných zemích ke katastrofě a zvát do Kyjeva neoliberální poradce, kteří už jednou zničili ekonomiky východoevropských států. Ukrajina se vydala řeckou cestou a já se obávám, že odpověď na tento pochod do propasti nebude radikálně levicová, ale fašistická.
Co lze podle Vás v příštích týdnech a měsících očekávat od vývoje v Řecku? Po výhře Syrizy ve volbách se v místních levicových kruzích objevila euforie, že jde o začátek změn v celé Evropě, ale nyní se ukazují problémy řecké vlády s věřiteli a začíná se mluvit dokonce o předčasných volbách.
Obávám se, že Syriza svou první vážnou bitvu prohrála a nedokáže to přiznat. Nevím, jestli to povede k předčasným volbám, ale kompromisy jsou příliš velké. Odchod Řecka z eurozóny, kterou Řekové i tak vnímají jako vězení pro dlužníky, je stále pravděpodobnější. V každém případě bych nad Syrizou ještě nelámal hůl. Vnesla do evropské politiky nevídaný prvek transparentnosti, když zveřejňuje své návrhy ještě před začátkem rozhovorů, má sympatie lidí toužících po demokratických změnách a měli bychom jí držet palce, aby se jí to podařilo. V případě jejího selhání už totiž další odpověď na problémy může být fašistická. To je totiž hlavní nebezpečí.
Často upozorňuji, že nejhorší věc, kterou může politik udělat, je zničit naději. Všechny dosavadní pokusy najít odpověď na krizi, všechna vášnivá a demagogická vzepětí od „Yes, we can“ přes arabské jaro až po hnutí Occupy či Indignados, byly zoufale nekoncepční a skončily obrovskou deziluzí. Tato frustrace se pak přelévá jedině do podpory extremistických hnutí. Žádná zkratkovitá řešení však neexistují.
Častým argumentem pro dobré vztahy s Ruskem i Čínou je, že EU ani USA svým ekonomickým výkonem nemohou zaručit prosperitu ČR, tudíž je nutné hledat příležitosti na Východě. Příznivci striktního prozápadního směřování naopak naléhají na ještě větší posílení sepětí ČR s USA formou dohody TTIP. Která z obou cest vám dává větší smysl? A není skutečně dohoda TTIP pro Evropu nevýhodná, jak tvrdí kritici s konkrétními argumenty?
Jsem přesvědčen, že TTIP je primárně geopolitický, ne ekonomický projekt a jeho cílem je odříznout Evropu od Ruska tak, jako cílem TPP je odříznout asijské ekonomiky od Číny. Obojí je nesmysl. USA budují ekonomické bloky s přesně stejným záměrem, jako budovaly vojenskou alianci. To považuji za bytostně nebezpečné, svět by měl směřovat ke spolupráci a sjednocování, ne dělení na spojence a nepřátele. Takový trend nejenže zvyšuje riziko globálního konfliktu, ale já ho vnímám jako konkurenční korporativní projekt vůči samotné EU a evropští politici by měli tuto hru přečíst.
Fotogalerie: - Američané v Praze
Rodící se konflikt bloků mezi TTIP, TPP a Eurasijskou unií je ve své podstatě imperiální a v takových válkách není spravedlivých. Velmocenská identita Ruska je stejně nepříjemně imperiální jako snaha upadajícího amerického impéria udržet si hegemonii ve stále složitějším a multipolárnějším světě. Evropa musí začít hrát svou vlastní hru vytváření vize, která by měla být antiimperiální, kooperativní a pacifistická, měla by najít své historické poslání v tom, že povede planetu k novým pravidlům uspořádání světa založeného na spravedlnosti, solidaritě a míru.
Jak vidíte ekonomickou budoucnost Ruska? Západní komentátoři mluví o totálním zhroucení RF v horizontu několika let, ruští optimisté energicky tvrdí, že prostřednictvím užších vztahů se zeměmi BRICS a ekonomických reforem svou zemi opět postaví na nohy. Vidíte nějaké viditelné snahy o reformy?
Nejsem ekonom, na tuto otázku vám neumím kvalifikovaně odpovědět. Ale co se týče politické stránky věci, Rusko dělá vše proto, aby přeorientovalo svou ekonomiku na vazby se státy BRICS. To by mohlo pro nás představovat do budoucna velké problémy. Je možné, že velcí hráči jako Německo či Velká Británie se vrátí na ruský trh po skončení sankčního režimu poměrně rychle, zemím jako jsme my, to však bude trvat podstatně déle.
Na návštěvě v Rusku byl nedávno italský premiér Matteo Renzi, který si s prezidentem Putinem notoval v celé řadě oblastí. Před tím se zase uskutečnila velmi významná návštěva ruského prezidenta v Maďarsku. Jaký význam bychom těmto návštěvám měli přikládat?
Ruská diplomacie se zcela přirozeně snaží najít v Evropské unii průniky svého vlivu. A protože jednotná evropská zahraniční politika neexistuje, daří se jí to. Nepřeceňoval bych to, země EU a Rusko přece nejsou ve válce, aby přestaly udržovat kontakty a prosazovat své zájmy diplomatickou cestou.
Viktor Orbán si s Vladimirem Putinem rozumí už delší dobu, za což je maďarský premiér trnem v oku Bruselu. Dá se říci, že je Maďarsko proruské? Do jaké míry máme brát vážně varování o omezování demokracie a svobody v Maďarsku?
Orbán je ve stále větší izolaci. Jeho politika skutečně vede k nevídanému (co se týče EU) omezování občanských svobod. Na druhé straně se však vzpírá nenáviděnému ekonomickému neoliberalismu, což mu udržuje vysokou popularitu. Výsledkem jeho politiky však není stát sociální, ale zkorumpovaný a klientelistický. Jeho vztahy s Ruskem jsou čistě pragmatické a účelové, neviděl bych za tím užší vazby, to jen média hysterizují každý kontakt s Moskvou jako div ne velezradu. Mocensky je Viktor Orbán velmi podobný Robertu Ficovi. To, co dělá Orbán s levicí, dělá Fico s pravicí, v obou případech je to však neideologický mocenský monolit, který korumpuje a drolí opozici.
Co si myslíte o Adrianě Krnáčové?Anketa
Jak hodnotíte pozice slovenského premiéra Fica vůči Ukrajině a obecněji zahraničněpolitickým otázkám? A co říci na postoje prezidenta Andreje Kisky, coby protipól Roberta Fica? Jaké faktory formují jejich politiku?
Postoj Roberta Fica k zahraniční politice je tradičně velmi dvojtvárný. Před svými voliči si pěstuje image rebela, na mezinárodním poli se však chová loajálně a standardně, podporuje všechny kroky EU a NATO. Jeho odpor k sankcím či politice Západu vůči Ukrajině je pouze rétorický. Robert Fico se tvrdě řídí průzkumy veřejného mínění. To znamená, že kdyby většina obyvatel podporovala tvrdší postoj vůči Rusku, učinil by tak bez váhání i on. Andrej Kiska je zase první slovenský prezident, u kterého je třeba podrobně zkoumat postoje jeho poradců, jsou důležitější než jeho samotná vyjádření. Pokud chcete znát názory Andreje Kisky, měli byste je zjišťovat spíše u jeho poradců Martina Bútora či Jána Mazáka než u prezidenta samotného. Jednu věc má však s Robertem Ficem společnou – důraz na PR aktivity.
Jak vy osobně nahlížíte na otázku ukrajinské krize, válku-příměří na východě a geopolitické třenice velmocí kvůli Ukrajině? Dá se v tuto chvíli vývoj na Ukrajině jakkoli predikovat?
Od začátku tvrdím, že je to geopolitický konflikt a má jediné řešení: mezinárodněprávní záruky, že Ukrajina zůstane neutrální a že východní oblasti státu dostanou nějakou formu samosprávy. Otázkou je jen to, kolik mrtvých to ještě bude stát. Jisté však je, že tento konflikt nemá vojenské řešení a že více zbraní znamená jen více mrtvých, ne ukončení bojů.
Pokud jde o vztahy našich zemí k USA, levicové spektrum často upozorňuje na údajně „lokajskou“ politiku ČR vůči USA či na údajný nekalý vliv americké ambasády i nevládních organizací z USA na český veřejný život. Co říci k těmto nařčením? A jak zformulovat správnou českou pozici vůči nejmocnější zemi světa? A dá se vůbec ještě v dnešní době říct, že USA jsou nejmocnější?
Faktem je, že tu máme novou fázi studené války a v ní sehrává dominantní roli informační válka, to znamená šíření propagandy na obou stranách. Někdy se usmívám nad tím, jak někteří politici zužují podstatu informační války na tvrzení, že je to šíření ruské propagandy. To je samozřejmě dezinformace. Propaganda Západu je stejně silná, NATO například nedávno vydalo dokument, v němž se tváří, že bombardování Jugoslávie bylo v souladu s mezinárodním právem a neúspěch v Afghánistánu je ruská propaganda. To už ani směšné není. Co se týče vlivu USA na naše nevládní organizace, faktem je, že značná část z nich je placená z fondů National Endowment for Democracy, který je napojen přímo na rozpočet Kongresu USA. Myslet si, že je to neovlivňuje, je naivní, stačí se podívat na činnost některých organizací, které kritizují porušování lidských práv jen v zemích, které nejsou spojenci USA.
Co říkáte na kauzu ,,Hanča a Tonča"?Anketa
To přirozeně deformuje naši občanskou scénu. Je zajímavé, že právě tito lidé vyšli s obviněním, že na Slovensku a v Česku jsou ruští vlivoví agenti. Asi vědí, jak to chodí. Je v našem zájmu, abychom se emancipovali jak od amerického, tak ruského vlivu. Spojené státy sice už nejsou nejmocnější, ale stále zde mají nejvíce vlivových agentů.
V některých ekonomických ukazatelích už byly USA předstiženy Čínou. Jaké příležitosti a rizika vidíte ve vztazích s touto velmocí? Spojují Číňané obchod s politikou, nebo jim jde jen o byznys? Jakou ekonomickou budoucnost předpovídáte nejlidnatější zemi světa? Objevují se zprávy o ekologických, sociálních a demografických problémech…
Opět musím říci, že se nebudu pouštět do ekonomických témat. Číňané však dělají velmi asertivní zahraniční politiku, jejímž cílem je zvyšovat moc Pekingu, ale bez agresivního chování. To je velmi šikovné. Dělají to navíc velmi potichu, to znamená, že nejvyšší představitelé se jen zřídka vyjadřují k mezinárodním tématům a stanoviska Číny ojediněle tlumočí nějaký velvyslanec, jehož vyjádření může Peking v případě potřeby dementovat. A co se týče ekologických, sociálních a demografických problémů Číny, je třeba upozornit na to, že Peking nedělá nic jiného než to, co se naučil od Západu, a je ukázkou, do čeho směřuje globální kapitalismus.
Václav Havel stavěl svou politiku na ochraně lidských práv, přičemž tento pojem chápal v západním, americkém výkladu. Náměstek českého ministra zahraničí Petr Drulák oproti politickým právům zdůrazňuje i práva sociální či ekologická. Co bychom měli prioritně hájit? Měli bychom nadále sledovat kategorie jako svoboda slova či politická svoboda, a to v zemích velkých i malých, blízkých i vzdálených? Nebo jsou tématy spíše rozvojová pomoc chudým zemím, sledování podmínek práce, životní úroveň či zavádění sociálních vymožeností?
Mnozí zapomínají na to, že pojem Univerzální deklarace lidských práv znamená nejen to, že tento soubor je použitelný univerzálně kdekoliv na Zemi, ale i to, že tato práva platí jako celek, že si z nich nelze vybírat rozinky. Pouze tak to může fungovat. Podobně je to i s nepochopením ideálů svobody, rovnosti a bratrství. Komunisté jménem rovnosti potlačovali svobodu a neoliberálové ve jménu svobody potlačovali rovnost. Jestliže nepochopíme, že práva první, druhé a třetí generace jsou rovnocenná, že svoboda projevu, právo na práci a právo na čistou vodu se nejenže nevylučují, ale jsou neudržitelná bez jejich komplexního uznání, budou lidská práva pouze ideologickým obuškem, a ne výrazem hodnoty člověka.
Kdo je Doc. Mgr. Eduard Chmelár, PhD. (* 1971)
Slovenský historik, politický a mediální analytik, vysokoškolský učitel, publicista a občanský aktivista. Rektor Akademie médií, vysoké školy mediální a marketingové komunikace v Bratislavě.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Radim Panenka
