L'uboš Blaha, významný poslanec Roberta Fica, se vrátil z Ruska. Mluvil s lidmi, rozhlížel se, přemýšlel a teď obsáhle hovoří

Pane poslanče, v parlamentu jste často kritizoval údajné pokrytectví některých politiků v souvislosti s Ruskem a Ukrajinou. Přestože se ještě nedávno zdálo, že existuje možnost řešení konfliktu mírovou cestou a prostřednictvím dohod, nyní to vypadá zcela obráceně. Boje pokračují, během víkendu zahynuly desítky lidí v Mariupolu, což OSN připisuje proruským vzbouřencům. Obě strany se vzájemně obviňují z porušování dohod apod. Jak se v tom má dle vás normální člověk orientovat? A čemu věřit?

Anketa

Zdeněk Škromach chce být prezidentem. Podpořili byste ho v 1. kole volby?

Ani náhodou

41%

Nevím. Teď si to neumím představit, ale uvidíme

Pokud by nekandidoval Zeman, volil bych ho

Škromach má můj hlas jistý

45%

hlasovalo: 24414 lidí

Vždy, když to chvíli vypadá tak, že by konečně mohl zavládnout mír, přijde něco takového, co opět rozpoutá vášně. To nebude náhoda, někdo očividně velmi potřebuje válku. Naposledy to bylo sestřelení malajsijského letadla, nyní je to útok na Mariupol. Většinou se obě strany obviňují ze spáchání těchto činů a vyšetřování nikdy nikam nepokročí. Když se i předloží nějaké důkazy, téměř připomínají neslavně známé zfalšované fotografie, kterými Bushova administrativa kdysi odůvodnila svoji agresi v Iráku. Komu věřit, když víme, jak se zneužívají informace a vytvářejí důkazy? Vzpomeňme si na Oděsu. Rusko tlačí na vyšetření zločinů z Oděsy, Ukrajina ve vyšetřování nepokročila. To samé platí pro sestřelené letadlo. V prvních dnech to byla záminka na zostření sankcí vůči Rusku, ale paradoxně dnes není stále ještě vyšetřeno, co se vlastně stalo a zda v tom vůbec Rusko mělo prsty. Ale hlavní věc je, že jsme přijali sankce, i když jsme neměli důkaz, proč je vlastně přijímáme. Toto hysterické řešení se mi nelíbí. Jsme uprostřed propagandistické války a nikdo vlastně neví, co je a co není pravda. Zneužívají to váleční štváči na obou stranách sporu. I mezi proruskými separatisty jsou různé živly, kterým vyhovuje vyostřování konfliktu, a i takto lze chápat Mariupol. Lidé, co chtějí mír, by agresorům neměli sednout na lep. Útok na Mariupol chápeme jako další záminku k vyostření situace. Počkejme si na vyšetřování a nezanevřeme na konstruktivní dialog. Tento spor se nedá vyhrát jinak než smírem.

Velvyslankyně USA při OSN Samantha Powerová označila poslední Putinův mírový plán řešení krize na Ukrajině jako okupační plán sloužící k udržení území pod kontrolou separatistů. Jak to vnímáte? A co říci k časté argumentaci západních politiků, že by s Ruskem jednali, ale ono nemá zájem, a proto musí sankce trvat?

Někdy mám pocit, že se s Ruskem jedná jako s malým chlapcem. Buď budeš poslouchat, nebo tě potrestáme. Tak ale přeci nemůže fungovat dialog mezi rovnocennými partnery. Je třeba se vzájemně poslouchat a hledat kompromisy, nejen diktovat ultimáta. Předpokladem dialogu je respekt a ne šovinistický pocit, že jen my máme pravdu a všichni se nám musí přizpůsobovat. Co se týká geopolitické rovnováhy v oblasti, ta byla narušena Majdanem a následným státním převratem v Kyjevě. Ukrajina, která je sama hluboce rozdělená, se pod vlivem západních mocností rozhodla, že naruší dosavadní status quo a přidá se do západního bloku, vstoupí do NATO a podobně. To je pro Rusko nemyslitelné a odmítá to i jihovýchodní část Ukrajiny. Pokud toto budeme ignorovat a tvářit se, že za vše zlé může Rusko, potom se ke smíru nikdy nedostaneme. Řešení ukrajinské krize v sobě musí zahrnovat i hlas Ruska, stejně jako hlas východní Ukrajiny. Doufám, že si to západní politici uvědomí dřív, než bude pozdě. Dnes čím dál víc záleží na každém, kdo chce mír. A to není fráze. Mám čerstvý zážitek. Když jsem byl minulý týden na pracovní cestě v Rusku, střetl jsem se s jedním veteránem z čečenské války a jedním veteránem ze sovětsko-afghánské války. Oba zažili válku se vším, co k tomu patří – zabíjení, ničení, čekání na smrt. Oba chlapi jako hora. Když jsme se bavili o aktuální situaci, oba mi – nezávisle na sobě, opakovali to samé. Nedopusťme další válku. Dělejme všechno pro mír. Nenechme se vyprovokovat militantními blázny... Ti, kteří zažili válku, už nikdy nechtějí zažít další. Ironií je, že nejvíc napínají svaly různí pobláznění politici, novináři či analytici, kteří by bojovat za žádnou cenu nešli. Agresivní pokrytci, kteří si hrají na hrdiny a přitom to jsou obyčejní zbabělci. I u nás takové máme: Bůh nás před nimi ochraňuj. Poslouchejme ty, kteří vojnu zažili a už nikdy víc takové peklo nechtějí zažít. Poučme se.

Válka a konflikt na Ukrajině probíhá už v podstatě rok. Lze vůbec předpovídat, co by mohlo definitivně válku ukončit? Jak se například díváte na nedávné výroky vašeho premiéra Roberta Fica, že na sedmdesát procent vznikne kvůli Ukrajině válka v širším měřítku?

Na Ukrajině se odehrává občanská válka, která připomíná studenou válku v tom, že velmoci vedly konflikty nepřímo, přes podporu různých domácích politických sil. To se děje i nyní. Západní Ukrajina je podporovaná USA, východní Ukrajina je podporovaná Ruskem. Obě velmoci se tváří, jakoby šlo o vnitřní věc Ukrajiny, a přitom každý ví, že jde o geopolitický spor velmocí, kterého je Ukrajina obětí. Ano, premiér Fico zdůraznil, že to může skončit velmi zle, a právě proto je třeba využít každou šanci na dialog a rokování. Minské dohody se musí dodržovat a musíme hledat kompromisní, udržitelné řešení. Takovým by mohla být určitá forma konfederace Ukrajiny či autonomie pro Donbas. Pod mezinárodním dohledem, povězme ze strany OBSE. Nevyhnutelnou podmínkou pro mír je i to, aby Ukrajina zůstala neutrální. To by mohlo občanskou válku ukončit. Ale obávám se, že příliš mnoho politiků – na jedné i druhé straně – chce spíš válku a ne mír. Nejhorší, co můžeme udělat, je přijmout fotbalovou logiku, vybrat si jeden tým a tomu fandit stůj co stůj. Chyby dělají obě strany. Základem je nalézt kompromis a zohledňovat bezpečnostní zájmy Ukrajiny i Ruska.

Co byste řekl na argumenty řady západních politiků včetně například českého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka a jeho předchůdce Karla Schwarzenberga, že je nutno s Ruskem jednat nekompromisně, protože nelze tolerovat porušování mezinárodního práva tak, jak se to podle nich stalo třeba na Krymu?

Racionální postoj předpokládá, že zvažujeme následky svých činů. Jaký je následek nekompromisních postojů vůči Rusku? Buď atomová válka nebo růst nenávisti a fašizace společnosti, nebo vzájemný kolaps Evropy a Ruska. No prostě samé mňam-mňam. Pokud někdo myslí vážně, že do Ruska máme nekompromisně bušit, potom to považuji za iracionální gesto, ne za rozumnou strategii. Rusko a Evropa se vzájemně potřebují, a pokud nenajdou k sobě cestu, opravdu hrozí válka. Samozřejmě, že je třeba dodržovat mezinárodní právo. Je ale zvláštní, že takto nekompromisně se staví otázka jen když jde o Rusko. Když se porušilo mezinárodní právo odtrhnutím Kosova od Srbska bez souhlasu Srbska, to bylo v pořádku? Slovensko nikdy neuzná Kosovo, a proto má právo hovořit o mezinárodním právu i v případě Krymu. Ale některé západní státy Kosovo uznaly. Těch je se třeba ptát, proč ten dvojí metr. To samé platí pro Izrael, který bezprecedentně porušuje mezinárodní právo stavbou osad na suverénních palestinských územích, nehovoříme o jiných věcech. Neslyšel jsem však o tom, že by proti Izraeli Evropa požadovala sankce tak jako proti Rusku. Mimochodem, i válka v Iráku byla porušením mezinárodního práva. Už dvanáct let chybí sankce vůči velmoci, která Irák napadla. Pokud tedy chceme být principiální. Nebo principy platí jen tehdy, když jde o Rusko, Čínu nebo Írán, ale ne, pokud jde o západní mocnosti?

V Ruské federaci se neustále mluví o nutnosti reforem, přeměně státní správy, likvidaci korupce a podobně. Jen sám Putin to zmiňoval v řadě svých minulých projevů. Co z toho je však možné už zaznamenat? Jinými slovy, dějí se už nějaké procesy, které by měly nejen dlouhodobě Rusku pomoci, ale také udržet celonárodní podporu prezidentu Putinovi?

Asi nemá smysl spekulovat o tom, co vše se má změnit v Rusku, ani mu vnucovat náš západní model. To, co se bude dít v Rusku, je věc ruského obyvatelstva, které v této chvíli většinově podporuje Putina. Osobně můžeme s mnoha věcmi v Rusku nesouhlasit, nakonec, jsem velmi liberální levičák a určitě bych mnohé věci udělal jinak, ale to je nyní přeci úplně jedno: I Rusové by asi udělali mnoho věcí jinak, než dělá západní Evropa, ale nevnucují nám to. To je pointa, musíme se vzájemně respektovat. Pokud začnou Rusové Evropě vnucovat, jak má řešit svoje problémy, budeme na to stejně alergičtí, jako když Evropa vnucuje Rusům svoje vidění světa. To je imperialistické a urážlivé. Zejména pokud se na to zneužívá agenda lidských práv. V Saúdské Arábii celý Západ toleruje obludný režim, neboť to jsou naši spojenci, a Rusko šikanujeme za jakýkoliv přešlap ve vztahu k lidským právům na jeho území. Říkám to stále: Vadí mi pokrytectví. Přitom v mnohých věcech se od Ruska můžeme i inspirovat. Jak jsem vzpomínal, minulý týden jsem byl na pracovní cestě ve Sverdlovské oblasti na Uralu. Tolik národností a náboženství dohromady, nádhera... A prý je multikulturalismus mrtvý, praví „demokrati“ v EU... Na Uralu žijí křesťané a muslimové bez jakýchkoliv problémů vedle sebe, žijou tam Rusové, Tataři, Dagestánci a x etnik, jejichž názvy si už ani nepamatuji, ale nikdo tam nemluví o tom, jaký je multikulturalismus zlý, jednoduše se navzájem všichni respektují navzdory odlišným kulturám – to je celé. Ještě nechť mi nikdo neříká, jaká je v Rusku intolerance... Jinak – televize, stejně jako rozhlas, ve kterých jsem byl a viděl tam rozhovory, jsou kritické vůči Putinovi, takže zrovna s mediální propagandou, z jaké je Rusko obviňované, jsem se tam určitě nestřetl... Další mýtus o Rusku.

Mimochodem, potkal jsem i utečence z Luhansku a Doněcku. Dlouho jsme hovořili. Jediný, kdo této oblasti humanitárně pomáhá, je Rusko. Bez něj by tam lidé umřeli hlady, neboť Ukrajina do oblasti odmítá posílat jakékoliv sociální dávky či jinou pomoc sociálně odkázaným... Na západě se však v médiích nabízí ideologický obrázek hrdinské Ukrajiny a ďábelského Ruska. Nelíbí se mi to, vadí mi propaganda. Rusko je třeba vidět celé, nejen Moskvu, nejen Petrohrad, ale i Ural. A je třeba mluvit s lidmi. Potom vás jen tak lehce váleční štváči neoklamou... Možná ne vše, co se tam člověk dozví, musí být objektivní, ale získat ucelenější obrázek bude asi důležitější než nekriticky přebírat západní válečnou propagandu, která jen šíří nenávist vůči Rusům. Respektujme Rusko, nic víc netřeba...

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov mluvil o „integraci integrací“, tedy blízké spolupráci EU s Eurasijskou unií. Jak pevná ta eurasijská spolupráce bude? Jak širokou síť dalších kontaktů je Rusko schopno vybudovat? Mohou nalákat třeba Egypt nebo Turecko? Dá se říci, že díky rozšiřování Eurasijského svazu vzniká jakási protiamerická koalice?

V této fázi jsou takovéto úvahy předčasné. Nemyslím si, že bychom měli vytvářet izolované ekonomické či vojenské bloky, které spolu budou bojovat. Nelíbí se mi logika, kterou vytváří transatlantické partnerství TTIP, jež vytváří preferovanou ekonomickou zónu mezi USA a EU, stejně jako ani transpacifické partnerství mezi USA a Indočínou. Jedna má vyloučit Rusko, druhá zase Čínu. Západ se snaží rostoucí mocnosti, sdružené v tzv. BRICSU, izolovat, ale obávám se, že izoluje akorát sám sebe. Nehovoříc o tom, že pro Evropu může mít transatlantické partnerství s USA zničující dopady na náš sociální a environmentální model. Na druhé straně ani Eurasie pod dominancí Ruska není žádným řešením, zejména když uvážíme, že v Rusku rovněž bují tvrdý kapitalismus, nehovoříc o Číně. Evropa musí takovýmto tlakům odolávat, ať už ze strany USA, nebo z východních mocností. V zájmu Evropy je udržovat si svůj sociální model, geopolitické sebevědomí a dobré vztahy s celým světem, včetně Ruska a Číny. Podporuji geopolitickou rovnováhu a vzájemný respekt mezi kulturami. Je to nejlepší zárukou míru. Návrat do studené války, kde proti sobě budou stát dvě impéria, je čistým šílenstvím.

George Soros nabádá Spojené státy k ekonomické podpoře Ukrajiny, což by znamenalo desítky miliard dolarů a zbrojní pomoc. Co je reálně uskutečnitelné a na co si budou muset nechat Ukrajinci zajít chuť?

Ukrajina je na pokraji bankrotu, hrozí jí ekonomický kolaps. Evropa má svoje vlastní ekonomické problémy a neumím si představit, že by nějak mohutně pomáhala Ukrajině, zejména pokud uvážíme, že toho nebyla schopná ani v případě svého členského státu Řecka, a když mu nakonec pomohla, tak mu nadiktovala drastické podmínky splácení půjček. Výsledek je tu: V Řecku vyhrála volby radikální levice a já jsem tomu upřímně rád, že Syriza vyhrála. Ale nyní si představte občany na západě či jihu Evropy, kteří mají plné zuby škrtání, jak se ptají, proč by měli pomáhat Ukrajině a otevírat se laciné pracovní síle z východu a podobně. Politicky je to neudržitelný scénář, ale je to stále trapnější. USA mají své starosti s ISIL, stejně jako Evropa. Spíše si myslím, že v zájmu řešení těchto problémů by se měla hledat společná řešení s Ruskem, jinak se ve všech těch sporech sami utopíme. Co se týče Ukrajiny, pomoc ze strany Západu je spíš symbolická, a i ta je podmíněna krutými reformami, jež zubožené Ukrajince ještě víc zuboží. K tomu si přidejte občanskou válku a tlak ze strany Ruska, které doposud nepřistoupilo k nějakým razantním opatřením v dodávkách energie, což by Ukrajinu definitivně položilo. Nad Ukrajinou visí Damoklův meč a místní politici namísto hledání řešení napínají svaly. Takováto situace je vodou na mlýn pro extremisty a pravicový extremismus je na Ukrajině stále přítomnější. Potom se může stát například to, že se někdo pokouší i o revizi dějin a ve vztahu k druhé světové válce dokonce říká, že Sovětský svaz napadal Německo, jako by Rudá armáda nebojovala s nacismem. To jsou hrozné věci, co se dějí, Evropa by se měla jasně ohradit. Fašismus není možné tolerovat – nikde. Ale abych to zkrátil, řešení ukrajinské krize jednoduše není možné bez dohody s Ruskem. To je alfa a omega.

Patříte k nekompromisním kritikům transatlantické obchodní dohody TTIP mezi EU a USA. Tvrdíte, že přijetím této smlouvy by se z Evropanů stali otroci. Není to příliš silné tvrzení? Jaké důsledky by podle vás TTIP pro lidi v Evropě měla a proč?

Už jsem na to vzpomínal. TTIP může oslabit evropský sociální model. Americké nadnárodní korporace mohou kolonizovat Evropu a tlačit na snižování sociálních či environmentálních standardů. Liberalizace celkově pomáhá zejména těm silnějšími, čili korporacím. Pro malé a střední podniky v EU to může být katastrofa. Do toho si přidejte postupné otvírání dveří pro korporace typu Monsanto, které v potravinářství experimentuje s geneticky modifikovanými potravinami. Ty údajně mohou způsobovat rakovinu. Riskneme to? V Evropě je daleko víc ochrany spotřebitelů a ochrany zaměstnanců než v USA. To se může stát nevýhodou v konkurenčním boji. Tím pádem poroste tlak na oslabování našeho sociálního a regulačního modelu. Evropa se přemění na trhovou džungli. TTIP působí nevinně, jako nějaká technická obchodní smlouva, ale zdání klame. Tato smlouva může završit neoliberální revoluci, která tu už několik roků plazivě probíhá. Nic proti USA, ale toto není v zájmu Evropy. Mám rád Evropu, její sociální model, její progresivní kulturu, a chci, abychom si evropskou identitu nejen udržovali, ale i rozvíjeli, zejména náš sociální rozměr. Chci, aby jednou Slovensko, Česko a další postkomunistické státy Evropy dosáhly sociální úrovně Skandinávie či Francie a přestaly být baštami neoliberalismu, jakými byly v nedávné minulosti. Nechci, aby se Evropa amerikanizovala, chci, aby chránila hodnoty solidarity a sociálního státu. Nic z toho by s TTIP nebylo možné. Proto jsem kritikem TTIP a mrzí mě, že se o tomto tématu ve střední Evropě víc nediskutuje.

V jednom z vašich vystoupení jste hovořil o mcdonaldizaci společnosti, že jsme zabavováni televizními pořady, abychom nepřemýšleli o světě, práci a podobně. Můžete to více vysvětlit? Často přece slýcháme, že se my v Evropě máme nejlíp z celého světa a nemáme si na co stěžovat…

Tomuto tématu jsem se věnoval ještě jako akademik, rostoucí mcdonaldizaci společnosti jsem popisoval například v knížce Matrix kapitalismu, například na teoriích slavného amerického levicového filozofa Noama Chomského, který byl nedávno i v Olomouci a v Praze. Západní demokracie stojí a padají na systému mediální a kulturní manipulace, a jak říká Chomsky, závisí na manipulaci daleko víc než totalitní režimy, protože v totalitě se pořádek udržuje zejména represivními prostředky, zatímco západní demokratické režimy daleko víc počítají s měkkou mocí a tedy i s vymýváním mozků. Proto se podporuje kultura individualisu, aby se oslabily sociální vazby. Jako jednotlivec proti systému nic nezmůžete, proto vás systém potřebuje mít izolovaného a osamělého. Zároveň vás přes kulturu „sociálního darwinismut“ tlačí do toho, abyste život vnímali jako nemilosrdnou soutěž a bojoval s ostatními, nenáviděl, záviděl, zápasil o přežití. Nejosvědčenějším nástrojem je rasismus, který systém nenápadně podporuje a staví chudé lidi proti sobě. Nebojujeme proti těm, co arogantně zneužívají moc, proti bankám či korporacím, ale proti chudým přistěhovalcům, Romům či bez tak pranýřovaným gayům. Takto to těm nahoře vyhovuje. Ale systém vám musí dát i „cukříček“, abyste se nerozmýšleli nad rebelií a nebouřili se vůči aroganci korporací. A tak se podporuje kultura konzumu, aby lidi nepřemýšleli o utrpení v celém světě, o hladu, o vojnách, o nerovnosti, ale aby jejich jediný problém, když se vrátí po 10hodinové směně z práce, byl, co se stalo hrdinovi z jejich oblíbené americké telenovely, nebo jaký svetr by si mohli koupit ve výprodeji. Někde jsem tento model nazval „veselejší fašismus“. Lidé jsou manipulovaní jako ovce a nemají žádnou reálnou svobodu. Vládnou korporace, bohatí bohatnou, chudí chudnou. Ale už tu nejsou koncentráky, navenek jsme svobodní. Takto funguje neoliberalismus. Brutálnějším prototypem bylo Pinochetovo Chile a obávám se, že k takovémuto něčemu směřujeme. Mrzí mě to, ale dobře už bylo, když západní Evropa v 50. i 60. letech rozvíjela silný sociální stát a hledala cesty k demokratickému socialismu. Od 70. let jde všechno dolů vodou.

V USA na jedné straně roste počet chudých, na druhé straně se mluví o vzkříšení amerického průmyslu díky návratu výroby do USA a břidlicovému plynu. Jsou USA odcházející velmocí, nebo v blízké budoucnosti omezení vlivu Spojených států ve světě nehrozí?

Dnes ve světě bují takzvaný globální kapitalismus. Postupně přestává mít smysl hovořit o národních státech, jakkoliv mocných, včetně USA. Reálně vládnou nadnárodní korporace, které nemají žádné národní vazby a úplně se osvobodily od jakéhokoliv patriotismu. Je jedno, zda vlastníkem či manažerem korporace je Američan, Japonec či Němec, jeho nezajímá jeho rodný stát, jeho zajímají jen zisky jeho korporace. Žádné sentimenty, jen čistý motiv zisku. Státy se stávají jen babkami v rukách mocných korporací a bank. Pro menší a chudší státy to platí už delší čas, ale postupně to čím dál víc platí i pro velmoci jako je USA. Politici s tím příliš nedokážou udělat, plně závisí na korporacích. Pokud nebudou skákat, jak korporace pískají, budou potrestáni. Korporace může jejich zemi opustit a vytvořit tlak z hlediska zaměstnanosti. Nebo může zastavit tok úvěrů. Nebo může financovat politické protivníky. Bavíme se o korporacích, které jsou bohatší než většina států světa. Právě jim vyhovuje neoliberální režim, čili vytlačení státu, deregulace, liberalizace a privatizace. Vládnou, ale nemají žádnou zodpovědnost, občané v demokraciích ventilují svůj hněv na politicích, ale ti jsou stále bezbrannější. Podívejte se na knížky od Williama Robinsona, vyšly i v češtině, výborně to popisují. Opakuji, platí to i pro USA, ačkoli právě USA v minulosti pomohly mocensky zastřešovat expanzi korporací. Nebude to poprvé, co revoluce sežere své děti – i neoliberální revoluce je taková. Důsledkem je nejen faktický zánik národních států, rostoucí propast mezi bohatými a chudými a neustálé ekonomické krize. Nyní se může zdát, že USA se – i díky svému výboji – z krize vyhrabaly, ale to je falešná iluze. Globální kapitalismus postupně rozloží každý stát a nůžky mezi chudými a bohatými budou růst. Čím dřív se vrátíme k Marxově tezi, že chudé lidé musí držet spolu, bez ohledu na to, ve kterém státě žijí, tím dřív je možné čelit globálnímu kapitalismu, globálnímu impériu, jak jej nazvali Antonio Negri a Michael Hardt. I proto si myslím, že řešení musíme hledat na půdě sjednocené Evropy a ne v návratu k nacionalismu. Evropa je však dne plně v područí neoliberálů, čili rozumím, že lidé jsou zklamaní. Ale jiná cestá není.

Pokud jde o vývoj v Evropské unii, do jaké míry to podle vás ovlivní nedávné řecké parlamentní volby, v nichž vyhrála radikálně levicová SYRIZA? Nakolik je pravděpodobné, že budou podobná uskupení vítězit i v dalších evropských zemích?

Syrize jsem držel palce, mám tam hodně kamarádů. Je to progresivní levicová strana a představuje velkou naději. Vítězství Syrizy může být budíčkem pro celou Evropu, že politika škrtání a neoliberálních reforem nikam nevede. Pokud Evropa – a mám na mysli zejména Německo – nepřestane s politikou „austerity“ – za Řeckem bude následovat Španělsko, kde může volby vyhrát silně levicový Podemos, ale i další státy, kde je silná radikální levice, například Holandsko. To je ten lepší scénář. Ale v některých zemích se deziluze občanů přetavuje do podpory fašistů, což je úplně jiné kafe. Ve Francii, v Maďarsku, ve Skandinávii apod. všude roste extrémní pravice. Zkrátka, pokud se nevrátíme k sociálnímu státu, k rovnováze, k vyrovnávání ekonomických rozdílů a k státním zásahům do ekonomiky, může to skončit katastrofálně. Co se týká Řecka, zvyknu si používat analogie z historie. Po první světové válce Francouzi trvali na tom, aby Němci, kteří válku rozpoutali, platili těžké reparace. Německo to úplně ekonomicky položilo, rostla frustrace – a to dalo vzniknout Hitlerovi. Z hlediska jakési revanšistické nálady to bylo pochopitelné: Němci měli trpět za to, co způsobili. Ale z hlediska budoucnosti tento přístup vedl do pekla, jak pragmaticky upozorňoval i John Keynes. Případ Řecka je podobný. Pokud budeme trvat na tom, že si zaslouží trpět za to, že se do eurozóny dostali podvodem, tak to povede jen k nárůstu radikalismu. Vláda Syrizy může být impulsem k tomu, aby se Evropa vzpamatovala. Ať už se konečně najde nějaký nový „Keynes“, který to pošeptá paní Merkelové, už je nejvyšší čas. Sama Syriza jinak moc změnit nemůže. Pokud se Evropa zatne a bude Řecko dále šikanovat, následky mohou být katastrofální. Držím Alexisovi Tsiprasovi palce, v Řecku vyhrála naděje. Ale není nic horšího, než když naděje selže. Potom může nastat skutečné peklo. Nejen v Řecku, ale v celé Evropě.

Jak se coby poslanec za sociální demokracii díváte na činnost evropských sociálních demokratů v Evropském parlamentu? Například v otázce asociační dohody s Ukrajinou hlasovali všichni socialisté v EP pro její přijetí, tedy kromě jednoho europoslance – Jana Kellera.

Díkybohu za Jana Kellera, v mnohém mě inspiroval ještě jako sociolog, nedávno jsme dali dohromady knihu o evropském sociálním státě a jeho budoucnosti, jsem rád, že spolupracujeme, je to velká osobnost. No a západní socialisti? Občas to skutečně bolí, chovají se divně. A netýká se to jen geopolitiky, ale jen sociálních věcí. Už v minulosti jsem kritizoval západní socialisty za to, že zapomněli na sociální otázky a na hledání alternativy k neoliberálnímu kapitalismu a začali se dominantně věnovat právům sexuálních menšin a podobně. Voliči se k nim přirozeně otočili zády. Postmateriální témata, včetně ochrany menšin, jsou brutálně důležitá, ale když vám ve světě bují neoliberalismus a rostou nerovnosti mezi lidmi, levice musí reagovat tvrdou sociálně-ekonomickou ofenzívou vůči neoliberalismu, a ne výzvami k politické korektnosti. Je smutné, že na Západě se vytvořil jakýsi ideologický guláš, který tvoří mainstream i v Evropském parlamentu, kde se dokáží shodnout sociální demokraté a pravicové strany. Rozdíly mezi nimi jsou pro voliče stále záhadnější, Slavoj Žižek výstižně hovoří o rozdílu mezi pepsikolou a kokakolou. Není divu, že potom rostou hlasy autentické levice jako je Syriza či Podemos, ale žel, rostou potom i preference pravicových extremistů, které – jako například ve Francii, volí i zklamaní dělníci. Je to tragédie, ale když odpovědi nenabízí levice, potom se hledají hloupé zkratky a roste podpora fašistů. Toho se jako antifašista děsím nejvíc. Myslím, že na Slovensku sociální demokracie stále ještě dokáže klást důraz na chlebová témata, a to je dobře. Nemáme možná sílu, abychom sami porazili neoliberalismus, ale aspoň se netváříme, že neoliberalismus nepotřebuje alternativu. Na Západě mnohokrát sociálnědemokratické strany, například Blair v Británii či Schröder v Německu, dělaly ještě pravicovější reformy než konzervativci. No a potom se už nikdo ani nediví, jak západní socialisti hlasují v Evropském parlamentu. Čili, ano, levice se potřebuje vrátit k sociálně-ekonomickýcm otázkám. Potřebuje opět rozprostřít červenou zástavu, a nejen tu duhovou. Otevřeně se k tomu už roky hlásím, ačkoliv jsem jeden z nejliberálnějších poslanců levice na Slovensku. Není na tom nic divného v zemi, která prošla v nedávné minulosti nechutnými neoliberálními reformami, která má vážné sociální problémy, obrovskou míru chudoby a nerovnosti a ve které lidi doslova dennodenně zápasí o důstojnou životní úroveň. V takovéto zemi udělat prioritu z něčeho jiného, než je „chleba“, je čistá absurdita, a to nijak neznevažuje postmateriální témata. Vždy jsem tvrdil, že levice se musí vrátit k sociálním a ekonomickým otázkám jako ke své prioritě a při vší úctě k menšinové problemetiace – budu to tvrdit i nadále. A vůbec mi nepřijde málo progresivní, pokud chci, aby lidé na Slovensku měli důstojný život, sociální ochranu a materiální zabezpečení. Tam, kde je bída, rozhodující je a vždy bude chleba.

Po teroristických masakrech v Paříži se začalo v Evropě výrazněji hovořit o hrozbě islámu, islamismu. V Česku se konala masivní demonstrace, chystají se další. Nakolik bychom měli islám či jeho odnože považovat v Evropě za problém? A jak byste řešil otázku imigrace? Jedni by muslimské imigranty odmítali a druhá strana sporu zase říká, že je přijímat musíme, protože je to naší povinností…

V prvé řadě nejde primárně o problém imigrace. Ve Francii či Británii žije několik generací občanů, kteří tam přišli z jiných koutů světa ještě v časech evropských koloniálních výbojů – a tito muslimové tam jsou plnoprávnými občany. Nemůžete je vyhnat. Čili, i kdyby nějací rasisti chtěli, abychom se tu v Evropě opevnili a budovali nějakou „bílou křesťanskou Evropu“, což je podle mě v 21. století absurdní, tak to prostě není možné. Nic jiného nám nezbývá, než se naučit spolu žít – a já jsem zastáncem mírového soužití, tolerance a vzájemného uznání. Teroristický útok na Charlie Hebdo je obrovskou tragédií a já jsem přesvědčený, že Evropa nemá ustupovat islámským extremistům a má si chránit svoje hodnoty, včetně svého humoru a svobody slova. Ale západní státy v čele s USA zároveň nemají vést agresivní války proti islámskému světu (Irák, Afghánistán, Sýrie, Libye), neboť nárůst extremismu má vždy svoje příčiny (což ho nijak neospravedlňuje ani nezlehčuje)... Islámští teroristé by se dali asi nejlépe připodobnit k tomu, o čem v evropské politice mluvíme jako o „fašismu“ nebo „klerofašismu“. A mně se hnusí islámský fašismus stejně tak, jako se mi hnusí ten „bílý“... Nejhorší je, že čím víc bude růst islámský extremismus, tím víc poroste i pravicový extremismus na Západě: spirála války se kroutí a poslední věc, co potřebujeme, jsou další Bushové. Rok 2015 začal děsivě. Vyzývat k míru, antifašismu a vzájemnosti bude stále těžší, ale nenechejme si vnutit tupou rasistickou zkratku, podle které jsou muslimové zlí lidé, protože jsou mezi nimi i teroristé. Norský neonacista Breivik byl „bílý křesťan“ a vraždil stejně obludně jako teroristi v Paříži: Opravdu chceme házet lidi do jednoho pytle? Kdo začne? Zapomeňme na paušalizování, zapomeňme na nenávist. Nenechme si vzít evropské humanistické hodnoty fašisty: ani těmi islámskými, ani těmi evropskými... To samé platí o Rusku. Dnes se z něj vytváří nepřítel a Západ by je nejraději neustále poučoval, trestal a disciplinoval jako jakéhosi neposlušného žáčka. To je příšerný přístup. Doufám, že jednoho dne se západní civilizace konečně vyléčí ze svého šovinismu – nic jiného si nepřeju. Stačí, aby Západ přestal vnucovat své hodnoty celému světu bombami a tanky. Aby se přestal rozpínat, přestal kolonizovat. Vydechl by si celý svět... Možná měl Tutčev pravdu a mnohé věci se v Rusku (a všude jinde) nedají pochopit rozumem, nakonec, nejsme roboti, ale lidé. Rusko je třeba také respeketovat, takové, jaké je, stejně jako je třeba respektovat i jiné kultury, jiné civilizace... Co se však dá pochopit rozumem, to je to, že tuto válku Rusko nechtělo... tlačí je do kouta a neuvědomují si následky. Ještě je stále čas dostat rozum... Mrzí mě, že se Evropa nechává zneužívat. Mám sen o lepší, tolerantnější a sociálnější Evropě. Mám sen o Evropě, která dokáže respektovat jiné kultury. To však zároveň předpokládá, aby i jiné kultury respektovaly tu naši.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

Líbil se Vám tento článek?

Nezávislost naší redakce můžete podpořit peněžitým darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

131-981500247/0100

QR kód obsahuje údaje k platbě, výši částky si určete sami.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.

Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

Článek obsahuje štítky

Rusko , Řecko , Ukrajina , Blaha , Mariupol , TTIP , Soros , SYRIZA

Ukrajina (válka na Ukrajině)

Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.

Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.

autor: Radim Panenka