Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.), Martina Jana Stránského, Miroslava Kalouska (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Karla Schwarzenberga (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Jiřího Zlatušky, Luďka Niedermayera, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.) (+z 11.12) Marka Ženíška (z 12.2.)+ (z 26.1.) (+ ze 14.1.) Jana Zahradila, Miroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Martina Bursíka (z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Ivana Gabala (+ 21.11.), Karla Svobody, Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Romana Jocha (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.) Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , Grigorije Paska (+21. 10.) Michaela Kocába (z 3.12.) (+ z 8. 11.+ z 5. 7. a 15. 3.), Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla, Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky, Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.), Jiřího Pospíšila,Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, Jana Vidíma, Daniela Kroupy, Františka Bublana, Petry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), či Džamily Stehlíkové (21.11.)
Jak zhodnotit českou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let? Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, prozápadní pozorovatelé naopak kritizují českou politickou praxi za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je dle vás pravda? Které osobnosti a proudy zanechaly v tomto smyslu kladnou stopu a které zápornou?
V listopadu 1989 se Česko (Československo) vrátilo k Benešově republice, ale nevrátilo se k Benešově zahraničně-politické strategii – v pevném zakotvení na Západě, ale nadstandardním vztahem k Rusku (Sovětskému svazu). Tuto strategii nejprve převzalo Slovensko a drží se jí dosud. Česko po počátečním zorientování se v mezinárodních vztazích jakoby si osvojilo spíše polskou zahraniční politiku. Polská politika spočívala v hledání spojence někde daleko (Napoleon, Francie, Anglie, nyní USA), jelikož se sousedy mělo ne zrovna empatické vztahy, se Sovětským svazem, s Německem a dokonce i s Československem. Česko takového spojence vidí v USA.
Má se Česko bát Ruska? ZDE najdete názorový seriál ParlamentníchListů.cz
Poznamenávám, že Polsku jeho zahraniční politika hledání vzdáleného spojence nikdy nic dobrého nepřinesla. Na jedné straně si Česko jakoby uvědomovalo, že potom, co se stalo za války a po válce, už postavení prvního kurfürsta ve vztahu k Německu nedosáhne, na druhé straně zatím to vyústilo jen do úzkého spojenectví s USA. Symbolem takového spojenectví se stal Václav Havel. Ale takové spojenectví nepřináší dlouhodobé upevnění geopolitického postavení Česka. Geopolitická pozice Česka působí proto rozháraně a nejistě. Poučně působí zahraničněpolitický vývoj Václava Klause. Po listopadu 1989 začal jako ekonomom americké chicagské školy, ale řízení české politiky po rozdělení Československa ho dovedlo k současným přímo proruským postojům. Negativní úlohu sehrál Václav Havel. Nejprve se vyslovoval de facto pro zrušení vojenských bloků na obou stranách, ale poté začal podporovat rozšíření NATO na Východ. Spolu s Lechem Walesou, litevským Landsbergisom a dalšími východoevropskými politiky poskytli Carterově administrativě alibi, aby odstoupila od původních ústních slibů o nerozšiřování NATO na východ a začala NATO právě naopak na východ rozšiřovat. Před Českou republikou teprve stojí návrat k Benešovi v zahraniční politice.
Hovoří se o rozdvojení Evropy na severní část, která se spíše bojí Ruska, a jižní část, která se spíše bojí Islámského státu. Polsko či Pobaltí mají vůči Rusku tvrdý postoj, Slovensko, Maďarsko či Rakousko častokrát s Moskvou „jdou na kompromis“. Kde je v obou dilematech, tedy „severojižním“ i „středo-východoevropském“ do budoucna naše pozice, pokud jde o Rusko, jeho ambice na kontrolu jeho blízkého příhraničí, kritiku lidských práv v Rusku, starost o Ukrajinu apod.?
Nezavádějme nové dělení Evropy na severní a jižní část. Je to jen momentální fenomén. Legitimním zájmem Ruska je, aby se jeho blízké zahraničí nestalo vojenským nástupištěm proti Rusku. Opakuji, že to je jeho legitimní zájem. Tzv. jižní část střední Evropy je v principu ochotná poskytnout Rusku takovéto záruky. Severní část není ochotná a tím škodí sama sobě. Česká republika by se měla připojit ke skupině, která je ochotná poskytnout Rusku záruky, že se nestane nástupištěm proti Rusku. Vše ostatní je diskutovatelné. Z tohoto pohledu smlouva mezi Českem a USA o radarech pro protiraketové rakety byla projevem hlubokého nepochopení středoevropské politiky a vlastních zájmů. Česko velmi poškodila. Pokud jde o Ukrajinu, dokud ji Američané netlačili do NATO, aby dostali svoje základny blíže k Moskvě, byla Ukrajina relativně v pořádku. Nerozumná americká politika rozšiřování NATO na Východ způsobila ukrajinskou krizi a zasela semena dalších krizí.
V českém prostředí se začínají množit často výstražné názory varující před ruskou hrozbou pro svět, pro Evropu. Komentátoři jako Šafaříková, Šafr či poslanec Gabal mluví o rusizaci Česka a jeho příklonu k Rusku. Je to reálná hrozba? Jak by dle Vás mohlo v příštích deseti letech Rusko proměnit architekturu Evropy? Je nutné se tomu bránit? Co teorie šířená špičkami NATO, že Rusko by mohlo otestovat soudržnost Aliance vyvoláním hybridního konfliktu v Pobaltí?
Pokud by státy střední Evropy a hlavně mocnosti NATO daly Rusku záruku, že NATO se nerozšíří na Východ, ani pod jiným krytím tu nebude budovat svoje základy, Rusko by se možná dokonce potěšilo ze vstupu Ukrajiny do EU. Ať si potom Ukrajinu ekonomicky vydržuje EU. Slovensko by určitě nebylo ochotné. Rusizace Česka ještě dlouho nedosáhne stupeň amerikanizace Česka. Existence proruských hnutí v oblastech střední Evropy má reálný základ. Rusko a tyto oblasti mají největší společný zájem na udržení poválečného uspořádání, jelikož se ho účastnili. V ruské publicistice se však objevují články, jak dlouho si Polsko dokáže zachovat nynější západní hranice, pokud nebude mít podporu Ruska. Jedinou inovativní a odvážnou zahraniční politiku dělá Orbánovo Maďarsko. Jeho příklon k Rusku je odvážný a inovativní zároveň. Pokud Rusko na západ od svých hranic geopoliticky vyhraje, Maďarsko získá významného advokáta pro svoje zájmy. Bezpečnostní architektura Evropy má dvě paradigmata. Jedním je spojenectví Ruska a Německo, toto paradigma fungovalo od porážky německých rytířů Alexandrem Něvským v roce 1241 až do první světové války. Druhým paradigmatem je spojenectví Ruska s Francií a Anglií proti Německu. Toto paradigma fungovalo ve 20. století. Zdá se, že nastává návrat k prvnímu paradigmatu. Návrat odhalil zahraničněpolitické slabiny Angely Merkelové. Nejprve byla vcelku proruská, potom víc protiruská a nyní je opět únosně proruská. Německo mělo i dokonalejší kancléře. Zvolené paradigma je důležité, ne tzv. hybridní války.
Je na místě se důvodně obávat nějakých výrazných ruských zájmů v naší zemi? Co by u nás mohlo Rusy zajímat? Vyhrotím-li otázku, mají nějaký zájem nás „vykrást“ a politicky ovládnout? Nebo jim jde jen o ekonomické partnerství?
Pokud se Česko nebude chtít přemenit na základnu proti Rusku, nemá se čeho obávat. Rusko bude mít v Česku ekonomické zájmy, co je přirozené a pro Česko v podstatě i výhodné. Pokud by ruské zájmy zacházely příliš daleko, může Česko trochu podpořit západní zájmy na svém území. To je výhoda polohy na hranicích.
Někdejší vládní zmocněnec pro americký radar v Česku Tomáš Klvaňa píše dokonce o výrazném vlivu ruské propagandy u nás a tvrdí, že jí dávají prostor i „bojácná“ veřejnoprávní média a celá země se odchyluje od západní orientace, což je prý politikům buď jedno, nebo se na tom přímo podílí. Pokud podle Klvani česká občanská společnost postupnou rusifikaci nezvrátí, pak amen s námi… Co o tom soudíte? Je nutné omezit svobodu slova v zájmu „obrany před ruskou propagandou“?
Všichni, kteří se podíleli na zavedení amerických radarů v Česku, by udělali nejlépe, pokud by byli ticho. To bylo přeci největší poškození českých národních zájmů. Na mobilizaci proti ruské propagandě se dá odpovídat jedno: A co když je ruská publicistika, pokud chcete propaganda, věcně správná? Potom je i přesvědčivá. Není potřebné omezit svobodu slova. Ať se proamerické proudy v české společnosti pokusí tzv. ruskou propagandu věcně vyvrátit.
Je třeba nějak revidovat český postoj k další integraci EU? Je dobré usilovat o čím dál těsnější Unii i o přijetí eura? Jak se má ČR postavit k otázce imigrace? Mimochodem, jak se díváte na sílící popularitu protievropských či protiimigračních stran jako Front National (Francie), UKIP, Praví Finové či Švédští demokraté?
Neumím na tuto otázku kvalifikovaně odpovědět, protože neznám tak detailně společenské podmínky v Česku. Ale právě dobré vztahy s Ruskem by mohly být protiváhou případného přílišného vlivu orgánů EU do českých záležitostí. EU prošla historickou zátěží v konfrontaci s komunistickým blokem. Vzestup protievropských stran ukazuje, že ještě musí projít i záteží liberální dominance v EU.
Fotogalerie: - Kříže pod sochou sv. Václava
Častým argumentem pro dobré vztahy s Ruskem i Čínou je, že EU ani USA svým ekonomickým výkonem nemohou zaručit prosperitu ČR, tudíž je nutné hledat příležitosti na Východě. Příznivci prozápadního statu quo naopak naléhají na ještě větší posílení sepětí ČR s USA formou dohody TTIP. Která z obou cest vám dává větší smysl?
Viděno makroekonomicky, Rusko má největší základnu přírodního bohatství a EU nejvyspělejší technologie. Základní logika říká, že spojení těchto dvou potenciálů by přineslo největší přínos. To je odpověď na vaši otázku. Dokonce TTIP by spojení potenciálů EU a Ruska brzdila.
Jak vidíte ekonomickou budoucnost Ruska? Západní komentátoři mluví o totálním zhroucení RF v horizontu několika let, ruští optimisté energicky tvrdí, že prostřednictvím užších vztahů se zeměmi BRICS a ekonomických reforem svou zemi opět postaví na nohy. Vidíte nějaké viditelné snahy o reformy? Může Putin nastartovat rozvoj některých ruských státem kontrolovaných odvětví, jako je jaderná energetika, těžební zařízení, zbraňové systémy, letectví, kosmonautika… A v kombinaci s „obchodním cestováním“ tu do Indie, tu do Turecka, tu do jižní Ameriky sehnat pro ruská strategická odvětví odbytiště? A hrozí, že se Rusko stane podřízeným státem Číny, jakýmsi jejím surovinovým zázemím (či „benzínkou“, jak někteří píší)?
Rusko představuje 2 % obyvatel zeměkoule, ale na jeho území se nachází 20 % přírodních zdrojů zeměkoule. Madeleine Albrightové se přisuzuje výrok, jak je to nespravedlivé, pokud má Rusko celou Sibiř. Tato disproporce a potenciál zároveň vyžadují budování silné armády, protože na ruské přírodní bohatství by měl zálusk kdekdo. V obranném průmyslu dosahují Rusové tradičně světové špičky. Rusko je na druhém místě v exportu zbraní, hned po USA. Rusové prokázali v dějinách velkou odolnost a velké vlastenectví. Pokud porovnáme, jak se Rusové museli uskromnit v době II. světové války s tím, že nyní jim hrozí jen problémy při používání bankomatů, získání nějakých dalších technologií apod., potom by vše měli Rusové vydržet.
Bude na Ukrajině mír?Anketa
O vztahu Ruska a Číny hovoří dějiny. Čína za 5000 let svých dějin nebyla schopná zorganizovat armádu a vytáhnout na sever a porazit či potrestat národy, které do Číny dělaly loupežné nájezdy. Radši postavila čínskou zeď. Čína Rusko vojensky neohrožuje. Ekonomicky je Čína výkonnější, ale tak Rusku třeba. Soutěž s Čínou může Rusko i ekonomicky povznést. Čína se bude moct pravděpodobně považovat opět za Říši středu, ale Rusko se nestane podřízeným státem Číně, protože platí de Gaullovo: Meč je osa, okolo které se točí země.
Pokud jde o naše vztahy k USA, levicoví aktivisté často upozorňují na údajně „lokajskou“ politiku ČR vůči USA či na údajný nekalý vliv americké ambasády i nevládních organizací z USA na český veřejný život. Co říci k těmto nařčením? A jak zformulovat správnou českou pozici vůči nejmocnější zemi světa?
Nejprve nezapomínejme, že USA nám pomohly osvobodit se od komunismu a za to jim patří trvalé uznání. USA nám jsou i civilizačně blízké. Pokud naše vztahy k USA nejsou v protikladu v některém konkrétním bodě s našimi jinými zájmy, proč nebýt spojencem USA. V bezpečnostní oblasti by si státy jako Česko nebo Slovensko měly definovat svůj bezpečnostní horizont. Podle mého názoru je jím EU, Balkán a případně Středomoří. V této oblasti bychom se mohli i vojensky angažovat, ale dále ne. Pokud by se změřily mediální výstupy organizací, které přímo nebo nepřímo dostávají peníze z amerických zdrojů, aby se jim nikdo nevyrovnal, a už vůbec ne proruská publicistika.
V některých ekonomických ukazatelích už byly USA předstiženy Čínou. Jaké příležitosti a rizika vidíte ve vztazích s touto velmocí? Spojují Číňané obchod s politikou, nebo jim jde jen o byznys? Jakou ekonomickou budoucnost předpovídáte nejlidnatější zemi světa? Objevují se zprávy o ekologických, sociálních a demografických problémech…
Rychlý ekonomický rozvoj Číny nás zatím neohrožuje. Pokud nás vytlačují z některých trhů, i našich domácích, to je princip svobodného tržního hospodářství. Náš pohled na Čínu plný obav je ve velkém kontrastu s pohledem, který mají na svou oblast sami Číňané. Byl jsem párkrát v Číně a tam se mluví zejména o ohroženích Číny. Moji partneři mi říkali, že všichni sousedi Číny, s výjimkou Ruska, mají vůči Číně územní nároky. Dokonce i Severní Korea, která by bez Číny nepřežila. Na Číně je momentálně nejzajímavější, že drží v rukách hodnotu amerického dolaru. Kdyby dala na trh svoje americké dluhopisy, americký dolar se potopí. Čína dělá už desetiletí sociální inženýrství prostřednictvím tzv. politiky jednoho dítěte. Každé sociální inženýrství přináší následně negativní důsledky. Následky politiky jednoho dítěte na Čínu teprve čekají.
Václav Havel stavěl svou politiku na ochraně lidských práv, přičemž tento pojem chápal v západním, americkém výkladu. Náměstek českého ministra zahraničí Petr Drulák oproti politickým právům zdůrazňuje i práva sociální či ekologická. Co bychom měli prioritně hájit? Měli bychom nadále sledovat kategorie jako svoboda slova či politická svoboda, a to v zemích velkých i malých, blízkých i vzdálených? Nebo jsou tématy spíše rozvojová pomoc chudým zemím, sledování podmínek práce, životní úroveň či zavádění sociálních vymožeností?
Kniha Petra Druláka – Politika nezájmu – je nejlepší analýzou zahraniční politiky Česka a vůbec hledání jeho geopolitického postavení. Oblasti jako Česko, Slovensko či jiné především nemohou vnucovat svou definici lidských práv jiným oblastem, daleko větším, které řeší větší sociální a jiné problémy než my. Už jsem vzpomněl např. politiku jednoho dítěte v Číně. Můžeme říkat, že my vidíme např. lidská práva tak a tak, ale nesmíme požadovat, aby i jiní je viděli stejně. Svoji solidaritu např. s vězni svědomí v jiných oblastech můžeme i máme projevovat, ale bez vykonávání nátlaku na domovskou zemi. Když jsem byl jako ministr spravedlnosti na konferenci v Číně, požádal jsem čínskou stranu o možnost navštívit ve vězení libovolně zvoleného jednoho vězně v čínském vězení, jak to uvádí internet. Povolení jsem nakonec nedostal, ale nedělal jsem čínské straně přednášku, jak by takové lidi neměli věznit.
Základním atributem zahraniční politiky je i obranná politika. Je dostačující být členem NATO, nebo má ČR přistoupit k jiným formám zajištění vlastní bezpečnosti? Co stav naší armády a její bojeschopnost?
Stav české armády neznám, proto se k tomu neumím dostatečně konkrétně vyjádřit. Vidím však na slovenské armádě, že od vstupu do NATO byla přebudovaná pro potřeby účasti na zahraničních misích, velmi vzdálených, např. v Afghánistánu, ale nebyla by schopna bránit slovenské hranice např. proti skupinovým teroristickým útokům. Když jsem byl ve federální vládě v roce 1989-1990, při diskuzi o nějakém vojenském materiálu jeden člen vlády argumentoval, že československou armádu musíme budovat pro potřeby prosazování demokracie a lidských práv ve světě. Jakýsi trockismus v modrém. Já jsem argumentoval, že armádu musíme budovat pro obhajobu našich národních zájmů. Stále si myslím, že při budování armády jsou prvořadé.
JUDr. Ján Čarnogurský (* 1944)
Bývalý československý a slovenský politik, disident. V minulosti zastával například funkce místopředsedy federální vlády (1990), předsedy vlády Slovenské republiky (1991-1992) a ministra spravedlnosti Slovenska (1998-2002). Po odchodu z politiky založil vlastní advokátní kancelář a později stál u zrodu Panevropské vysoké školy.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Radim Panenka
