Bude na Ukrajině mír?Anketa
Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Karla Schwarzenberga (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Luďka Niedermayera, Alexandra Tolčinského, gruzínského velvyslance Zaal Gogsadze, Jefima Fištejna (z 12.2.) (+z 11.12) Marka Ženíška (z 12.2.)+ (z 26.1.) (+ ze 14.1.) Jana Zahradila, Miroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Martina Bursíka (z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Ivana Gabala (+ 21.11.), Karla Svobody, Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Romana Jocha (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.) Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Miroslava Kalouska ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Jiřího Wolfa, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , Grigorije Paska (+21. 10.) Michaela Kocába (z 3.12.) (+ z 8. 11.+ z 5. 7. a 15. 3.), Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla, Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky, Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.), Jiřího Pospíšila, Přemysla Sobotky, Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, českých umělců Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy, Františka Bublana, Marty Kubišové, Petry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), či Džamily Stehlíkové (21.11.)
Jak hodnotíte situaci na Ukrajině po jednání a uzavřené dohodě „Minsk 2“? Může něco reálně změnit?
Zařekl jsem se, že své přemýšlení, mluvení a psaní o Ukrajině budu vždy začínat zmínkou o masakru v Oděse 2. května 2014. To byl nejviditelnější výsledek počátku éry „majdanské“ politiky. To je také důvod, proč nemám rád revoluce, o nichž Alexandr Mitrofanov výstižně řekl, že „zdvihají kal od dna“. Rusy tomu nikdo nemusí učit, a nyní jsme svědky téhož jevu na Ukrajině, doslova v přímém přenosu.
Někomu však stále nedochází, že nyní revoluce vyváží Západ, nikoliv Rusko. A přitom Západ již před sto lety jednoho revolucionáře do Ruska vyvezl. Zajímavé je, že titíž nechápaví lidé obhajují další revoluční vymoženost, která zřejmě nebyla v souladu ani s onou despektovanou sovětskou zákonností, totiž byzantský dar generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu, který urval kus Ruska (Krym) a věnoval ho své rodné Ukrajině, snad jako záplatu za to, co pro ní neudělal v době hladomoru.
Ale zpět k otázce. Otázka reálné změny především závisí na chování vojáků v poli. Vojáci poslechnou, ale zdivočelé ozbrojené hordy jsou neovladatelné. Demotivovaní Ukrajinci za Kyjev bojovat nechtějí a mobilizaci se vyhýbají. V poli pak přibývá těch, kteří bojovat chtějí, protože k tomu mají své, s obranou celistvosti Ukrajiny zcela mimochodné motivy. A těmto silám těžko někdo zavelí tak, aby poslechly. A jiní zase proto, že ani ukrajinsky, ani rusky nerozumí.
Na separatistické straně bude nepochybně motivace větší, ale výsledek bude podobně tragický. Separatisté sice většinou rusky rozumějí, ale budou podobně neovladatelní, už i proto, že se brání, a navíc se brání úspěšně. To se pak rozkazy k zastavení nebo dokonce k ústupu snadno přeslechnou. Obzvlášť, když se k tomu pro jistotu vypne vysílačka, jako to udělal Ariel Šaron, když jel v roce 1982 se svou armádou na Bejrút.
V nastávající turbulentní době nespokojenost s mírovým řešením (nebo se zastavením bojů vůbec) může vést k nejroztodivnějším až paradoxním spojením těchto bojůvek. Navíc obě strany konfliktu posílili pošuci a extrémisté z Evropy a Střední Asie. Proto by mohlo být velmi praktickým a pro budoucnost užitečným řešením vytěsnit tyto nejmilitantnější formace do řídce osídlených oblastí a ponechat je tam, aby vzájemně pokrátily své stavy. Nebylo by to v historii poprvé, když by si vládci takto drsně vzájemně vypomohli.
Psali jsme:
Jak hodnotit skutečnost, že jednání v Minsku se odehrálo bez zástupců USA? Navíc ani signatáři výsledného textu nejsou těmi nejreprezentativnějšími osobnostmi ze schůzky?
Je skutečně pozoruhodné, že v Minsku nebyly zastoupeny Spojené státy? Na jednu stranu to je pochopitelné, protože USA oficiálně vlastně s touto krizí nemají mnoho společného. I když indiskrecí americké diplomatky celý svět ví, že USA do „rozvoje demokracie“ na Ukrajině vrazily nejméně 5mld dolarů.
Možná je to však dobře, že hlavní rozeštvávač nebyl rozhovorů účasten, aby bylo možno dosáhnout dohody. Snad si totiž ostatní státy již ráčily povšimnout, že bilance vzájemného obchodu USA s Ruskem přes sankce poslední dobou údajně vzrostla. Že by jim konečně došla pointa, kterou skutečně nelze vyloučit (protože teprve opakovaný vtip je vtipem, a co teprve když by to bylo potřetí!), že záměrem (jistých kruhů v) USA bylo financovat obě strany konfliktu (EU a Rusko), což přivedly k dokonalosti zejména za druhé světové války?
Z hlediska boje o udržení dolaru by to dávalo smysl, rozeštvat a vzájemnými půtkami vyčerpat potenciální konkurenty dolaru – a ještě si z toho namastit kapsu, to by byla opravdu povedená taškařice!
Na druhou stranu je možná zbytečné mařit tolik času kolem tak nereprezentativně podepsané dohody. Putin sice odcházel jako vítěz, ale ostatní se vypařili jak pára nad hrncem. To není nadějný start. Nejvíce zkroušeným se jevil Porošenko. Ať uhrál, co uhrál, Pravému bloku to stejně bude málo, poslouchat ho nebude a ukrajinští jestřábi prezidenta asi vbrzku zaříznou.
Pozornost se soustřeďuje pouze na jisté děje v popředí. Co se mezitím může dít v pozadí?
V pozadí může být perfidní úvaha, že Ukrajina nepotřebuje klid na práci, ale neklid, aby chystané legislativní změny unikly pozornosti. Bude ve hře klíčový zákon o prodeji cizincům, týkající se všeho, co dosud nešlo – včetně černozemě. Nyní se na Ukrajině údajně chystá velký veletrh s nemovitostmi a pozemky, přesně v tempu, popsaném Naomi Kleinovou (Šoková terapie). Zdecimované obyvatelstvo nebude klást žádný odpor, nebude vůbec vědět, co se děje, protože bude mít naprosto základní existenční starosti – a až se vyhrabe z nejhoršího, zjistí, že mu na Ukrajině už nepatří vůbec nic.
Fotogalerie: - Volby v Luhansku
A to bude vyvrcholením dlouhodobé kombinace, která započala brzy po ukončení studené války. Jde o synergii vojensko-průmyslového komplexu (který potřebuje zase pořádného nepřítele, protože honit bezvýsledně deset let nějakého bosého šejka už začalo být podezřelé asi i těm nejzabedněnějším jestřábům), finančníků (udržení dolaru), spekulantů (ti čekají na novou ukrajinskou legislativu, umožňující začít tu gargantuovskou hostinu) a zčásti i normálního byznysu, hledajícího odbyt.
A přitom je vlastně celá ta kombinace z hlediska vlády zákona, jak toho má Západ plná ústa, od samého počátku nejen protizákonná, ba přímo protiústavní. A tak by měla být také posuzována.
Z čeho vyplývá tento ostrý závěr?
Vyplývá z dokumentů, jejichž studiem se vlastně nikdo nezabývá, protože jsou dnes jen cárem papíru. Začněme od počátku.
16. července 1990 Verchovna rada Ukrajinské SSR vyhlásila svrchovanost v rámci tehdejšího SSSR. The Declaration of State Sovereignty of Ukraine v článku IX. slavnostně vyhlašuje úmysl Ukrajiny být setrvale neutrálním státem, který nebude členem žádného vojenského uskupení.
24. srpna 1991, těsně po neúspěšném puči v SSSR, byla vyhlášena plná nezávislost Ukrajiny. Act of Declaration of Independence of Ukraine výslovně uvádí, že se tímto implementuje The Declaration Of State Sovereignty Of Ukraine. To znamená, že prohlášení o trvalé neutralitě přešlo do zákona, zakládajícího Ukrajinu jako stát.
1. prosince 1991 potvrdili obyvatelé v referendu (více než 90 procenty hlasů) akt vyhlášení nezávislosti. Prvním prezidentem Ukrajiny byl zvolen Leonid Kravčuk.
5. května 1992 datum zajímavé z hlediska sporu o Krym, protože jeho parlament okopíroval ukrajinskou Verchovnu radu a schválil "akt státní nezávislosti Krymské republiky". Na nátlak Kyjeva krymský parlament své rozhodnutí odvolal, získal ale rozsáhlé pravomoci.
V listopadu 1993 přijala ukrajinská Verchovna rada vojenskou doktrínu, v níž se prohlašuje, že Ukrajina nevidí ve svých sousedech nepřátele a že její armáda je určena výlučně pro ochranu národní bezpečnosti.
14.června 1994 byla v Lucemburku podepsána dohoda o partnerství a spolupráci mezi Ukrajinou a Evropskou unií. (Proč po 20 letech trvání této dohody bylo najednou nutno podepsat asociační dohodu? Co v ní bylo tak důležitého?)
V roce 1994 se staly Ukrajina i Rusko účastníky Partnerství pro mír, programu NATO, cíleného na vytvoření důvěry mezi aliancí a dalšími státy Evropy a bývalého SSSR: v tuto chvíli byl vztah Ruska a Ukrajiny k NATO identický.
V červnu 1994 se stal druhým prezidentem Ukrajiny dosavadní premiér Leonid Kučma.
5. prosince 1994 bylo v Budapešti podepsáno Memorandum on Security Assurances in connection with Ukraine's accession to the Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons, často citované pro záruky ukrajinské územní nedotknutelnosti v něm dané a signatáři garantované. Nutno si uvědomit, že to bylo v době, kdy v zakládajících dokumentech Ukrajiny byla slavnostně deklarována trvalá neutralita, vylučující členství v jakémkoliv vojenském paktu. Ukrajina deklarovala též, že nepovažuje své sousedy za nepřátele.
28. června 1996 bylo toto zahraničně-politické směřování Ukrajiny završeno přijetím ústavy, v jejíž preambuli je přímo uvedeno, že se řídí (guided by) zákonem o vyhlášení nezávislosti Ukrajiny (The Act of Declaration of the Independence of Ukraine) ze 24. srpna 1991, který byl potvrzen 1. prosince 1991 obyvatelstvem v referendu. Tak se dostala deklarace neutrality do ukrajinské ústavy.
To všechno zní docela konzistentně, až idylicky. Kdy a proč se situace začala měnit?
Podle mého soudu začala oněm „investorům do ukrajinské demokracie“ docházet trpělivost, když se jejich kůň Viktor Juščenko nestal v roce 2004 prezidentem (21. listopadu 2004 zvítězil v druhém kole Viktor Janukovyč). Nastala revoluce, zvaná oranžová, druhé kolo prezidentských voleb bylo anulováno kvůli podvodům a revoluce vynesla k moci prozápadního Viktora Juščenka. To se stalo 23. ledna 2005. V té době zřejmě začal – v rozporu s ústavou – jednat o vstupu do NATO. Odpovídala by tomu protiakce Moskvy, které dal v únoru 2008 Juščenko záruku, že Ukrajina nebude chtít na svém území základny NATO. "Pokud se ruská strana obává vojenských základen, pak je Ukrajina nikdy nezřídí. Jsme připraveni to zakotvit i ústavně," prohlásil ukrajinský prezident.
Rusko neponechalo nic náhodě a přispělo k tomu, že 2. dubna 2008 NATO na summitu v Bukurešti nezařadilo Ukrajinu ani Gruzii do programu přípravy na budoucí členství zemí v NATO. Jednání Juščenkovy administrativy o vstupu do NATO nebylo ani v souladu s veřejným míněním. Eventuální členství v NATO se podle průzkumů z té doby nezamlouvalo více než polovině Ukrajinců, a podpora stále klesala (v době před vypuknutím Majdanu by podle průzkumů v referendu hlasovalo 53 procent dotázaných proti členství v alianci, zatímco vstup by podpořila jen necelá třetina Ukrajinců).
7. února 2010 se stal prezidentem Ukrajiny Viktor Janukovyč. Podle jeho vyjádření byla Ukrajina je připravena přijmout zákon, který by jí zakázal vstup do NATO. S ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem se dohodl na tom, že ruská Černomořská flotila bude moci setrvat v Sevastopolu až do roku 2042, s možností prodloužit pronájem ještě o dalších pět let. Ukrajinská opozice dohodu označila za vlastizrádnou.
15. července 2010 podepsal ukrajinský prezident Viktor Janukovyč zákon (2411-VI), podle kterého se Ukrajina nemůže stát členem mezinárodních vojenských paktů a organizací. (Překlad článku 11 bod 1: Ukrajina jako evropský mimoblokový /mimo bloky stojící/ stát provádí otevřenou zahraniční politiku a směřuje ke spolupráci se všemi zainteresovanými partnery, přičemž se vyhýbá závislosti na jednotlivých konkrétních státech, skupinách států a mezinárodních strukturách. Článek 11 bod 2 pak dále výše uvedenou deklaraci upřesňuje; což v podstatě to znamená, že i Asociační dohoda s EU /přinejmenším její politická část/ je s tímto zákonem také v rozporu, i když to tak nebylo chápáno. Z hlediska vojenskopolitického byl však právě tento zákon jasnou překážkou v členství Ukrajiny v jakémkoli uskupení tohoto druhu.)
29. listopadu 2013 na summitu Východního partnerství ve Vilniusu Ukrajina nepodepsala plánovanou asociační dohodu s EU. Odmítnutí vyvolalo kritiku Západu i masivní demonstrace, které v lednu 2014 na kyjevském Majdanu přerostly v násilnosti, po nichž parlament 22. února 2014 sesadil prezidenta Viktora Janukovyče.
23. prosince 2014 se Ukrajina „vzdala neutrality“. Chceme do NATO, deklaroval parlament, aniž by změnil ústavu.
Tak se za 5 miliard dolarů Ukrajinci naučili demokracii.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
