Slovenský pravicový exministr vnitra: USA v tomto nahradily SSSR a napomohly rozvratu, toto bylo zničující. A Rusko...

18.03.2015 14:54

ROZHOVOR Slovenský exministr vnitra a bývalý místopředseda Křesťanskodemokratického hnutí Vladimír Palko kritizuje politiku Spojených států a EU ve vztahu k Rusku, Ukrajině i Blízkému východu. Je dle něho často nerozumná. Rusko se snažilo Západu vycházet vstříc, ale nedostalo se mu za to uznání a NATO je obkličuje. Dnes USA v úloze šiřitele globální ideologie vystřídaly Sovětský svaz, tato ideologie je založená na boji proti rodině. Přesto jsme s USA součástí jedné západní civilizace, do níž Rusko nepatří.

Slovenský pravicový exministr vnitra: USA v tomto nahradily SSSR a napomohly rozvratu, toto bylo zničující. A Rusko...
Foto: Archiv VP
Popisek: Vladmír Palko

Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory německého velvyslance , Martina Bursíka (ze 17.2.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10.z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1), Tomáše Klvani, Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka LaudátaPavla Teličky, Romana Jocha (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.), ,  Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana,  Marka Ženíška (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Michaela Kocába (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Daniela Kroupy , Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.)Štefana Füleho, Martina Jana StránskéhoKarla Schwarzenberga (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Jiřího Zlatušky, Luďka Niedermayera, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana ZahradilaMiroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , , Alexandra Vondry, Čestmíra HofhanzlaPetra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava BartuškyKarla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.),   Maji Lutaj, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, či Jana Vidíma

Český exprezident Václav Klaus před časem řekl, že krizi na Ukrajině vyvolaly EU a Spojené státy, které si přály nesmyslný konflikt s Ruskem, a Rusko a Putin jsou v tom nevinně. Co si o tom myslíte?

Václav Klaus tehdy pojmenoval situaci na Ukrajině pozoruhodně odvážně. I když se věci zásadně a očividně mění, není vždy jednoduché změnu paradigmatu otevřeně pojmenovat. Václav Klaus dokázal postoupit z pozice liberálního ekonomického reformátora do pozice disidenta a kritika falešného obrazu reality, který nám nabízí politický a mediální mainstream. Dokáže kontemplovat, „přemítat“, abych použil vhodné české slovo, a poukazuje na to, že se tu dlouhodobě vynořuje jiná, skutečná struktura reality.

V souvislosti s Ukrajinou, myslím, použil výraz „drcnutí“ do Ukrajiny ze strany Západu a toto sedí. Západ drcnul do Ukrajiny a v jedné historické chvíli se ukázala slabost ukrajinského státu a nereálnost představ Západu. V tomto smyslu souhlasím s Klausem, že snahy o politickou expanzi Západu prostřednictvím rozšiřování NATO a EU na východ ad absurdum stály při počátcích dnešní ukrajinské krize.

Ale?

Nad dalšími částmi teze, kterou jste uvedl, bych zatím dal otazník. Nemyslím si, že EU by si přála konflikt s Ruskem. Evropská unie se do tohoto konfliktu dostala díky víře v to, že nekonečně dlouhé smlouvy o nekonečném množství směrnic o implementaci antidiskriminačních principů jsou silnější než nejhlubší rozdíly kulturní, historické či ekonomické. Je to víra v to, že bruselský úředník může být a má být nejmocnějším činitelem, víra v to, že když si EU řekne, tak zintegruje třeba i Tádžikistán. Ukázalo se, že tomu tak není a političtí aktéři v Evropě o tom nyní přemýšlejí a nevědí, co s tím.

A co aktivita Spojených států?

U Ameriky bych spíš připustil chuť jít s Ruskem do konfliktu. Americké elity po pádu komunismu v Evropě uvěřili, že Rusko už není faktorem, který je potřeba brát v potaz a že by tedy nemělo překážet plánům USA. Ať už Rusko udělalo cokoli v dobré víře, že to bude Západem oceněné, žádného uznání se nedočkalo. Ruští, či ještě sovětští politici, koncem osmdesátých let odešli z Afghánistánu, dali volnost východoevropským satelitům, stáhli svá vojska, začátkem devadesátých let rozpustili Sovětský svaz, podporovali americkou zahraniční politiku, například první válku v Perském zálivu, americkou invazi do Afghánistánu, umožnili zásobování amerických jednotek v Afghánistánu přes ruské území. Tato vstřícnost existovala za Gorbačova, Jelcina i Putina. Jistěže koncem osmdesátých let Gorbačova na Západě vychvalovali, ale Západ to pochopil jako konec významnosti Ruska a příležitost k politické expanzi až k ruským hranicím, včetně plánů na rozmístění raket i raketového štítu ve východní Evropě. Rusko to jednoduše odmítlo.

A nyní k poslední části vaší otázky. Je v tom Rusko tedy úplně nevinně? Zdráhal bych se říci, že je úplně nevinné. Opravdu nemá žádnou vinu na dlouholeté ouvertuře, která vedla k ukrajinskému konfliktu, ale nyní již hraje politicky velmi tvrdě. Nesprávná politika Západu neznamená, že nyní jsou povolené jakékoli prostředky.

Není chyba tlačit Ukrajinu do EU a NATO, když je tato země kulturně a jazykově, svou identitou rozdělená? Není to tak, že existují víceméně dvě možnosti? Tedy chci zachovat jednotnou Ukrajinu, a proto bude neutrálním státem s vlivem Západu i Ruska, nebo se země bude muset rozdělit na „západní“ a východní část...

Jednou historici řeknou jednoznačně (někteří to říkají již teď), že snahy o integraci Ukrajiny v jejích hranicích po rozpadu Sovětského svazu byla chyba velkých rozměrů. V angličtině je na to vhodné slovo „blunder“. Kolik jsme se toho jenom načetli a nadiskutovali o Huntigtonově Střetu civilizací. Ale zdá se, že zbytečně. Huntigton uváděl právě Ukrajinu jako příklad civilizačně rozdělené země. Ve své klasifikaci civilizací uváděl západní Ukrajinu jako součást Západu a východ jako součást pravoslavné civilizace. Ukrajinci nesdílejí společný tisíciletý příběh jako Slováci, Rusové, Poláci, Češi... Byl bych jim dopřál dostatek času, aby se vytvořila jejich hlubší identita, ale nestalo se tak. Ukrajina mohla přežít v křehké rovnováze mezi Východem a Západem, kterou by ale musely Rusko i Západ respektovat. Je třeba říci, že prvních dvacet let ukrajinské samostatnosti to více respektovalo Rusko.

Za pár týdnů budeme opět svědky tohoto rozdělení při sedmdesátém výročí skončení druhé světové války. Na západní Ukrajině je živá tradice zápasu Banderova hnutí po Hitlerově boku proti Stalinovi, na východě je to něco naprosto nepřijatelného. To, co je na východ od Kyjeva, není moje kultura a občas se s údivem dívám na směs pravoslaví a reliktů komunismu. Ještě víc mě ale udivuje víra Západu v to, že dění na Donbasu by mohlo být úspěšně politicky řízené z Washingtonu nebo z Bruselu. To je čirá fantazie a ty se se v politice nevyplácí. Proto si myslím, že Ukrajina v hranicích z roku 1991 nepatří do EU, a už vůbec ne do NATO. A když to říkám, není to projev despektu, ale respektu. Stejně tak to můžu zformulovat tak, že EU ani NATO nepatří na východ od Dněpru.

Jednoznační odpůrci ruské politiky jsou zvyklí říkat, že Ukrajina má právo se svobodně, demokraticky a suverénně rozhodnout, zda chce patřit na Východ, či na Západ. Toto právo respektuji, ale připomínám, že někdy je lepší silou do té volby netlačit. Ukrajinci se podle tohoto práva rozhodovali a výsledkem je občanská válka na Donbasu. Zdá se, že předpokladem úspěšnosti demokratické volby je určitá dějinná a kulturní soudržnost v národě. I toto je mimochodem, myslím, často opakovaná Klausova teze. Mimochodem to samé vidíme v Iráku, kde se Iráčani ve volbách demokraticky rozhodují, ale rozvrat země pokračuje.

Není to navíc tak, že členství Ukrajiny v EU je pro ni nevýhodné – viz asociační dohoda. Ale je nevýhodné i pro nás: proč přijímat nefungující rozpadlý stát se zničenou ekonomikou ovládaný mafiemi, oligarchy, vojenskými bojůvkami...

Otázka vstupu Ukrajiny do EU je v této chvíli už jen hypotetická, protože k tomu v historicky krátké době nedojde. Úkolem pro všechny je zabezpečit mír na Donbasu a ukončit utrpení lidí. Ale jestli se máme bavit čistě hypoteticky, tak Ukrajinu by to nejenom přiblížilo k nám, ale i vzdálilo od Ruska, přičemž lidské, pracovní a rodinné vazby milionů Rusů a Ukrajinců na obou stranách ukrajinsko-ruské hranice by se uměle zpřetrhaly. Ty vazby jsou viditelné na otázce utečenců, kteří utekli z Donbasu před válkou. Zdá se, že se jedná asi o milion lidí, ze kterých výrazná většina hledala útočiště v blízkém Rusku.

Ruský prezident Vladimir Putin před časem řekl, že nejagresivnější politiku na světě mají Spojené státy, protože vyvrátily několik sobě nepohodlných režimů na Blízkém východě, mají desetkrát větší armádu a výdaje na zbrojení než Rusko, mají vojenské základny ve více než stu zemích světa... Co si myslíte o této tezi?

USA se po pádu sovětského bloku ocitly v úloze jediné supervelmoci, která neměla konkurenci. Tak jako se ve fyzice hovoří, že příroda má strach z prázdnoty, a proto se nevyskytuje vakuum, tak ani politika nemá ráda mocenské vakuum. Vždy se najde moc, která to vakuum vyplní. V posledních desetiletích to byla přirozeně Amerika. Nemusí to být automaticky něco zlého. Vždy je třeba klást si otázku, co by vyplnilo vakuum, kdyby se americká moc stáhla. Problém však je, když se supervelmoc tlačí do prostoru, který až tak prázdný není. To je problém rozšiřování NATO.

Druhým problémem je, když se supervelmoc rozhodne využít své možnosti na šíření určité globální ideologie. USA jsou dnes jedinou mocností, která takovou ideologii má. Je to určitá koncepce demokracie a lidských práv, která před půlstoletím vcelku nebyla kontroverzní, ale za poslední čtvrtstoletí nabyla velmi revolučních rysů namířených proti lidské rodině. Co se týče demokracie, připomeňme, že NATO nevzniklo jako nástroj na šíření nebo obranu demokracie. Vzniklo jako hráz proti komunismu. Proto mohlo být členským státem NATO i Salazarovo Portugalsko, ve kterém parlamentní demokracie nebyla.

Třetím problémem je, když se ve jménu šíření demokracie napadne země jako Irák, kde sice forma vlády nebyla zdaleka ideální, ale zabezpečovala jakýs takýs pokoj a stabilitu v zemi. I když je třeba podotknout, že šíření demokracie, respektive osvobození od diktátora jako ospravedlnění invaze do Iráku nastoupilo až potom, co se jiné dva důvody, to jest zbraně hromadného ničení a spojení iráckého režimu s al-Káidou, ukázaly jako iluzorní. Dnes tedy USA v úloze šiřitele globální ideologie vystřídaly Sovětský svaz, který sedm desetiletí šířil ideje komunismu. Pro zajímavost, Rusko dnes takovou globální ideu nemá, jeho ideou je obnova silného ruského státu.

Nemůže se Rusko cítit ohroženo, když se od konce studené války NATO přibližuje k jeho hranicím a je obkličováno vojenskými základnami USA a NATO?

V první polovině 19. století se v USA zformovala Monroeova doktrína, která de facto říkala, že evropské velmoci se nemají namáhat řešit politické záležitostí západní polokoule. Když se podíváme na obkličování Ruska zeměmi NATO z pohledu Monroeovy doktríny a zaměníme Rusko za USA, tak dnešní situace je dost absurdní. Podívejme se též na rozšiřování NATO prizmatem paralelních plánů na rozmístění raket NATO ve východní Evropě. Dalším znepokojujícím rysem americké politiky byla bezpodmínečná podpora politiků se silně protiruskou rétorikou a tolerování jejich nerozvážných kroků. Tito politici si americkou podporu vyložili tak, že si to mohou dovolit. Gruzínský prezident Saakašvili začal horkou fázi rusko-gruzínského konfliktu bombardováním jihoosetského měssa Cchinvali.

Nejen Amerika, ale i EU bezpodmínečně podporovaly politiky Majdanu i poté, kdy tito zmařili dohodu s prezidentem Janukovyčem dosaženou třemi ministry zemí Evropské unie, čímž byla zmařena i možnost pokojného odevzdání moci volbami, a tedy ústavní cestou. Nikdo ani z USA, ani z EU neřekl: Jestli budete takto postupovat, nemáte naši podporu! V roce 2012 po volebním úspěchu strany Svoboda Oleha Ťahnyboka Evropský parlament upozorňoval na nárůst neonacismu na Ukrajině, ale o dva roky později EU a USA uznaly předsedu Svobody Oleha Ťahnyboka za jednoho z legitimních lídrů Majdanu. Rusové si mohli právem říci, že na dnešním Západě je protiruský postoj červeným esem. Mám na mysli, že i když jste politicky ostrakizovaný, tak zaujetím protiruského postoje se stanete „salonfähig“.

Přímé ohrožení svých národních zájmů museli Rusové vidět i v americké podpoře snah ukrajinských politiků vyhnat Rusy z vojenské základny v Sevastopolu. Je možné samozřejmě říci, že Ukrajinci měli na takový postoj právo, když se jedná o svrchované území ukrajinského státu. Ale rozpuštění Sovětského svazu mělo, podobně jako zákony, svou literu i ducha. Litera říkala, že od ledna 1991 je Ukrajina samostatná v hranicích Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Ale je v souladu s duchem rozpuštění Sovětského svazu vyhnat Rusy ze Sevastopolu? Vždyť takto to Boris Jelcin, klíčový hybatel událostí z roku 1991, nemohl myslet.

Domnívám se, že by bylo bývalo lepší, kdyby Ukrajina přetrvala v hranicích z roku 1991. To by si však vyžadovalo dodržování nejen litery, ale i ducha rozpuštění Sovětského svazu. K tomu duchu totiž patřil i nesmírně velkorysý ruský postoj. Tuto velkorysost měli prokazovat všichni. A samozřejmě vyžadovalo by to dodržovat princip neměnnosti hranic i v jiných kauzách, jako bylo například Kosovo.

Amerika navzdory faktům však vydává svůj postoj k Rusku za korektní a dobromyslný. Rusové na to odpovídají dnes stejným cynismem. Samozřejmě, že na východě Ukrajiny bojuje mnoho Rusů z Ruska. Když to tvrdí Západ, má na mysli, že to jsou Rusové z Ruska. Když to Kreml popírá, tak má na mysli, že tam nejsou celistvé formální jednotky ruské armády, což může být pravda. Je to takový cynický dialog.

Jak se díváte na politiku USA na Blízkém východě? Nejsou jejím výsledkem jenom „failed states“, nárůst radikálního islámu a miliony uprchlíků a statisíce mrtvých, včetně vyvražďování křesťanů? Lze nad tím jenom mávnout rukou?

Blízký východ byl výbušným teritoriem i bez Ameriky. Vzpomeňme izraelsko-arabské války, občanskou válku v Libanonu, irácko-íránskou válku, okupaci Kuvajtu Irákem v roce 1990 a podobně. Faktem však je, že USA za posledních patnáct let neumí svou vojenskou politiku v této oblasti světa otevřeným způsobem vysvětlit jako racionální a koherentní.

Jaké jsou principy této politiky? Loajálnost vůči věrným spojencům to není. USA se distancovaly od loajálního spojence Husního Mubaraka v Egyptě v okamžiku, kdy proti němu začaly demonstrace. Princip šíření demokracie vede ve státě, jako je Irák, k rozvratu. Po krátké a nedobré zkušenosti s prezidentem Mursím v Egyptě jsou dnes USA nucené akceptovat prezidenta Sisího, jehož režim je kopií Mubarakova režimu, avšak Sisí rozdává podstatně víc trestů smrti a je podstatně méně nakloněný Americe. Navíc UDS nežádají žádnou demokratizaci od nejstabilnějšího spojence, Saúdské Arábie.

Je tím principem snaha porazit nejradikálnější teroristy, jako jsou al-Kaidá nebo Islámský stát (ISIS)? Ani to ne. V Libyi se struktury al-Kaidy dostaly k vlivu po svrhnutí Kaddáfího Amerikou. A v Sýrii jde Amerika proti Asadovu režimu, který je hrází proti ISIS. A jde proti Íránu, který pomáhá irácké vládě proti ISIS. V této politice není viditelná racionální linie. A ty neviditelné radši nedomýšlím.

Co se týče křesťanů, nedávno se jsem se zúčastnil v Bratislavě demonstrace na podporu pronásledovaných křesťanů na Blízkém východě. Byla vydařená tím, že tam byl velký počet lidí. Méně vydařené bylo to, že tam řečnili tři křesťanští politici, kteří tuto americkou politiku buď přímo podporovali, anebo si neumějí představit jakoukoli kritiku americké zahraniční politiky. A invaze do Iráku byla pro křesťany zničující.

Nebylo by dobře, aby se Rusko, Čína a další mocnosti BRICS či někdo jiný postavil Spojeným státům, aby libovolně nerozvracely státy, kde se jim zachce, a nezpůsobovaly miliony lidských tragédií po celém světě? Není chybou, pokud existuje jeden hegemon? Není lepší klasická balance of power? Víme, že pokud ve státě není rozdělení moci, směřuje k tyranii. Není to podobné i v mezinárodních vztazích, že když není moc vyvažována, je v pokušení být také tyranskou?

Na takto formulovanou otázku se mi odpovídá trochu těžko, protože Ameriku nepovažuji za něco mimo náš civilizační okruh. My jsme také Západ, i když například Slováci jsou ze Západu k Rusům nejblíže. Ale když jsem říkal, že Západ nepatří na východ od Dněpru, tak to přece platí i naopak. Rusko je jiný civilizační okruh. Jakkoli postoupily degenerativní procesy na Západě, stále jsme to my a Amerika také, neboť Amerika se zformovala jako emanace Evropy, hlavně západní.

Proto nerozmýšlím v rámci toho, co by měli dělat ti, kteří jsou mimo náš okruh, ale přemýšlím jak řešit vnitřní problém Západu. Částí tohoto problému je, že přirozený lídr Západu, tedy USA, se ocitl na nesprávné cestě. Po pádu komunismu existovala šance na to, že USA, EU a Rusko se postaví společně vůči problémům nového světa, ale Amerika vsadila na unilateralismus a zatlačuje Rusko do Asie. Civilizace však trvají tisíce let a události jednoho století je nezmění.


 

Doc. RNDr. Vladimír Palko, CSc. absolvoval studium matematiky v roce 1981 na Matematicko-fyzikálnej fakulte Univerzity Komenského v Bratislavě. V letech 1991 1992 byl náměstkem řiditele Federální bezpečnostní informační služby. V letech 1998 – 2010 byl poslancem Národnej rady SR. V letech 2002 2006 působil jako ministr vnitra. Byl dlouholetým místopředsedou Křesťanskodemokratického hnutí. Je autorem 12 vědeckých prací z matematiky a informatiky v domácích i zahraničních časopisech. Od roku 2010 působí na Paneurópskej vysokej škole, kde je proděkanem. Napsal knihu o úpadku západní civilizace, pronásledování křesťanů a selhávání křesťansko-demokratických stran v Evropě s názvem Levy prichádzajů.

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Lukáš Petřík

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Kauza Čapí hnízdo a nový vývoj. Hučí to jako v úlu: Sledujte pozici ČT a Rozhlasu, to nám napoví... Já viděl trestní spis, policie měla nabito

4:40 Kauza Čapí hnízdo a nový vývoj. Hučí to jako v úlu: Sledujte pozici ČT a Rozhlasu, to nám napoví... Já viděl trestní spis, policie měla nabito

ANKETA “Kdyby nebyl premiér, už dávno sedí.” I tak ostrá slova zazněla v anketě ParlamentníchListů.c…