Co se děje v Rusku a my o tom nevíme, smutný konec Porošenka, naše nové otroctví. Analytik píše z ruské zimy

11.02.2015 8:25

V Rusku se chystá opoziční demonstrace, které by se mělo účastnit na sto tisíc lidí, což není mnoho, poznamenává publicista Jan Campbell v obsáhlém článku, který sepsal, paradoxně, právě v Rusku a ve kterém shrnuje některá fakta, která mu přicházejí na mysl v souvislosti se světovým uspořádáním.

Co se děje v Rusku a my o tom nevíme, smutný konec Porošenka, naše nové otroctví. Analytik píše z ruské zimy
Foto: Archiv
Popisek: Jan Campbell

Anketa

Který český ministr spravedlnosti byl NEJHORŠÍ? A to nejen v rámci výkonu funkce ministra, ale celkově svým ,,životem a dílem"?

hlasovalo: 12785 lidí


Campbell odhaduje, že ukrajinské trio Porošenko-Jaceňuk-Turčynov bude do konce roku vystřídáno a sděluje, že dle jeho odhadu nebude možno řešit konflikt na Ukrajině jeho zamrazením. To by prý znamenalo jen propagandistické vítězství Západu, že ,,sankce zafungovaly" a Putin se stáhl. Analytik též vypichuje fakt, že americký ministr zahraničí John Kerry byl v USA ,,oceněn" titulem nejhoršího nositele své funkce za posledních 50 let. A mnoho jiného...

Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Jana ZahradilaMiroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Martina Bursíka (z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10.z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Schwarzenberga (z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Ivana Gabala (+ 21.11.), Karla Svobody, Marka Ženíška (z 26.1.) (+ ze 14.1.) , Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Romana Jocha (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.) Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Miroslava Kalouska ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Jiřího Wolfa, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jefima Fištejna, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,  Grigorije Paska (+21. 10.) Michaela Kocába (z 3.12.) (+ z 8. 11.+ z 5. 7. a 15. 3.), Alexandra Vondry, Čestmíra HofhanzlaPetra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava BartuškyKarla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.),  Jiřího Pospíšila, Přemysla SobotkyJohna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, českých umělců Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, Milana HulíkaVladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy,   Františka BublanaMarty Kubišové, Petry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), Ondřeje Benešíka (+ z 23. 10.), či Džamily Stehlíkové (21.11.)

Během týdenního pobytu v různých lokalitách Ruské federace mě zaujal postřeh, který srovnávám s (údajným) fenoménem, popisujícím okamžité šíření naučeného chování pro zbytek populace. Jedná se o kritický počet jednotlivců, kteří mají specifickou dovednost paranormálního rychlého šíření myšlenky nebo schopnosti působit na celou populaci. Podrobněji se může čtenář seznámit s efektem v práci, například Kawai: On the Newly-Acquired Pre-Cultural Behavior of the Natural Troop of Japanese Monkeys on Koshima Islet. In: Primates 6 (1965), S. 1–30;  nebo v práci Lawrence Blaira, Rytmy Vision, The Changing Patterns of Belief, London Croom Helm Ltd., 1975. – ISBN 9780805236101. Tento pseudozákon přírody překládám do českého jazyka jako efekt sta opic. Vztahuje se na chování opic, které začnou mýt brambory před jejich spotřebou. Tento zákon se nabízí při posuzování šancí protestních hnutí, která se také množí jako množství opic přejících si umýt brambory před jejich spotřebou.

Vrchol všeobecného protestu v EU nebyl podle mého hodnocení situace v EU ještě dosažen. To platí i pro konzervativní českou společnost. Ta má ráda gesta a dává jasnou přednost revoluci v kavárně, obýváku nebo ložnici, před revolucí na ulici. V Ruské federaci mají takovýto přístup za sebou. Tam všeobecné protesty za posledních deset až patnáct let dosáhly vrcholu v roce 2011–2012. Tenkrát se jednalo především o protesty spojené s volbami. Přinejmenším tak se prezentovala myšlenka protestů v médiích. Jaká byla skutečná motivace, jaké byly skutečné zájmy protestujících, to média neřekla. A ani nemohla. Do mozku člověka totiž média ani cenzus s nepopiratelnou jistotou nevidí. Kromě toho je myšlenka rovna zázraku, který můžeme zakázat, vést kvůli němu diskusi nebo můžeme zázrak a myšlenku znásilnit, nikdy ale ne zabít. Byla-li myšlenka jednou vypuštěna z mozku. Proto vždy zůstane myšlenka silnější než vše ostatní, co známe. Proto je myšlenka věčná. Toto konstatování je důležité. To proto, že je spojené s důležitou otázkou: Kolik tisíc lidi může shromáždit protestní hnutí, a jaký může mít toto hnutí vliv na život společnosti? Následující rozvaha bere v úvahu protestní hnutí v kontextu jenom hlavního města, jako takového. Moskva, pro Ruskou federaci, Praha, pro Českou republiku.

Západní křesťanská polycentrická struktura města je jako bod přitažlivosti normálním jevem. Současně se s tímto bodem přitažlivosti a s ním spojeným množstvím protestujících dá interpretovat, a proto i občas interpretuje, síla politického potenciálu. Přitom se rádo a rychle zapomíná na rozdíly prostředí, ve kterém se kultury a občané realizují a rozvíjejí. Pro RF platí, že ruská pravoslavná kultura se po staletí rozvíjela na venkově a ve vesnici. O tom svědčí nejenom skutečnost nepochopení liberálně-buržoazních myšlenek, které nesli do Ruska začátkem 19. století například Francouzi. Ti byli odmítnuti stejně rychle, jako později ke konci 19. století mnozí jiní. Ruský venkov ne(po)rozuměl ani ruskému ani cizímu městu. Nehledě na velké transformační procesy 20. století, včetně globalizované kultury, se princip rozvoje vlastní ruské kultury nezměnil. A tím se zásadně nezměnil ani archetyp chování lidí. I ve vztahu k současnému dění ve světě. Co tím chci říci?

Jestli se sešlo 100 nebo 200 tisíc Rusů v Moskvě, nebo 10 nebo 20 tisíc Čechů v desetkrát menší Praze, není to síla, kterou mohu nazvat avantgardou. Silou, jinými slovy kritickou masou, která by mohla dát do pohybu miliony nebo třeba jenom jeden milion lidí. Proto jsou předpoklady opozice jako takové a její spoleh na takzvanou střední třídu tam i zde dnes vskutku bludné. Bludné jsou předpoklady a spoleh i proto, že zájem městského občana se prokazatelně nekryje s všeobecnou idejí, myšlenkou společnosti, ve které městský člověk žije. To je všeobecně platná zkušenost z historie. Myšlenka, idea společnosti, má kvalitativně vyšší hodnotu než individuální zájem. To lze jen těžko popřít. Proto žádná demokratická vláda, včetně řeckých vlád Papandreoua nebo Samarase, doposud nevyhrála a nevyhraje například boj s korupcí a s daňovými úniky oligarchů. My všichni se totiž nacházíme pod vlivem vědecky dokázané biologické nebo genetické korupce. Zatčení ministra obrany Akise Tsockatzo v roce 2013, spoluzakladatele PASOK, skončilo fiaskem. Odstranění Harose Theorarise v roce 2014, který se snažil zatknout několik větších řeckých daňových ryb, ho dovedlo do Parlamentu. Tam sedí za stranu Potami a mlčí. Tento proces nazývám demokratickou neutralizací nepohodlných. Proto můžeme očekávat v blízké budoucnosti nové řecké nabídky aktuálních důkazů o tom, že boj proti korupci a daňovým únikům je bojem proti větru, předem prohraný, vskutku nesmyslný. Obsazení funkce ministra hospodářství synem z rodiny vlivného rejdaře je více než přesvědčujícím argumentem pro moji předpověď. To i proto, že v Řecku také platí to, co v české kotlině: Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Vládní strana buď změní pod tlakem finanční oligarchie a nedemokraticky zvolených institucí svoji politiku a požadavky k nesvaté trojici ECB – MMF – EU, a tím zradí voliče, což je zcela běžné, nebo dojde k protestům takového rozměru, že přivede k moci takzvané nedemokratické síly. Mohu si představit, že masa obyvatel nabude jednoho dne takového objemu a váhy, že demokracie prostě zmizí jako sníh. Takové zmizení demokracie ze scény politického života dokáže i nevěřícím, že demokracie v současné formě a pojetí ve spojení s nadnárodní finanční oligarchií a od lidu odtrženými institucemi není schopna dát odpověď na otázku národního zájmu a národní myšlenky, zakotvené v genech a různých archetypech jednotlivých národů.

Antikrizový pochod Jaro a Chodorkovskij

2. února 2015 poslala ruská opozice starostovi Moskvy dopis, informující o plánovaném antikrizovém pochodu, zvaném Jaro. Pochod Jaro se má konat 1. března 2015. Jsem přesvědčen, že se bude o pochodu více psát i v ČR, až se to někomu hodí. Masovým západním a evropským médiím je pochod darem a kyslíkem, protože povolení i případné nepovolení pochodu je věc, se kterou se nechá lehce pracovat a veřejnost na chvíli svést z cesty. Proč je tomu tak? Dopis, po němž musí následovat oficiální žádost nejpozději 15 dnů před plánovanou akcí, podepsali známí opozičníci z povolání. Michal Kasjanov, Aleksej Navalnyj, advokát Dmitrij Krajnev a další. V neposlední řadě je nutné vědět, že Chodorkovskij souhlasil, že bude jedním z organizátorů pochodu. Na dopis dostala opozice od moskevské radnice rychlou odpověď. Během jednoho dne. V odpovědi stojí, že rozhodnutí se dělá na základě oficiální žádosti, a ne na základě dopisu o záměru. To by mělo ale vedení opozice v zemi, jakou je RF, vědět. Zákon v tomto případě mluví jasně. Proč se opozice tak chová? Opozici jde zřejmě o dvě základní věci: Za prvé. Dát o sobě vědět, že je živá a může se pokusit zjistit včas pozici městské administrace. Za druhé. Živá opozice může připravit informační zázemí a pole pro informační bitvu 1. března. Je zcela jedno bude-li se pochod konat nebo ne. Osobnost Chodorkovského má ale v tomto kontextu velký význam. Může se jednat o plánovanou provokaci a potvrzení Navalného lídrem opozice s podporou Chodorkovského. Opozice má totiž mnoho lídrů. Opozice ví ze zkušenosti, že to není dobré. Proto ta snaha konsolidovat opozici kolem Navalného. Toho vnímám jako virtuálního lídra odboru části úředníků, ale ne pracujících Rusů, především těch mimo Moskvu. Jeho politický model je založen na protestu lidu proti vládě a proti Kremlu. Není potřeba být psychologem nebo podobným specialistou, aby bylo možné tvrdit, že Navalnyj nemá vůbec ponětí o tom, co prohlašuje křikem: Moc – to jste vy! Na druhé straně lze tvrdit, že duo Navalnyj – Chodorkovskij se nabízí administraci Moskvy, vládě a Kremlu jako ideální vnitřní nepřítel. Chodorkovskij byl ve vězení, Navalnyj již delší dobu pendluje mezi bytem, policejní stanicí a vězením. Proto je lehce kontrolovatelný.  Dojde-li při pochodu Jaro k excesům, Navalnyj bude bleskurychle v pasti. Chodorkovskij, v případě, že opravdu bude oficiálním spoluorganizátorem, bude mít co dělat s prezidentskou administrativou. Jeho roli "trojského koně" a upřímného patriota žijícího v luxusu ve Švýcarsku, ho ani ruský dělník a rolník, ani zaneprázdněný prezident Putin prostě nenechá hrát dlouho. Mimo jiné i zde platí a bude platit i v budoucnosti efekt sta opic. 100 tisíc účastníků pochodu, se kterými opozice počítá, neznamená ani pro ruskou vládu, ani pro prezidenta Putina a ani pro Ruskou federaci jako takovou podle osobní zkušenosti a mého hodnocení situace a rozložení sil žádnou hrozbu. Zato západní média budou s největší pravděpodobností produkovat mýty a šířit paniku. Neřeknou nám, že vše, co slyšíme, je pouze jejich názor, že vše, co vidíme, je pouze jejich perspektiva, ale ne pravda. Ta se nachází na cestě hledání smyslu života. Toto hledání (smyslu života ) se rovná cestě teorie relativity. Jestliže je ale sama relativita relativní, znamená to, že v samé relativitě se musí nacházet všeobecná pravda. Pravdy, která by nás potěšila je v životě tolik, kolik je šafránu. Málo. Nehledě na pravdu, že je tolik pravd, kolik je lidí. I přes toto tvrzení měli a mají opravdoví velcí vůdci své oficiální nebo neoficiální poradce. Ti byli schopni svým rozumem, zkušeností a autoritou osobnosti přinutit vůdce vyslechnout si a přijmout často nepříjemnou pravdu. Osobně jsem měl toto štěstí téměř tři roky v poměrně mladém věku, ke konci čtyřicátých let svého života. V době rozpadu SSSR až téměř do konce 1995. V historii byli takovými poradci – osobnostmi například i Harlekýn, šašek a jedna z hlavních postav staré italské divadelní formy Commedie del Arte. V Rusku za Alexandra I (1777 – 1825) to byl Nikolaj Karamzin (1766 – 1826). Zmiňuji se o něm, protože to byl on, kdo překonal pochybnosti cara Alexandra, zdali dát nebo nedat ústavu Polsku. Od této carské doby má Polsko ústavu. Ne od USA nebo Velké Británie. V té samé době hořel car i myšlenkou předat Polsku část běloruské a ukrajinské země. Konzervativní Karamzin tomu zabránil svojí písemnou radou. Car ho vyslyšel. Moderní doba a moderní vůdci ztratili schopnost vyslechnout si nepříjemný názor a  zamyslet se nad jinou pravdou. Proto se změnil i typ poradce. Dnes se většinově poradci snaží číst myšlenky svého šéfa s cílem dodat mu argumenty k potvrzení jeho tezí. Úspěch za každou cenu, říkám tomu. Místo toho, aby se poradce snažil vysvětlit princip kritického, to jest jasného myšlení. Kvalitu všeho totiž neurčuje kvantita pozitivních, ale kvantita negativních charakteristik.  Dané teze, věci, procesu. Negativní charakteristiky jsou důležité pro takzvané dopadové analýzy. Redukují totiž idealizaci. O těchto a podobných procesech analytické práce se doví vysokoškolák během studia opravdu málo. Málokdo dnes ví, nebo si uvědomuje, že taková osobnost-analytik, jakou byl například Andrej Sacharov, který mi přišel na mysl při psaní této části příspěvku ve vesnici blízko Nižného Novgorodu, byl více ceněn než jakákoli minulá a dnešní nevládní opoziční organizace. Proč? Bylo to kvůli síle typické pravoslavné tradice. V ruštině se tato tradice nazývá starčestvo. Dostojevskij, Tolstoj ale i Solženicyn nabízejí více zajímavého na toto téma, než mohu nabídnout. V současné době je v Ruské federaci takových osobností, jakou byl Karamzin a jemu podobní, také tolik, kolik je šafránu. Málo. K tomu málu patří Evgenij Primakov. Osobně si cením Primakova, nehledě na jeho poslední výroky v Moskvě, které jsem kriticky hodnotil a také v PL zveřejnil. Primakov se nesnaží být poradcem, přesto je zcela určitě jedním z mála osobností, pro které má prezident Putin nejenom otevřené uši, ale i tolik času, kolik je potřeba. Z těch mladších expertů, které řadím do skupiny lidí se štěstím být vyslyšeni prezidentem Putinem, lze jmenovat Alexeje Kudrina. I když má Kudrin daleko do starčestva. Přesto bych si ho čas od času vyslechl, i když bych se jeho radou pravděpodobně nikdy neřídil. Nemohu se vyjádřit k situaci poradců v ČR. Předpokládám ale, že to bude podobné jako v Bruselu, Washingtonu nebo v Moskvě. Opravdových poradců je všude málo. Jejich potřeba roste úměrně s růstem výzev a nebezpečí, přičemž současná potřeba a hodnota nevládních organizací a jejich takzvaných nezávislých rad klesá před očima. Doztracena. Hitler by řekl, jsou zbytečné jako demokracie a odbory.

Odpuštění: Žízeň po pravdě a spravedlnosti

Všeobecně se tvrdí, že člověk by měl umět odpouštět. Tvrdí se také, že žíznivý člověk může přežít něco mezi sedmi a deseti dny. Hladovět může člověk měsíc a více. Po této době, pokud se člověk neumí živit pranou, ocitá se před bránou pekla nebo nebe. V dnešním zamyšlení o odpuštění a žízni po pravdě a spravedlnosti chci připomenout pouze Ruskou federaci a Německo.

Ruská federace, jak se to již ví, se nejenom obrátila na Východ, ale konečně se dočkala odtud dvojí pomoci. Tu první pomoc charakterizuji jako obchodně-finanční, tu druhou, jako politicko -psychologickou. Obě patří do arzenálu příprav a boje se společným ambiciózním konkurentem, USA. V případě Ruské federace zaujímají USA zatím ještě pozici partnera-nepřítele. Jak dlouho, nevím. V této nové roli, nabídly však USA neocenitelnou službu všem svým partnerům – státům a spojencům, a tím i samozřejmě všem finančně silným individuím a politikům typu ANO. Každý z uvedených by si mohl být nejpozději ode dneška vědom hranic svých možností a následku svých slov. Hranice možností a význam slov určuje mimo jiné sofistikovaný americký finančně-kontrolní systém, exteritoriální aplikace práva a finanční rozvědka USA. Od začátku tohoto měsíce je oficiálně druhým člověkem CIA bývalý úředník ministerstva financí USA, David Koehn. David Koehn, byl zástupcem ministra financí USA. Pro ty, kdo to neví, Koehn je autorem sankční politiky USA proti Íránu, Koreji, Sýrii, Ruské federaci a nyní i Islámskému státu. Všechny otázky týkající se terorismu, sankcí a finanční rozvědky pocházejí, jak předpokládám, z jeho pracovního stolu. Zájemcům o Koehna a jeho práci doporučuji seznámit se s jedním z posledních interview v deníku WSJ (Wall Street Journal). V interview CIA šéf Brennan konečně oficiálně přiznal klíčovou roli nových forem ekonomické a finanční rozvědky USA v boji za národní zájmy USA. Ať chci nebo nechci, TTIP patří do této nové formy ekonomické a finanční rozvědky a boje o trh. Je to mimo jiné i proto, že jeden z hlavních a sporných bodů TTIP je totiž právo formulovat regulace třetích zemí. Na druhé straně takové smluvně zabezpečené právo tvoří konfliktní potenciál pro budoucnost. Již podle selského rozumu a zákonu, že nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně. A to nemluvím o sofistikovanějších zákonech přírody. Po podpisu TTIP vstoupí EU do nové formy otroctví. Proto jakékoli výroky kancléřky Merkelové o společném trhu od Lisabonu po Vladivostok, včetně společné evropské bezpečnosti, patří do kategorie zbožných přání, krytí strachu a populismu. Na otázku, jak dlouho trvalo poslední otroctví, než bylo zrušeno, nebudu záměrně odpovídat. Přesto tvrdím, že TTIP potenciálně znamená, že i slavní čeští oligarchové se budou méně veřejně slavit a také se méně s námi a nad námi bavit.

Bavit a divit se budou určitě ale Němci, kromě vedoucích předluženého energetického koncernu RWE. Ten chtěl být konečně ziskový a zasnoubil se ruským s oligarchou Leonidem Lebeděvem. 900 milionů eur žádá tato ruská labuť od německého ovčáka za podvod, nedržení slova a ztrátu důvěry. Není to málo, vezmu-li v úvahu možný vliv sporu na cenu dalšího léčení RWE. RWE se chce do konce března tohoto roku postavit na nohy prodejem své dceřiné společnosti DEA za 5 miliard eur. Takové svobodné miliardy nemá nikdo, kromě ECB a jí blízkých bank k dispozici. Nemá je žádný přítel z USA, ani z Německa. Kromě toho nikdo z potenciálních kupujících nechce sázet v sankční sázce v době boje USA s RF. Přesto byl RWE identifikován léčitel, ruský oligarcha, Michail Friedman. Ten je proto na bílém papíře a bez sankcí. Kdybych mu mohl radit, poradil bych mu tlačit na RWE s cílem snížit cenu DEA a podělit se s kolegou oligarchou Lebeděvem o rozdíl ceny. Vím, že tak ani tak nic nedostanu, přestože v současné době a sporu je každá rada dobrá a opravdu drahá. Kolik stojí přesvědčit Putina k rozprodeji RF, a kolik jsou západní chlebodárci za realizaci rozprodeje RF zaplatit, se vymyká mé představivosti. Vím však zcela jistě, že žádný zrádce své profese nebo vlasti neumírá v klidu. Všechno dění kolem sankcí budu muset přehodnotit. Přehodnocení sankcí bude obsahovat písemné a vymahatelné garance mimo jiné i německých obchodníků a podnikatelů. O Skotech zatím neuvažuji. S nimi mám dobré zkušenosti. Stačil stisk ruky a vše bylo v pořádku. Jsem si jist, že ani kancléřka Merkelová ani prezident Hollande během návštěvy v Moskvě  6. února 2015 nebudou mít vymahatelné garance nebo něco ekvivalentního ve svých jednacích předlohách.

RIC:  Rusko, Indie, Čína

Slavit by mohla Moskva. Ale nebude. RIC, to není zrušený BRICS nebo BRICS bez zapomenutých písmenek B a S. RIC Je silná politicko-psychologická trojka a zbraň proti ambiciózním USA v Asii, a tím i zbraň v duelu Moskvy a Washingtonu. Ruská federace se stává vskutku týlem Číny. Čína jako obchodně finanční partner, se vskutku stává týlem Ruské federace. Obě země dostávají potřebný čas a klid na přípravu k boji na své zapadní (RF) a východní hranici (Čína). V této bojové přípravě je jakákoli politicko-psychologická zbraň také zbraní diplomatickou. Ta je pro prezidenta Putina důležitá. Diplomatická zbraň bojuje slovy a nedovoluje plnou a otevřenou pomoc při řešení konfliktů v jejich průběhu, včetně občanské války na Ukrajině.  Pomáhá nepřímo daleko za hranicemi kanceláří OSN a vůdců Ukrajiny, kde jsou lidé přemýšlející o zítřku a o pozítří. Diplomatická zbraň dokazuje ustrašené veřejnosti Západu, že RF není zase tak izolovaná jak se plánovalo v USA a jak si to přejí autoři sankcí ve Washingtonu, Bruselu a Berlíně. V tomto kontextu je možné si představit i práci RIC na procesu regulování teritoriálního sporu mezi Čínou a Indií. Tento spor – dlouhý buď 2.000, nebo 4.000 km podle toho, jak se na něj dívám, má své kořeny v koloniálních dobách pod vedením Británie. Kam se člověk podívá, všude je možné se setkat s Británií, když se jedná o problémy spojené s vojenskými konflikty. Tak tomu bylo a je i v případě Ruské federace. Británie, jak jsem nedávno psal, je historickým nepřítelem RF. Nehledě na napsané o RIC, práce v rámci RIC může pomoci vyřešit čínsko-indický konflikt. To by se rovnalo ideálnímu řešení a historické události s nedozírnými následky pro USA. Ale i když tomu tak nebude a nelze stávající konflikt plnohodnotně vyřešit, je možné konflikt zamrazit. Jestliže je možné konflikt zamrazit, je také možné hodnotit konflikt jako neaktuální v současné době. Ve světovém dění a v kontextu regionálního uspořádaní. Jeden pozitivní efekt zamrazení konfliktu Čína – Indie se dostaví celému triu RIC velice brzo. Bude to oslabení hlavních spojenců v USA v Asii: Japonska a Jižní Koreje. A to není ani dnes málo.     

Nebylo by to málo ani v případě Ukrajiny, kdyby se podařilo konflikt zamrazit. Takové řešení si mohu představit. Bohužel ale ne jeho realizaci. To proto, že by se mohla opakovat minulost. Zamrazený konflikt by zneužila jak Ukrajina, tak i USA – EU k novému a sofistikovanějšímu útoku proti RF, a především proti prezidentu Putinovi ihned po oslavách 70. výročí konce druhé světové války. Předmájovou holubici míru by s příchodem léta transformoval kouzelník Porošenko do nenasytného orla a žraloka, oba s tasemnicí. Protože řešení zamrazením – v tomto případě konfliktu – vždy znamená uvolnění sil, znamená zamrazení i změnu vnitřní a vnější teploty. I vzduchu. Tak by vznikl v obou případech pohyb vzduchu, jinými slovy vítr. V případě Číny a Indie by takto vznikající diplomatický vítr směřoval na východ od Číny a Indie a mohl by se lehce nad pacifickým oceánem proměnit u pobřeží USA v tsunami. Mohl by ochladit horké hlavy ve Washingtonu. Tím by nejenom ve Washingtonu, ale v Bruselu, Paříži, Londýně a Berlíně mohli lídři dostat čas a rozumní v Evropě konečně nabrat sílu a začít surfovat na příjemnějších vlnách. Byl by to dárek RIC atlantickému oceánu a společenství. Pro EU by to byla šance na změnu vládních garnitur a šance na opravdový dialog civilizací. Zamrazení konfliktu na Ukrajině by mělo zcela opačný efekt. Zamrazený konflikt by mohl být interpretován jako vítězství sankcí a jako slabost, či dokonce strach prezidenta Putina pokračovat v obraném boji a před nevyhnutelným duelem. To nemluvím o pocitech, emocích a akcích ze zoufalství na západě Ukrajiny a také na Donbasu a jinde na východě Ukrajiny. Proto neočekávám zamrazení konfliktu na Ukrajině a očekávám naopak pád tria Porošenko-Jaceňuk-Turčinov během tohoto roku. S pádem tria bude spojena větší žízeň po pravdě a spravedlnosti jak na Ukrajině, tak i v EU a RIC. Kdo bude následovat po čokoládovém králi, nevím. Následník bude ale s největší možnou pravděpodobností poslední kartou EU.

Dachau a MSC

Tak jako trio RIC trpí žízní po spravedlivosti, mimo jiné i v MMF a podobných organizacích, aby se mohlo dále rozvíjet, tak i obyčejný člověk trpí většinu dospělého života žízní po spravedlnosti a pravdě, aby mohl mít pocit štěstí. Je jedno, jestli se jedná o osobní, manželský nebo profesionální život. Přitom je ale skutečností, že pasivita člověka může mít pro něj samotného nepříjemné, ba i zdrcující následky. Milovníci Fausta vědí, co mám na mysli. Věřící v Ježíše Krista vědí, kdo byl jeho navigátorem a co se na jeho cestě stalo. Na ní porodil křesťanský svět nekřesťany. Na tomto místě se tak již nepřímo dotýkám Osvětimi, Ausschwitzu. Osvětim nedávno způsobila rozruch v české kotlině. Já vidím další možnosti rozruchu. Ty nabízí malé město v blízkosti Mnichova, kde právě probíhá bezpečnostní konference. V Dachau. 30. ledna 1933, to jest před 82 roky, přísahal Hitler jako kancléř. Téhož dne večer během prvního zasedání vlády pod jeho vedením postavil otázku o rozpuštění parlamentu. Již za tři týdny, 20. února sdělil Hitler během uzavřeného jednání pozvaným podnikatelům, že demokracie a odbory nikdo nepotřebuje, proto budou naznačené parlamentní volby posledními.  Tenkrát ještě nebyly NGO. Proto se Hitler omezil jenom na ty dva jmenované. Zisk podnikatele nepotřebuje demokracii ani odbory. Poté, co bude vládnout Německu tvrdá železná ruka, bude vše jiné a snazší i se ziskem. Protokol tohoto tajného jednání mají vítězové války u sebe. Stejně jako mají při sobě rozhodnutí o stavbě prvního koncentračního tábora v městečku Dachau. Jeho stavba musela byt ukončena do konce roku 1933. Odtud se začíná rozvíjet síť táborů s různými jmény, o kterých nechci psát. Chci jenom připomenout historii, která praví, že Hitler nebyl prvním autorem koncentračních táborů. Autora- plagiátora udělala z Hitlera propaganda. Autory koncentračních táborů byli Italové. Hitler kopíroval a zkvalitňoval italský produkt vyzkoušený v Lybijské poušti. Dovoluji si odkaz na vlastní starý příspěvek v BL z 28. 3. 2011 nazvaný Libye: Rusko a Čína. Následující je krátký výtah z článku.

V této souvislosti je podle mého na místě si připomenout, že 29. září tomu bude 100 let, kdy začali Libyjci pod vedením Omara Mukhtara poprvé bojovat za svoji svobodu. Tehdy 29. září 1911 vyhlásilo Italské království válku Osmanské říši. Opožděně, ale o to s větší chutí, jakou je dnes vidět u Francouzů, Angličanů a jejich sluhů, propadli vůni a vášním kolonialismu. Itálie byla v té době, stejně jako jsou tomu dnes lídři Aliance, v těžkostech: sjednocení Itálie, tehdy před 50 roky, nesplnilo sen malé menšiny liberální elity, týkající se „vnitřní jednoty“ země. Mezi 1901 a 1911 emigrovalo z Itálie více než 1.6 milionů Italů, převážně do Ameriky a Argentiny. Jako jedno z řešení svých sociálních problémů propagovali nacionalistické struktury koloniální expanze. Tak se dostalo místo na slunci, zvané Tripolitánie a Kyrenaika, na mušku. V minulém týdnu Itálie oslavovala 150 let od svého sjednocení. Dnes se nachází pravděpodobně ještě v horší situaci než před sto lety, jak z hlediska demografie, hospodářství, bankovnictví, legislativy, o jednotě a identifikaci Italů se státem již nemluvě. Vím to ze svého pobytu v Itálii během posledních 25 let, pracovních zkušeností a chování Italů. Tenkrát, 5. listopadu 1911, byly anektovány obě provincie. Vítězství Italů bylo jenom na papíře, jak se brzo ukázalo. Tisíce obětí, sumární jednání vojenských soudů, věšení pro výstrahu, deportace Berberů a Arabů, nemohly místním obyvatelům zlomit vaz. Křik o utrpení místních, způsobeném osmanskými vládci, byl podobnou lží, jako to dnešní utrpení pozounované západními médii, které měl způsobit Kaddáfí. Také tenkrát, před sto lety, došlo poprvé v historii k použití vzducholodí a letadel proti obyvatelstvu. 1. listopadu 1911 shodil italský pilot několik bomb na oázu u Tripolisu ze svého Bleriotu XI. Samozřejmě v rámci humanitární pomoci a ochrany civilního obyvatelstva. Již tento malý výlet do historie ukazuje, že cesta a let do Libye nebyly cestou rájem nebo cestou do ráje. A pravděpodobně nebudou ani dnes, nehledě na vojenské technologie 5. a 6. generace. Tenkrát měla Itálie štěstí v neštěstí: válka na podřízení Instanbulu, přinutila vedení Osmanské říše podepsat 18. října 1912 mírovou smlouvu v Ouchy, nedaleko Lausanne, a předat Tripolitanii a Kyrenaiku. Tento diktát byl opět ale jenom prestižní papírovou záležitostí. Boje šly dál. Od ledna 1928 bombardovali italští piloti oázy jedovým plynem, nehledě na v roce 1925 podepsaný Ženevský protokol, který zakazoval jeho používání. Tisíce nevinných lidí a zvířat zemřelo na otravu. To ale není vše, co se dělo: nevypočítavé bombardování neozbrojených nomádů, otrava vodních studní a pramenů, a naprostá ignorace pravidel vedení války (podobná dnešním humanitárním akcím NATO a VAA v Iráku, Afghánistánu a všude, kde by se neukázali) nemohly dlouho porazit odpor organizovaný charismatickým vůdcem, šejkem Omarem Mukhtarou. Zlom přišel až v roce 1930, devatenáct let po začátku války. Okupanti začali deportovat bezbranné a neozbrojené mladé a staré obyvatelstvo, včetně dětí a nemocných do 15 koncentračních táborů  postavených v poušti, stovky kilometrů od měst a vesnic. Hitler přišel s koncentráky po cestě ex-kolonizátorů mnohem později, proto není autorem konceptu koncentračního tábora. On se jenom učil. Podobně jako bezkonkurenční inovační Američané v Quantánamu. Tam se nedá ani dojet ani podívat. Když byl v září 1931 libyjský národní hrdina Mukhtar, islámský mystik, jako člověk nesrovnatelný s lidskou odrůdou v podobě generála Rodolfa Grazianiho, zatčen a během pár dní, 16. září 1931 pověšen, odpor skončil. Čtenáři doporučuji si vyhledat fotografii Mukhtara, svázaného jako zvíře: picture alliance/AP. Odpor ale opravdu skončil až v roce 1935 okupací oáz Kufra. Čtenář, který má raději film, se může podívat na monumentální film „Lev pouště“ (1981, režie Mustafa Akkad). V něm hraje roli Mukhtara Anthony Quinn. Více je možné číst na: http://www.blisty.cz/art/57945.html#sthash.9HWOtHV5.dpuf

Takto pracovali Italové. Arbeit macht frei, hlásala Hitlerova propaganda. Osobně vím, že opravdu pracovat v milovaném oboru nikomu neškodí. Předstírat práci v nemilovaném oboru vede k depresi. Dachau je místo, kde je možné dostat pocit deprese i dnes. Dnes, kdy Dachau navštěvují tisíce mladých Němců v rámci školní výuky a kdy současně reflektují na konání kancléřky a její vlády. Dachau je město, ve kterém ještě dnes žijí obyvatelé – svědci dachauského hororu. Příspěvek nemá za cíl hledat odpověď na otázku, proč tam žijí a jak tam žijí, nebo zda by měl být koncentrační tábor zbourán nebo ne, aby ho nebylo vidět z oken obydlených domů mladou poválečnou generací. Zamyšlení nad Dachau mi nabízí osobně důležitější otázku. Ta má něco společného se současností. Pro osvěžení paměti a myšlení zdůrazňuji, že Dachau osvobodila americká armáda, američtí vojáci. Fotografie umístěné v muzeu memoriálu dokazují, že velká část amerických vojáků měla tmavou kůži. Nebyli to běloši by řekli v hospodě. V téže hospodě by také neřekli, že to byli negři. Zato ale jsme nedávno mohli být svědky rozdělování sovětských vojsk podle etnického původu. Ministr polského MZV se spustil tak hluboko, že by mu mělo být pomoženo a odpuštěno. Ale odkazem pomoci, protože neví nic o lidském vděku a nutnosti umět prosit o pomoc. Lidem takového myšlení a smýšlení není pomoci. Proti hlouposti není léku. O premiéru Jaceňukovi ani nemluvě. Podobných interpretů novodobé historie, především té spojené s druhou světovou válkou, bude jistě ještě více. Je to část amerických plánů Pravda, Slavík a podobných projektů, o kterých jsem se zmínil i v posledním v ČR zveřejněném příspěvku. Do kategorie těchto zločinů patří i kuponové privatizace. To svého času potvrdil během zasedání kontrolního úřadu USA i laureát Nobelovy ceny za ekonomii, Josef Stiglitz. Odpustit bychom měli proto i všem privatizátorům, ale podobně jako polskému ministru. Mnozí z privatizátorů neumí také prosit o pomoc. A pomáhat takovým lidem se nikdy nevyplácí. Dělej dobro, a dostaví se zlo. Přesto jim můžeme pomoci tím, že nebudeme jejich novodobými otroky a sluhy cizích zájmů. Myšlenka – i o svobodě – je nejsilnější zbraň. Slovo je silná zbraň. Proto se říká: na začátku bylo slovo. To ví každý, kdo měl spor se svojí láskou, milenkou nebo manželkou nebo dětmi. Proto představuje Dachau důvod si přečíst Heinricha Heineho poem Německo, Zimní pohádka. Kdo nechce nebo nemůže číst Heineho, má možnost se zamyslet nad slovy pastora Martina Niemellera, který přežil Dachau a zemřel v roce 1984. Jeho slova v mém překladu zní následovně: Když si přišli pro komunisty, mlčel jsem, protože jsem nebyl komunistou. Když si přišli pro sociální demokraty, mlčel jsem, protože jsem nebyl sociálním demokratem. Když si přišli pro odboráře, mlčel jsem, protože jsem nebyl odborářem. Když si přišli pro Židy, mlčel jsem, protože nejsem Žid. Když si přišli pro mne, nezůstal mi nikdo, kdo by mohl protestovat.

Trest smrti opět na ruském horizontu

Protestovat se bude, vystoupí-li RF z Evropské rady a dá tím prakticky zelenou pro znovuotevření otázky trestu smrti v Rusku. Protestu bude jistě více než je libo i bez toho, že autoři zapomenou na USA, jejich arabské spojence a další země, kde člověk a jeho život má hodnotu menší než nulovou. Proto připomínám případ z USA a nabízím několik otázek, na které si čtenář může dát sám odpověď.

V březnu tomu bude rok, co byl propuštěn v roce 2014 na svobodu 64letý americký občan a černoch Glenn Ford. Ten si odseděl v Luisianské věznici 29 let. Při odchodu z vězení se ptal nejenom sám sebe, ale i svého advokáta: Co budu teď, po téměř třiceti letech za mřížemi dělat? Nevím, co mu odpověděl advokát. Odpovědí je jistě mnoho. Čtenářům nabízím odpověď spojenou se seznámením se s aforismy starého Řecka. Například s aforismy a odpověďmi Chilóna. Chilón z Lakedaimonu, syn Damageta, byl (asi) spartský efor v 55. (nebo v 56.) olympiádě. Nemluv špatně o mrtvých – Do not speak evil of the dead. Respektuj stáří – Honor old age. Preferuj potrestání před nečestnou výhodou. To první bolí, to druhé zůstává po celý život – Prefer punishment to disgraceful gain; for the one is painful but once, but the other for one's whole life. Neraduj se z neštěstí druhého – Do not laugh at a person in misfortune. Toto by si měli uvědomit všichni ti účastnící bezpečnostní konference, kteří se smáli, pískali a Bůh ví, co ještě dělali při a po dnešním, sobotním referátu ministra Lavrova na konferenci, kdy dopisuji příspěvek. Ti všichni by si mohli uvědomit i následující trojici prověřených pravd: Nepřej si nemožné – Do not desire what is impossible. Poslouchej právo (nech se vést právem) – Obey the laws. Rozvážnost a prozíravost ve spojení s pečlivou přípravou na dění v budoucnosti dovolují být úspěšným.

Osobně jsem přesvědčen, že při existenci opravdu nezávislého soudního systému, většinové podpoře obyvatel státu a nepopiratelnému důkazu viny je trest smrti oprávněný a nutný. Oprávněný proto, že nevinně odsouzený Glenn Ford – k vraždě se přiznal po tolika letech opravdový vrah – byl prakticky zbaven života. Kromě otázky, zda při doživotním odnětí svobody by neměl mít odsouzený právo volby dobrovolné smrti, se nabízí i otázka, kolik procent obyvatel by mělo být pro trest smrti, aby rozhodnutí soudu dostalo veřejnou podporu. V dnešní Ruské federaci je při současném již podstatně sníženém stavu kriminality podle různých sociologických průzkumů 62 procent obyvatel RF pro trest smrti. Přičemž jenom 10 procent obyvatel je dnes proti trestu smrti. Maximální číslo oponentů trestu smrti dosáhlo v minulosti podle mne dostupných informaci v RF 15 procent. Otázka trestu smrti přesto všechno není ale aktuální  jenom v RF. Otázka se stane aktuální na Ukrajině i v EU samé. Ukrajinští lídři by se neměli kochat nadějí, že odejdou bez trestu. V EU je to podobně. Dojde li v EU k dalšímu zhoršení situace na pracovním trhu a ještě větší nerovnosti mezi bohatými a chudými, pak ten, kdo nemá co ztratit, volí obyčejně jiné formy vypořádání, než na které jsme si zvykli. Tyto, nám cizí formy vypořádání, mohou vzbudit ve společnosti strach, paniku a anarchii. Samozřejmě vím, že kapitalistický systém podporovaný outsourcingem dovoluje stavět a provozovat soukromé věznice jako podnik. Tak je tomu již dávno v USA a jinde. Stát na nové věznice nemá, nebude mít peníze v dohledné budoucnosti a nebude si špinit ruce. Když je to možné outsoursovat.  Brusel si již dnes nešpiní ruce, a v budoucnosti tomu nebude jinak. Takže problém pomůže řešit ten, kdo na to má. Nevylučuji, že to nebude vedlejší podnikání ve zdravotnictví. ANO? Jemu si dovoluji připomínku formou slov opravdového velikána, Lva Nikolajeviče Tolstého: Velikáni v odlišení od obyčejných lidí mají jenom jedno datum v životě – narozeniny, protože když odcházejí od nás, tak nejdou do minulosti, ale do budoucnosti, a odcházejí jenom proto, aby mohli zůstat navěky. Více v mém článku z 28. 3. 2011: http://www.blisty.cz/art/57094.html#sthash.hG8HSu4G.dpuf

Jak dále?

Jak to vypadá, Ukrajina se rozhodla jít daleko ve všem možném, představitelném i nepředstavitelném. Při setkání s kancléřkou Merkelovou a prezidentem Holandem Porošenko zapomněl na protokol a EU. Stresovaní úředníci vyvěsili jenom tři vlajky: Ukrajiny, Německa a Francie. Na cestě od protokolu došla Ukrajina až k vydírání. Nejenom během již zmíněné bezpečnostní konference v Mnichově. O něm psala FT přehledně a jasně (Financial Times) 3. února 2015 v článku zvaném Battle for Ukraine: How a diplomatic success unravelled. Prezident Porošenko nejenom ve stresu a ve strachu z neúspěchu prý vydíral prezidenta Putina vyhrůžkou zveřejnění tisíců vojenských značek, sebraných u ruských vojáků padlých na východě Ukrajiny. Tam značky, jinde pasy. Po podpisu Minské dohody se Porošenko nemohl radovat sám ze svého úspěchu a tak se pochlubil – podle FT – několika svým západním partnerům. A k potvrzení své statečnosti a rozhodností dodal, že nebral vážně Putinovo sdělení o 1.2 milionech vojácích, které Putin kontroluje. Dodal, že nemá strach ze zabrání Kyjeva nebo celé Ukrajiny během dvou dnů. Přátelé a spojenci na Západě to prý nedovolí. Vysvětlit jednání a konání prezidenta Porošenka se rovná vysvětlování neznámého ještě více neznámým. Dodávám pro úplnost, že kdyby Putin chtěl fungující Ukrajinu, vzal by ji. Nefungující a v chaosu a vraždění určitě nechce.  Jak to vypadá, nechce ji již ani EU. Neočekávaná návštěva dua Merkelová – Hollande v Moskvě, podle zpráv, které jsem zaslechl na ruské vesnici, se prý uskuteční bez předchozí koordinace s Washingtonem. Světe div se, ale nevěř tomu. Jednalo se spíše o jeden ze symptomů strachu před povelem NATO poslat mírovou misi Němců, Francouzů a Britů na Donbas. Po takové mírotvorné aklimatizaci by mohl klidně následovat i další povel NATO na pochod bez mandátu OSN ještě blíže k přímému konfliktu USA a NATO proti RF. Hitler nepotřeboval demokracii a odbory. USA – EU nepotřebují demokracii a OSN. To bylo v minulosti. Dnes to již USA-EU  neprojde. Mimo jiné je zajímavé sledovat, jak sílí křik Kyjeva po Minské dohodě vždy poté, když ukrajinští vojáci a gardisté jsou blízko smrti. Strach ze smrti a před smrtí bude ovládat nejenom matky mladých Ukrajinců, kteří dnem a nocí očekávají návštěvu náborářů do armády a gard, 51. bezpečnostní konference v Mnichově je na tom podobně. Ta nepřinese nic nového a již žádné řešení konfliktu. Přesto je důležitá, protože nabízí možnost ministrům zahraničních věcí USA a RF se vzájemně podívat do očí. Kerry byl v tomto končícím týdnu ve své zemi oceněn nejhorším ministrem zahraničních věcí USA za posledních padesát let. Snad to není vina jeho poradců. Ti od něj zatím, pokud vím, veřejně neodcházejí, jako tomu je u prezidenta Obamy. Většina referentů a diskutujících nebude vidět nic jiného než předepsané texty referátu a nápovědy pro diskusi. Mnichovská diskuse bude tak vysvětlovat neznámé ještě více neznámým. Ignotum per ignotas, se tomu říká.

Podobně bude vysvětlovat a chovat se Řecko. Prezident ECB Mário Draghi míní vážně nedat Řecku a jeho mladému premiéru šanci se radovat. Proto ECB rozhodla, že od 11. února nebudou řecké státní obligace přijímány a hodnoceny jako statní garance. K tomu ECB ústy prezidenta Draghiho přidává vyloučení možnosti prominutí části řeckého dluhu ECB. Přidám-li k této dvojici konání ještě program ELA (emergency liquidity assistance) není pochyb, že nové demokratické vládě Řecka nezůstane mnoho možností ke splnění slibu bez vydírání, nebo odklánění, ba dokonce otočení se zády k EU směrem na Východ. Oproti mnohým kritickým, ale ještě idealizujícím analýzám řeckých a EU možností, včetně jedné z posledních, které jsem četl, a napsané paní Švihlíkovou, jsem přesvědčen, že demokracie v současné podobě, stavu a funkci, včetně té řecké demokracie, není schopna vyřešit současnou systémovou krizi nenásilným způsobem. Jestliže stále platí, co hlásala na začátku 90. let ještě EU, například na konferenci o celoživotním vzdělávání v Janově (life long learning, které překládám do českého jazyka jako lež, lakomství a lenivost), že dosáhne-li procento občanů bez práce a bez naděje na splnění svých očekávání formulovaných u občanů trhem a jimi přijatým tržním chováním 40 procent, občanskou demokratickou společnost nebude možné udržet bez násilných prostředků zabezpečujících všeobecnou bezpečnost občanů. Nemám po ruce poslední oficiální ani žádná jiná data z Řecka, intuice mi ale napovídá, že nejenom Řecko je na cestě k tomuto magickému číslu. Jaké prostředky bude aplikovat demokratická vláda v zemích přibližujících se magickému číslu 40 procent, nevím. Co bude řecká vláda dělat po 25. únoru 2015 až dojdou státu peníze a nové úvěry nebudou přijaty, nevím. Kdo ví, ať napoví! I tady se nabízí to, co platí v dobách chaosu: Ignotum per ignotas. Neznámé se bude vysvětlovat ještě více neznámým i ve švýcarské bance USB. Pravděpodobně se nemýlím, když předpokládám radost vedení USB z nedávno ukončeného sporu s USA. Dnes je situace ale opět tam, kde byla před roky. Nové vyšetřování, prý staronových kauz straší USB vedení a jejich pokladnu. Kdy konečně dostanou strach klienti USB a ostatních bank, a opustí je, také nevím. Vím ale, že Kurdové dostali strach z bank a z úspěchu. Ti vyhráli jednu bitvu o kus města zvaného Kobaň, aby začali prosit o pomoc. Podobnost s Ukrajinou nechci vidět, přesto se mi to nedaří. Především tehdy, když čtu ve vzdálené ruské zimě o horkých emocích, vzteku a nenávisti proudících z jinak poklidného Jordánska. Jordánskýý král by měl proto být asi více doma, starat se o své ovečky na místě a používat android. Létat a radit se ve Washingtonu s prezidentem, kterého opouští jeden poradce za druhým, jak dokážu ihned, nedává obyčejnému člověku smysl. Smysl ale dává lidová pravda: Pomož si sám a bude ti pomoženo – poraď si sám a bude ti poraděno.  Touto lidovou pravdou se asi řídili i poradci prezidenta Obamy.

Jennifer Palmery, ředitelka komunikace prezidenta Obamy půjde asi k Hillary Clintonové, John Podesta odchází již 13. 2. Nevím kam, vím jenom, že se nebude registrovat jako nezaměstnaný. Do třetice všeho dobrého i zlého, Dann Pfeiffer, jeden z opravdu velice blízkých prezidentu Obamovi má toho také asi dost. A bude mít dost co říci někde jinde a někomu jinému. Proto také odchází. A jsem u Odcházení. O něm budu se vší úctou a respektem k nebožtíku – autoru raději mlčet.

Mlčet neumí NATO. Zato umí hodně naříkat a říkat. Poté, co bude NATO mít blíže k hranici s RF, bude mít mluvčí NATO velkou potřebu komunikace. Přes blízkost hranice s RF zůstane vedení MO RF podle západní diagnostiky hluché a slepé. Nebude slyšet a vidět let holubice Míru rozené ve Washingtonu, pokřtěné v teplé kanceláři NATO a létající na nebi spojenců NATO a sousedů Ruské federace. Výsledkem ruské hluchoty a slepoty budou lídři NATO prověřováni na vzácné schopnosti: udržet blechy v krabici. Uzavřít krabici pandory také není lehký úkol ani pro laiky ani pro generály, včetně pana generála Pavla. Toho v Bruselu rychle doučí to, co nezvládli v Praze: Voják musí mlčet, i když ministr koná jako šašek, chce-li zůstat vojákem. Pan generál má pořád ještě možnost odejít do civilu. Na cestě do civilu a psaní knih a memoárů dnes nikdo – ani šašek – generálovi bránit nebude. Odchod do civilu by ale odpověděl na otázku: Koho má Washington jako náhradu, nejenom na hradu?

Náhradu hledá Ukrajina. Trocha historie neuškodí. 2. února před 45 roky, v roce 1970 byl položen základ jednomu z několika zázraků a hrdosti bývalého SSSR. Na mapě se objevilo město Pripjat a s ním AE Černobyl. Po šestnácti letech, 26. dubna 1986 se zázrak transformoval v horor. A také v důkaz omezenosti lidských schopností ovládat přírodu s pomocí nových technologií. Dnešní lídři Ukrajiny se nepoučili vůbec, nebo jenom málo z historie války a historie technického a technologického vývoje. Proto hledají náhradu pro palivo AE v USA, u Westinghouse. Přitom zapomínají, že za bezpečnost AE nese plnou odpovědnost stát a žádná soukromá společnost, ani japonsko-americká. Japonská Fukujima již dokázala, kam až může dojít snaha o zisk, hloupost částečně spojená se schopností udělat harakiri. Podobně Ukrajinci hledali uhlí pro své kotle v Jižní Africe nebo Austrálii. Vědoucí věděli, jak to skončí. Drahé uhlí v ukrajinských kotelnách nehoří, za to ukrajinská korupce rozkvétá a ceny rostou. Podobně jako rostou úrokové sazby ukrajinské centrální banky. Dnešní (5. 2. 2015) úroková sazba CB Ukrajiny se dostala ze 14 procent na 19,5 procenta. Spotřebitelské ceny, to jest inflace, se dostala v roce 2014 na nejvyšší úroveň od roku 2000, na 24,9 procenta. V krizovém roce 2008 dosáhla oficiální inflace úrovně 22,3 procenta. Zvýšená úroková sazba má podle ukrajinské vlády snížit inflaci v roce 2015 na úroveň 17,2 procenta. V roce 2016 to má být méně než 10 procent. Přitom nikdo dnes nejenom v Kyjevě neví, jak veliká bude v té době Ukrajina, kolik a jakých obyvatel v ní bude žít, kolik z nich bude pracovat a kdo bude měnit metodu statistických výpočtů a zadávat úkoly. Politici nechtěli nic vědět o uhlí, o AE, ani o útocích a úrocích. Koncentrovaně poslouchali a poslouchají našeptávání strýce Sama, a proto neviděli – neslyšeli, jak se zvyšovala oficiální úroková sazba a kriminalita na Ukrajině v roce 2014. 15. dubna z 6,5 na 9,5 procenta. 17. července z 9,5 na 12,5 procenta. 13. listopadu z 12,5 na 14 procent. Takže i na Ukrajině plně platí: Ignotum per ignotas. Prognóza na 2015 se rovná zázraku hloupých.

Zázrakem ne hloupých se mi jeví dnes (5. 2. 2015) začátek prodeje vil postavených pod mořskou hladinou. V zemi orientálních a jiných zázraků, kromě demokracie, odborů a NGO, Dubaji, je to možné. Při milionové ceně v USD vchodu do podmořské vily nehraje pro majitele vily její konečná cena, úroková sazba na Ukrajině ani dnešní výměnný kurz hřivny – 1 USD za 24 hřiven, s dodatkem jenom dnes a možná již ne zítra – žádnou roli. Prodej vil postavených pod mořem dokazuje v praxi to, co psal Franc Louis Edouard Brodel (1892 – 1936). Trh a demokracie jsou dva se vzájemně vyučující pojmy, protože aby tržní mechanismus mohl potvrdit sám sebe, musí být monopolem. Já dodávám: je vskutku jedno jakým monopolem. Monopolem na hloupost, peníze či konání.

Budeme-li nadále vysvětlovat neznámé ještě více neznámým, tak jak to někdy i s radostí mnozí z nás dělají, dostaneme se my všichni v představitelné budoucnosti do situace zvané Auribus Teneo Lupum (I hold the wolf by the ears – nebo – Cry out for help), v českém jazyce asi jako drž býka za rohy. V takovéto situaci nebudeme moci hodně dlouho praktikovat Carpe noctum – to jest ukončit den prací a nechat si večer na oddech. Výsledkem našeho konání se potvrzuje trojice neoliberálních pravd včetně té Hitlerovy. Demokracie, odbory a NGO jsou zbytečné. To dokazují svým konáním a za nás dubajští lídři podmořskými vilami, Francouz Louis Edouard Brodel (1892 – 1936) svými slovy a já se svou otázkou a čekáním na poslední zázrak lidské inovační schopnosti: Kdy jsme začali a kdy se přestaneme chovat jako Hannibal ad Portas – Vrazi sami sobě u vlastních dveří? Kdo ví, ať napoví.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jan Campbell

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Za politickým podříznutím Udženiji byla pouhá dvě slova. A dávná akce Jaromíra Soukupa… Vlivný člen ODS promluvil

14:57 Za politickým podříznutím Udženiji byla pouhá dvě slova. A dávná akce Jaromíra Soukupa… Vlivný člen ODS promluvil

Po neúspěchu Alexandry Udženiji ve volbě prvního místopředsedy ODS zavládl na víkendovém kongresu ne…