Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.),  Martina Jana Stránského, Miroslava Kalouska (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.),  Karla Schwarzenberga (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Jiřího Zlatušky, Luďka Niedermayera, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12)  Marka Ženíška (z 12.2.)+ (z 26.1.) (+ ze 14.1.) Jana Zahradila,  Miroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Martina Bursíka (z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Ivana Gabala (+ 21.11.), Karla Svobody, Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Romana Jocha (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.) Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,  Grigorije Paska (+21. 10.) Michaela Kocába (z 3.12.) (+ z 8. 11.+ z 5. 7. a 15. 3.), Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky,  Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.),  Jiřího Pospíšila,Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, Jana Vidíma, Daniela Kroupy,   Františka Bublana,  Petry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), či Džamily Stehlíkové (21.11.)

Je pět minut před dvanáctou. Záleží na nás, bude-li poledne nebo půlnoc.

(Staré anglické přísloví)

Jan Campbell

Dnešní rozvaha vznikla především na základě velmi podobné zpětné vazby několika desítek čtenářů na poslední příspěvky. Zpětnou vazbu jsem obdržel formou mailů nebo v telefonních a osobních rozhovorech. Rozvaha, která může být v daném případě pouze povrchní, se pokusí odpovědět na následující tři otázky a nabídne několik odkazů: 1) Proč není cena ropy a plynu pro Ruskou federaci smrtonosná a jakou výhodu nese s sebou nová regulace cenných kovů a nízká cena zlata? 2) Proč západní svoboda nevede veřejnost k plnému uvědomění si, že není svobody bez odpovědnosti a rizika? 3) Jak dlouho lze dráždit medvěda, aniž by napadl?

Jsem si plně vědom skutečnosti, že „pouhý objem informací, který je považován za nezbytný k učinění nějakého opravdu racionálního kroku, tj. kroku založeného na úplném poznání situace, předem znemožňuje jejich vstřebání…Nad každou pravdou, která koluje on-line i off-line, se vznáší přízrak lži; nad každým spolehlivým doporučením přízrak podvodu. A my pomalu, ale jistě rezignujeme a zvykáme si na neupřímnost a podráždění, zprava, zleva, shora i zdola…Nebylo by rozumnější, a nakonec i čestnější, následovat Odysseova příkladu a zacpat si uši před hlasy přicházejícími shora, jak to dělá stále více lidí? Anebo ještě lépe, vzhledem k tomu, že sirény nemohou měnit melodii své písně o nic více než leopard své skvrny, se vážně pokusit přestavět veřejnou scénu tak, aby byla sirénám nepřístupná?“ To jsou slova Zygmunta Baumana z knihy Tohle není deník, vydané Academia 2015, edice 21., kterou nabízím, protože si přeji, aby čtenář nevěřil, ale prověřil.

Zlato v duelu USD – rubl

Pro lepší pochopení obsahu a souvislostí doporučuji se seznámit s komentářem-analýzou autora zveřejněnou v PL v prosinci 2014. Kromě toho doporučuji čtenářům ovládajícím ruštinu seznámit se s článkem Dmitrije Kaliničenka na webu Investcafe.ru a článkem Jasona Hamlina, zakladatele Gold Stock Bull ze dne 2. 12. 2014 pod názvem Zlatá past velmistra Putina. V neposlední řadě doporučuji srovnat si statistiky prodeje a ceny zlata, jak skutečného, tak i papírového, během roku 2014 a ledna tohoto roku.

„Je třeba si poznamenat, že hlavní neúspěch plánů Západu na Ukrajině není vojenský či politický, ale ve skutečnosti spočívá v odmítnutí Putina financovat západní projekt Ukrajiny z rozpočtu Ruské federace. To udělalo tento projekt v blízké budoucnosti života neschopným.“ K těmto slovům Jasona Hamlina mohu přidat všeobecně známou skutečnost, nad kterou jsou západní politici, jejich poradci a analytici bezradní. Je to Putinova politika. Putinova politika není veřejná. Proto dovoluje se soustředit na výsledek a ne na chytračení. Při realizaci takovéto neveřejné politiky jen málokdo opravdu ví, jaký bude Putinův příští krok a konání. Tuto skutečnost hodnotím ale jako druhý hlavní pramen chyb Západu. Tím prvním pramenem chyb Západu a důvodem politické krize EU je plnohodnotná závislost EU na národních zájmech USA. To je problém EU, jejich členských států a voličů, který si musíme sami řešit svým konáním, ne vysvětlováním spojenectví a partnerství, ba dokonce stěžováním.

Soustředit se na výsledek znamená i v kontextu pochopení politiky jako koncentrované ekonomiky, války jako pokračování politiky a divergentní propagandy jako neoddělitelné od sebe politické, vojenské a hospodářské špionáže, že Ruská federace může po oslabení funkce Ruské centrální banky (RCB), kterou upsal Jelcin Basilejskému klubu a USD, přijímat USD z prodeje ropy a plynu jako platební prostředek sloužící koupi zlata. Že CB různých států kupují již delší dobu zlato, je skutečností. Stačí se podívat na všude dostupné statistiky, kterými nechci unavovat čtenáře. Snahy a praktikovaná manipulace USA a EU vedoucí ke

snížení cen ropy, plynu a zlata deformují takzvaný volný trh, deformují hospodářskou realitu za účelem podpory USD a umělého zvýšení jeho kupní síly. Na druhé straně této mince, manipulace a deformace reality mají zničit, anebo přinejmenším podstatně oslabit ruské hospodářství, politickou moc a společenský rozvoj. Lidově řečeno, změnit režim. Kdo si ještě vzpomíná nebo může přečíst alespoň závěr studie publikované před několika lety v US Geological bude mít jasno, že „svět nebude moci přežít, pokud ropa a zemní plyn Ruska bude odečten z globální rovnováhy zásobování energií“. Jinými slovy to znamená, že hegemonie petrodolaru nemůže přežít bez dodávek ropy a plynu z Ruské federace. Tím, že Kreml přinutil RCB a vládu pod vedením Medveděva k nákupu zlata doma i v zahraničí, si Ruská federace pravděpodobně připravuje půdu pro prodej energetických zdrojů pouze za fyzické zlato. Zdůrazňuji, fyzické a ne papírové zlato. Fyzického zlata je málo, papírového mnohem více. Výhoda Putinova rozhodnutí a řešení je, že k jejich realizaci nepotřebuje souhlas USA – EU. Na druhé straně této mince stojí vojenská síla. I když Ruská federace není dnes schopná vést dlouhou velkou válku, je ale schopná pomocí zcela nových, veřejnosti jenom částečně, nebo vůbec neznámých technologií a rozhodnutí mimo vojenskou angažovanost udeřit jak na USA, tak i EU – NATO a způsobit tak ve společnosti EU bez národních zájmů, národní ideje a vlastní armády chaos. Ten se pravděpodobně již po několika dnech může transformovat v občanské nepokoje, ba i válku na vlastním území, bez přímé účasti Ruské armády.

Jenom na okraji rozvahy připomínám závislosti, o kterých jsem již dříve psal. Jedná se nejenom o uskladňování uranového odpadu, ale i o samotný uran. Nemám prověřenou informaci, která indikuje, že prý každá šestá žárovka v USA závisí na dodávkách ruského uranu. Vím ale, že bez titanových a jiných splavů se teplota produkce moderních letadel v USA a EU sníží k bodu mrazu.

V kontextu nákupu fyzického zlata RCB je důležité si uvědomit a „přeložit“ do rodného jazyka také význam rozhodnutí Číny z konce roku 2014. Nezvyšování zlatých a devizových rezerv denominovaných v USD je možné interpretovat jako začátek konce prodeje čínské produkce za USD. Dále jako pokračování omezení nákupu amerických státních dluhopisů. V prodloužení rozvoje této myšlenky se pak objevuje smysl rozhodnutí a jeho představitelné následky pro USA a EU. Pro tuto dvojici jsou nebezpečné. Přidám-li k tomu ještě rusko-čínskou spolupráci v dalších sférách, mohu říci, že velice nebezpečné. To proto, že ve spolupráci Ruské federace s Čínou není pro USD žádné místo. Není místo také proto, že USA není čínský produkt, ani ruský energetický zdroj či technologie. USD je pouhý přechodný, a proto ve své konečné formě zbytečný, finanční zprostředkovatel, který se musí platit.

V závěru tohoto rozmyšlení připomínám, že světové zásoby fyzického zlata se snižují. CB mnoha zemí světa nemají dostatečné rezervy ve formě fyzického zlata. Současně připomínám, že dohoda v Bretton Woods se uzavřela vědomě bez SSSR s cílem přinutit SSSR platit Západu vše zlatem. Proto také SSSR prodával zlato, když bylo potřeba držet cenu ropy a plynu. Dnes, Ruská federace nakupuje zlato, při poklesu ceny ropy a plynu. Tento fenomén je možné vysvětlit i tak, že v době SSSR, se obě velmoci držely v šachu. Dnes USA dělají, nebo se snaží dělat dojem na západní veřejnost namlouváním a propagandou, že si myslí, že po rozpadu SSSR je Ruská federace slabá na to, aby ohrozila USA. Jsem přesvědčen, že pro veřejnost neviditelní lídři USA vědí, že tomu tak není. Protože jde ale nejenom o otázku být či nebýt USD hegemonem, ale i otázku politicko- hospodářské hegemonie, USA konají, jak konají, umí a musí. Jsou to USA, které proklamují heslo, Kdo není s námi, je proti nám. Proto hledání konečné odpovědi USA na tuto historickou výzvu vyžaduje více času. Dnes se ještě hraje o čas. Zítra o bytí. Proto využívají sankce USA – EU a NATO k oslabení Ruské federace před posledním aktem duelu USD – rubl. Sekundantem duelu je Čína. Nedojde-li k výstřelu, a tím i ke smrti jednoho ze střílejících, můžeme očekávat „kompromis“ ve formě pauzy. Během ní se USA budou učit smířit se s rolí jednoho

z několika platebních zprostředkovatelů. Bez hegemonie a rozhodovacího hlasu. Dojde-li k výstřelu, a tím i k úmrtí jednoho ze střílejících, odpověď je pro delší dobu jasnější.

Terrologie

Tato nová věda se zabývá terorismem pramenícím z neřešených společensko-politických protikladů, které se transformovaly do konfliktního stavu. Terorismus nemá za cíl zabíjet, ale zastrašit. Proto je terorismus prostředkem, je analogií teroru USD. V podstatě se jedná o jednu z forem psychologické diverze, jejímž cílem je splnění sociálně-ekonomických a politicko-národních a religiózních požadavků. Současný terorismus lze popsat jako snahu o vyrovnání prožité nespravedlnosti. Ve světě, kdy EU není schopná uskutečnit ani jeden ze svých zakládajících cílů, jak to přesvědčivě a krátce popsal Jan Keller, pod názvem Evropa nevzkvétá (Právo, 21. února 2015), jsou mnohé z požadavků teroristů, nacionalistů a opozice, legitimní. To i kvůli chování opravdových velmocí. Ty jen čas od času berou v úvahu při svých rozhodováních a akcích menšinové, náboženské, etnické a hospodářské následky. Ve spojení s terorismem se v poslední době, a také ve spojení se sankcemi a Ukrajinou, mluví o studené válce. Toto spojení představuje klasický protiklad. Tvrdí se, že Rusko je potřebné v boji proti terorismu. Současně se ale zpochybňuje role Ruska v uspořádání světového systému. Přiděluje se mu dokonce role nepotřebné – podle Obamy – regionální (vel)moci. Každá moc má sklon využívat, když už ne organizovat terorismus. Forem je mnoho, stačilo by to na doktorskou disertaci. I proto se terorismem se zabývají mnozí jak teoreticky (na fakultách a jinde) tak i prakticky (bezpečnostní složky a vlády). To samé platí i o studené válce. O ní se dnes mluví jenom na pokraji i proto, že všechny teorie studené války mají nulovou hodnotu, a proto, že mladá generace s červenou nebo jinou kartou v ruce a bez ní, ví o studené válce málo nebo nic. Nic neví mnozí ani o teorii vedení míru – paxologii. To je protipól Clausewitzovy teorie o vedení války. Zdá se mi, že dvě světové katastrofy minulého století nestačily na to, aby se utvořila a rozvíjela teorie o vedení míru. O míru se jenom mluví. Především tehdy, když se připravuje válka. Přičemž je zcela přirozené, že mír je základním kamenem života. A válka narušením míru, narušením harmonie přírody.

Předpokládám souhlas čtenářů s tvrzením, že vývoj světa se nedá rozdělit do poločasů a že na konci boje – hry bude jenom jeden vítěz, nebo poražený, v ideálním případě remíza. Život nemá přestávky. Ani dnes, v době zásadních geopolitických změn. Prakticky vše, co děláme, je vedeno touhou po poznání, ne představou o dopadech našeho konání. Na tomto místě připomínám web. Při rozmýšlení o možnostech přístupu k vědeckým informacím z více míst, s cílem zjednodušení komunikace mezi jednotlivými vědeckými pracovišti CERNu, Tim Berners-Lee vymyslel internet. Tato inovace je dnes neodmyslitelnou pomocí nejenom při vzdělání a produkci, ale i těžko představitelnou hrozbou pro světovou společnost. Nebudu se rozepisovat o infiltraci harddisků nebo SIM karet, o kterých píší i česká media. Pro mě vše začalo již před padesáti lety. Potvrzeno jsem to dostal v roce 1974. Tenkrát začala vycházet zajímavá série článků v New York Times. Autor Seymour M. Hersh v nich obviňoval CIA z mnoha narušení zákona, přestupků, včetně supertajné operace CHAOS. Ta byla zaměřena na nezákonné sledování o odposlechy Američanů, kteří se dostali do podezření, že nechápou správně hodnoty demokracie, nebo že mají své představy o lidských právech a svobodě. Prezident Gerald Ford řešil problém jednoduše. Založil komisi pro vyšetření činnosti CIA uvnitř USA a do jejího čela postavil Rockefellera. Tak se stal kozel zahradníkem. To potvrzuje nulový výsledek práce komise a další skandály, včetně vražd prezidentů, svržení vlád a moderních jarních revolucí. Takže nic nového ani dnes. Vše je ohřáté a známé „blended coffee.“ To vše proto znající a jasně myslící nepřekvapuje. Jenom široká veřejnost se diví. Skutečností je, že absolutní svoboda nikdy nebyla, není a nikdy nebude. Ani ve Francii, kde jeden rozhlasový redaktor veřejně zesměšnil masové Jsem Charlie a byl za to zatčen, jeho program skončil dříve, než se mohl vzpamatovat, proč byl vlastně zatčen.

V české kotlině, části Schengenského prostoru se dějí také divné věci. Od ledna tohoto roku, po příletu nebo odletu v Praze, zatím nikde jinde v EU ani v zahraničí, musím čekat s německým biometrickým pasem u přepážky EU, až se pas prověří na jiném místě, v oddělené kanceláři. Pas dostanu za deset, ale i za dvacet minut zpět, obyčejně s úsměvem a omluvou za zdržení. Prý je to způsobeno „přeprogramováním“ systému a odchylkami u německého produktu, pasu. Uvidím, zdali se mi podaří do konce mého života obdržet oficiální potvrzení tohoto přeprogramování. Uvidím, co mi řekne konzulát, na který se příště obrátím, jak je to s mým biometrickým pasem. Na druhé straně je dobré vědět, že se stát tak intenzivně stará o člověka v důchodu a na konci svého života. Jaké šance má a bude mít mladý člověk, který nenahlásil a neodevzdal jablko při vstupu do EU a jeho čin je v počítači kvalifikován jako narušení zákona? I tato dokazatelná skutečnost se rovná teroru a absolutní nedůvěře moci k občanu. A k tomu všemu se ještě objevila studená válka u dveří. Opravdu se objevila u dveří, a opravdu až teď? Nebo je tady po celou dobu od konce druhé světové války, či ještě před jejím začátkem?

Studenou válkou jsme zvyklí označovat období od roku 1946 do roku 1991, roku rozpadu SSSR. Studená válka, stejně jako každá jiná válka, se většinou definuje jako pokračování politiky jinými prostředky. Tato všeobecně šířená definice je stejně nepravdivá, jako je zdrojem mnoha otázek spojených s typem požívaných zbraní, akceptovatelným množstvím mrtvých a v neposlední řadě, casus belli. Je nepravdivá, protože se dodnes nikdo z veřejných institucí nezabývá rozvojem již upomenuté Teorie o vedení míru. Měl jsem štěstí v posledních letech seznámit se s koncepcí této teorie. Formuloval ji profesor Felix Černoch, dnes rektor AMAKu. Připomínám casus belli, protože je důležitý především v době garantovaného vzájemného zničení.

Jaké by bylo hodnocení vojenské a hospodářské síly USA, EU nebo Ruské federace, Číny, kdybych nejmenoval ty nejaktivnější hráče na reálném a virtuálním vojenském poli, historie ukazuje, že studená válka nezačala po ukončení druhé světové války. Začala již po porážce porevoluční intervence v rodícím se SSSR. Válka 1939–1945 byla jenom přestávkou, během které se pracovalo, a odsouhlasilo mnoho instrumentů s cílem škodit a omezovat rozvoj SSSR. K těmto instrumentům patřila i dohoda Bretton Woods. Na toto téma jsem v minulém roce napsal analýzu věnovanou sedmdesátinám dohody s odkazem na nové historické informace, dostupné jak na Západě, tak i v Ruské federaci. Před 70 lety jsme se podle mého hodnocení jenom vrátili ke staré studené válce. Válce jako předzvěsti a přípravě technicky možného konce světa formou vzájemného zničení. Naštěstí k tomu nedošlo. I díky rozpadu SSSR. Místo toho, abychom se radovali, že toto nebezpečí skončilo, chaos, sigint, humint, tajné, polotajné, vojenské a jiné diverzní akce a operace zastínily oblohu. To i proto, že každá doba si najde své lidi, kteří jsou ochotni udělat vše pro uspokojení svého ega a přání. „Adepti síly rozumějí jenom jazyku síly. USA proto musí hovořit takovým jazykem...je potřeba ukázat Sovětskému svazu, že disponujeme dostatečnou silou nejenom schopnou odrazit útok, ale i schopnou rychle vojensky zničit SSSR...potřebujeme vysoce mechanizovanou armádu, schopnou vysazení ze vzduchu a z moře. USA se musí připravit na jadernou a bakteriologickou válku, protože tato válka může být totální, na zemi, na moři i ve vzduchu.“ Tak psal a radil poradce prezidenta Clifford. Touto zásadou se řídila i Trumanova doktrína. Ta platí i dnes, nehledě na řeči o míru. Proto se studená válka objevila ihned po ukončení války horké. Proto se dnes nacházíme v období mezi horkými válkami. V období nových spojenectví a v období, které potvrzuje historická zkušenost. Prohraná válka nikdy nekončí posledním výstřelem. Tak, jak to bylo v nejenom v Německu po první a druhé světové válce. Z chaosu se rodí noví bohatí, objevují se noví přátelé a noví spojenci. To platí i pro ČR. Protože se jedná o záležitost nepopiratelně osudového charakteru spojenou s charakterem společnosti, dovoluji si několik poznámek.

Předpokládám souhlas čtenářů s tvrzením, že každé partnerství má být suverénní. Když je popírána nebo odňata suverenita a důstojnost, nelze hovořit o partnerství, ale o něčem ve své podstatě zcela jiném. To zcela jiné nikdy nemělo, nemá a nebude mít jinou než nulovou hodnotu a váhu. Nulová hodnota v kontextu role partner-spojence je ale zásadně horší než hodnota nepřítele, protivníka nebo konkurenta. Je tomu proto, že protivníka, konkurenta nebo nepřítele beru vždy, vědomě či nevědomě, v úvahu při rozhodování. Proto dochází ke kompromisům. Nebudu se rozepisovat o kvalitě partnerství, spojenectví a suverenity v privátním nebo profesionálním životě, ani ve spojení s EU a ve spojení s NATO. Kompromisy a snahu získat váhu jako člen, partner, spojenec – tak mohu věrohodně označit konání současných politiků v divadle zvaném demokracie a svoboda a la USA. Přičemž projevuji respekt před USA, co se týče prosazování a ochrany svých národních zájmů. Jsou v tomto smyslu opravdu vzorem k následování. Bohužel, jenom pro velké a ty, kteří na to mají. K těmto velkým patří i znovuzrozené Rusko. Proto je možné očekávat nejenom velký boj, ale i kompromis. To by byla pauza, kterou potřebujeme pro reflexi infantilismu, do kterého jsme spadli. Výsledkem reflexe by mohlo být například i vystoupení z NATO v rámci projektu sebezáchovy národa. Pauza ve studené válce a pauza mezi horkými válkami mohou být řešením na cestě k přežití lidstva. To i proto, že nejsme schopni si představit svět ve více než třech dimenzích, současně ale pracujeme s teoriemi vícedimenzionálními. Nikdy neuvidíme čtvrtou dimenzi, i když o ní víme. Vždy si musíme vše, co se děje, umět přeložit do jazyka, v němž jsme schopni běžně komunikovat a pohybovat se. To platí pro lidská práva, svobodu slova, pro všechno.

Proto jsou svoboda a lidská práva v situaci podobné zkoumání vesmíru. Při přemýšlení o vzniku vesmíru vždy nutně narazíme, protože se podřizujeme zákonům přírody, objektivity, a tím i naší omezenosti na hranici, za níž to, co říkáme, již nemá takovou, nebo vůbec žádnou váhu jako před ní. Je to jako být partnerem nebo spojencem bez suverenity. Věrohodnost svobody a přirozených lidských práv, je ztracena. Proto si ani neuvědomujeme, co nám zanechal starý mistr Sun, současník Konfucia. Sun formuloval pravidla tajné války, ke které patří i válka studená a s ní omezená, nebo již prakticky neexistující svoboda. Na nejvyšší příčce stojí špionáž, jejímž cílem by mělo být maření a ničení aktivit nepřátelských vlád, rozrušení jednoty národa a společenství, prohlubování sporů, podpora sváru mezi občany, včetně vyhrocování a odsuzování staré generace mladou. USA se zhostily tohoto úkolu velmi dobře. To i proto, že se nikde na vysoké škole neučí stará pravda. Ta spočívá v uvědomění si, že hodnotit jevy a jejich příčiny nedává smysl, jestliže nehledám příčinu příčiny toho konkrétního jevu. Do této kategorie patří bezesporu i TTIP a podobné dohody omezující suverenitu státu. V době, kdy ratingovým agenturám píší hodnocení států bezpečnostní agentury USA, nelze přehlížet ani tento pokrok. V hledání příčiny příčin se totiž objeví archetyp řeči, psychologie, myšlení a konání nás samotných a těch, které kriticky posuzujeme a u kterých hledáme příčinu. Výsledek je pro hledajícího většinou nepříjemný. Za to je cenný.

Člověk většinou nemyslí v ideologické rovině, ale rovině psychologické. Přes působení v rovině psychologické se dostanu lehce na rovinu ideologickou. S psychologickým působením je spojena i konvergentní propaganda. Ta se zaměřuje na hodnotovou orientaci člověka. To se děje prostřednictvím filmu, TV, reklamních kampaní a podobně. Před několika dny jsem ke svému překvapení četl v Právu, že vláda ČT bude urgentně měnit zákon o reklamě tak, aby odpovídal směrnicím EU. Směrnice EU je jasný pokus o konečnou změnu orientace občana EU a jeho hodnot, i když sofistikovaný anglický text může dělat dojem, že tomu tak není. EU ví, že to, čemu člověk věří, se může opravdu stát. Čtenářům doporučuji studium prací věnovaných Psychological Warfare. Je to důležité studium pro pochopení přípravy války. Tak tomu bylo v Perském zálivu, Jugoslávii, předtím v Chile, Guatemale. Tak tomu je i dnes v případě dění na Ukrajině a se sankcemi proti Ruské federaci. Jedním z mála prostředků, jak se nedostat do pasti psychologických zbraní je nepřijímat nové pravdy, které jsou v protikladu ke zkušenosti a jdou proti takzvanému selskému rozumu. V životě to tak bývá, že nabízená pravda se brzo ukáže lží, a označované jako lež, se ukáže jako (stará) pravda. Protože si popsané neuvědomujeme, a tím méně s popsaným spojené nepopsané, dostala se především mladá generace do situace, v níž je obtížné poznat a uvědomit si, že není svobody bez odpovědnosti a rizika. Z praxe vím, že mnozí vysokoškoláci si neuvědomují, že stát nemůže být bezpečný, když nejsou suverénně chráněny jeho vnitřní hodnoty, vztahy a přirozená a legitimní – ne umělá a cizí práva. Neuvědomují si, že cenu bude platit „ztracený“ a neztracený občan, my všichni.

Jak dlouho lze dráždit medvěda, aniž by napadl

Jestliže platí výrok Antoina de Saint-Exupéryho, že „řešení nejsou důležitá, ale důležité jsou síly v pohybu“, tak čas, kdy medvěd může ztratit trpělivost, rychle nabírá na rychlosti a blíží se cíli. Medvěd připravený k boji se postaví na zadní, a tím ukáže nepříteli svoji velikost. Rozumný nepřítel a slabší medvěd odejdou. V přírodě nikdy nebojují. Současné uvažování západních politiků, jak se mi zdá, je založeno na neznalosti tohoto bojového pravidla medvědů. K této neznalosti řadím výlučnou akceptaci Newtonových zákonů, jako kdyby neexistovala teorie relativity nebo kvantová fyzika.

Ve světle historické zkušenosti, boje USA za USD, při pomoci EU a ničení hodnoty eura pomocí kopírování prokazatelně neúspěšných léků FED, se jeví samotné sankce a vyhrožování dalšími sankcemi Ruské federaci jako logická a normální etapa studené psychologické války a přípravy na horkou válku. Neočekávám ji minimálně do květnových oslav konce druhé světové války, podobně jako jsem neočekával dění na Ukrajině do konce olympijských her v Soči. Opakování hlouposti exprezidenta Saakašviliho a jeho amerických poradců z roku 2008 by s největší pravděpodobností vedlo k opravdovému rozdráždění medvěda a potrestání smrtí přinejmenším mladšího papírového spojence a partnera USA, EU.

S ohledem na vývoj konzumní společnosti, ústup křesťanství v Evropě, který dokazuje i nedávná podpora papeže Františka ruské pravoslavné církvi a Asii jako takové, s ohledem na sílící vliv islámu – ne islamismu v Evropě a buddhismu v Asii, sílu korupce jako spolehlivé ochrany organizovaného zločinu a katalyzátoru nových nebezpečných sociálních jevů a s nimi spojenou dvojici kybernetického prostoru – virtuální reality a kybernetického teroru – reálného teroru jedinců a vlád demokratických států, je nutné, aby všechny složky společnosti konečně spojily své síly a začaly společně hledat příčinu příčin této komplexní situace, ze které se nepodaří vyjít filozofickými úvahami nebo přáním bez konání.

Při hledání východu z nebezpečí je vždy dobré vědět své o prostředí za dveřmi vedoucími k východu. Zde se nabízí krátká, ale poučná historie, která se odehrála na Iwodžimě a se kterou je spojena nejslavnější vojenská fotografie té doby. Fotografie, nazvaná Raising the Flag on Iwo Jima uviděla poprvé svět před 70 léty. Fotografie není jenom učebnicovým materiálem pro fotografy, pro manipulátory s mocí vlivu fotografie, ale i pro ty, kdo se chtějí lépe dovědět, jak se dělají američtí hrdinové. Na fotografii není vidět obličej Iry Hayese. Jeho pravá ruka ho zakrývá. Při pohledu na fotografii se nabízí dojem, jako kdyby Ira Hayes chtěl z posledních sil postavit vlajku za pomoci pěti kamarádů po vítězné bitvě. Je to právě ona dynamika, která dělá tuto fotografii světovou fotografií. Fotograf Joe Rosenthal dostal za fotografii Pulitzerovu cenu. Ale vláda USA udělala z fotografie ikonu, symbol vítězství, který je hluboko zakořeněn v kolektivní paměti Američanů. Mobilizovat tento symbol vítězství umí američtí vojenští lídři velmi dobře. 11. září je toho jenom jedním z důkazů. Současná propaganda a výzkumy v USA týkající se vztahu USA – Ruská federace, sankcí a potrestání ruského agresora, to potvrzují také. Pro informovanost uvádím, že na ostrově Iwodžima, velikém jenom 21 čtverečních km, přežil každý 20. japonský voják z celkově 21 tisíc bojujících Japonců. Při bojích na ostrově padlo více než 6.000 amerických vojáků. 23. února

1945, kdy se narodila fotografie, se jednalo o teprve pátý den vojenské invaze, která skončila až koncem března 1945. Jak je vidět, americký hrdina se narodil před vítězstvím.

Upřímně si přeji, aby nás medvěd netrestal a aby se nepřestaly konat oslavy opravdových hrdinů horkých a studených válek. Síly jsou v pohybu a jejich dynamika se nesmí podceňovat. Nesou s sebou cenu. Ne ale Pulitzerovu. Proto je pět minut před dvanáctou. Dne nebo noci, to určíme sami.

Líbil se Vám tento článek?

---

Nezávislost naší redakce můžete podpořit peněžitým darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

131-981500247/0100

QR kód obsahuje údaje k platbě, výši částky si určete sami.