Bude na Ukrajině mír?Anketa
Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory gruzínského velvyslance Zaal Gogsadze, Jana Zahradila, Miroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Martina Bursíka (z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Schwarzenberga (z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Ivana Gabala (+ 21.11.), Karla Svobody, Marka Ženíška (z 26.1.) (+ ze 14.1.) , Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Romana Jocha (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.) Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Miroslava Kalouska ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Jiřího Wolfa, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jefima Fištejna, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , Grigorije Paska (+21. 10.) Michaela Kocába (z 3.12.) (+ z 8. 11.+ z 5. 7. a 15. 3.), Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla, Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky, Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.), Jiřího Pospíšila, Přemysla Sobotky, Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, českých umělců Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy, Františka Bublana, Marty Kubišové, Petry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), Ondřeje Benešíka (+ z 23. 10.), či Džamily Stehlíkové (21.11.)
V Minsku skončilo jednání Putina, Merkelové, Porošenka a Hollanda. Jak hodnotit jeho výsledky? Co bude následovat teď, v nejbližších týdnech? A kam se posunula bezpečnostní situace v Evropě? Jak to vyhlíží s protiruskými sankcemi? Bude válka, bude mír? Jak velká válka, jak velký mír?
V Minsku se prý jednalo o 12 až 13 bodech, z nichž nad ránem zůstaly nedořešeny snad jen dva, přičemž klíčové jsou podle všeho technické otázky kolem zastavení palby (prý by mělo začít platit od 15. února), demilitarizace oblasti bojů a také určení demarkační čáry – Rusko chce, aby odrážela aktuální situaci a nevracela se k čáře domluvené před půl rokem v rámci prvního kola minských dohod. Rebelové, kteří se rozhovorů oficiálně ani neúčastní, rovnou požadují celou oblast Děbalceva, v níž jejich oddíly drží v obklíčení několik tisíc ukrajinských vojáků. Kreml prý rovněž chtěl ponechat klíčové úseky hranice pod kontrolou „lidových republik“, jimž by měla být aktuálně „přiklepnuta“ vysoká míra autonomie. Je zvláštní, že zatímco ruská strana si v noci pochvalovala, že rozhovory jdou „lépe než super“, Němci si stěžovali, že je to „složité“, a totéž pak opakuje i Kyjev. Už jen z toho si lze udělat obrázek, kdo asi zatím v Minsku „vítězí na body“. Vsadila bych se například, že touto dobou už má Ukrajina v každém případě mimoblokový statut, že se tedy „sama zavázala“, že nikdy nevstoupí do NATO…
Předpokládejme, že se tedy dnes opravdu dospěje k nějaké kompromisní dohodě. Logika by velela, že sankce proti Rusku pozbývají smyslu, ale ani jejich odvolání nemusí nutně vést k nápravě škod, které už se staly – mám na mysli otřesenou důvěru (nebo rovnou nedůvěru) ve vztazích Západu a Ruska. Rusko se mezitím navíc stihlo odvrátit k Číně a Asii obecně, svůj plyn chce namísto přes Ukrajinu posílat do Evropy přes Turecko a Řecko, namísto západních firem v Rusku už fungují asijské či jihoamerické… Pochybuji, že vše bude možné nějak vrátit do starých kolejí. A není také jasné, kdo si vezme na svá finanční bedra rozvalenou Ukrajinu. Porošenko může sice podepsat dohodu o míru a včera tvrdil, že jeho země se brzy zbaví všech žoldnéřských oddílů, Národní gardy a dalších „divokých“ ozbrojených uskupení, ale jak to bude chtít jeho dysfunkční vláda dokázat, není jasné. Těsně před zahájením rozhovorů v Minsku předpovídal, že „reálný“ mír by mohl začít tak do měsíce. A k tomu dodal, že základem ukrajinské státnosti je Halič, což napovídá o tom, jak vidí budoucí Ukrajinu…
Předpokládejme, že se dohoda o míru opravdu stane realitou. Bude to skvělá zpráva, ale ve skutečnosti to je jen začátek velmi složitého procesu s mnoha neznámými. A k tomu samozřejmě platí, že pouhý tichý souhlas Baracka Obamy s mírem na Ukrajině neznamená, že by se normalizovaly vztahy s Ruskem, naopak, napjatý souboj o to, zda svět bude mít jednoho nebo více hegemonů, bude pokračovat a lze počítat s dalšími „ukrajinskými“ krizemi po celém světě. (Mimochodem, bude zajímavé sledovat, jak se v nich bude po nynější zkušenosti chovat Evropa). A když k tomu přičteme, že Obama vlastně dodávky zbraní Ukrajině jen odložil, aby dal šanci mírovým jednáním, pokud ale bez ohledu na dohodu mír na Ukrajině nenastane, vše může nabrat ještě dramatický obrat…
Fotogalerie: - Zeman v Jordánském království
Někteří publicisté upozorňují, že dochází k vážnému rozkolu mezi USA a Evropou. Většina Evropy nechce dodat zbraně Ukrajině, v USA se tato možnost začíná skloňovat. Koneckonců, Barack Obama zůstal stranou mírových rozhovorů v Minsku. Stojí nyní Evropa jako jeden monolit po boku s USA, nebo v žádném případě? Co Tsipras, co velmi vstřícný Hollande, co lavírující Merkelová, co Orbán, co Fico, co my?
Ano, rozkol mezi EU a USA je patrný, ale nikoli plošný. Platí vcelku logicky například pro otázku vyzbrojování Ukrajiny – koneckonců, s Ruskem by válčila Evropa, zatímco USA by zůstaly v klidu za vodou (pokud ponecháme stranou flotilu ruských jaderných ponorek). Třeba slovenský premiér Fico celou „Ukrajinu“ znovu označil za konflikt velmocí, v němž nejde o nějaké hodnoty, ale o dominanci ve světě. Když k tomu přičteme neustále omílané protiruské sankce, je tu další důvod Evropy k frustraci – zatímco americký obchod s Ruskem během „sankčního“ roku vzrostl o sedm procent, EU podle odhadů Španělska ze stejného důvodu přišla o 21 miliard eur. Jinými slovy, posloucháme Washington a „trochu“ jsme za to – na rozdíl od něj – biti.
Přitom to není jediná čára, která dělí Západ – třeba končící americký ministr obrany Chuck Hagel upozorňuje, že se NATO rozpadá na severní a jižní křídlo, přičemž to první se chce zaměřit na „sílící ruskou hrozbu“, zatímco jih je znepokojen především situací na severu Afriky a tamní hrozbou sílícího Islámského státu. Mnohé členské státy aliance s menšími armádami mají prý navíc za to, že NATO dokáže bojovat najednou jen s jednou z těchto hrozeb. Faktem je, že NATO od konce studené války nemělo „jednotícího nepřítele“, za něhož pak vždy „zaskakovalo“ cokoli, co se zrovna nelíbilo Spojeným státům, a za takové situace je smysl NATO stále méně uchopitelným, pokud se nemá rovnou stát „soukromou armádou“ Bílého domu.
Zkrátka, během ukrajinské krize západní politici poznali meze své moci (a tím i meze bezmoci), možná už mnozí z nich (alespoň někde v koutku, při cigárku na chodbě) pochopili, že na konfrontace typu „ukrajinské krize“ nemáme, a hlavně, že se Evropa v důsledku svých vlastních politických rozhodnutí zase o něco víc rozložila. Řeči o „společných kořenech“ a „sdílených hodnotách“ jsou stále podivnější, zvlášť když je očividné, že USA, které to vše rozpoutaly, zase až tolik netrpí. Na druhou stranu je ale jasné, že jednotný „protivyzbrojovací“ postoj EU je pro Obamu dostatečně silnou pákou proti všem těm jestřábům v Kongresu, kterým je ukradená Ukrajina a nejspíš i Evropa – chtějí prostě jen podřídit si Rusko. Teď jim ale Obama může jasně říct něco jako: „Pozor, hrozí, že zůstaneme úplně sami!“
Putin byl v Egyptě, kde dohadoval hlubokou spolupráci. EU je zděšena dohodou Kypru a Ruska o pronajmutí základny. Ruský ministr obrany Šojgu navštívil např. Nicaraguu, Kubu, Seychely, Vietnam, Singapur… jistě ne jako turista. Jan Petránek pracuje s variantou, že dodají-li Američané zbraně Ukrajině, dodají Rusové zbraně někam, kde to USA bude nepříjemné. Jiní analytici upozorňují, že Šojgu za sebou ,,nechával" stanice ruského systému Glonass, použitelného pro jadernou válku. Co Vám z toho vyplývá?
Rusko snad už víc než před rokem oficiálně oznámilo úmysl vybudovat základny ve světě, kromě vámi zmíněných třeba i v Alžírsku, které je mimochodem hlavním dodavatelem zemního plynu jižnímu křídlu EU, tedy Španělsku a Portugalsku. Stanice satelitního systému Glonass by měly být rozmístěny všude ve zmíněných zemích, neboť bez nich by strategická kooperace beztak nefungovala, a totéž – až na tu základnu – platí i pro Putinovu návštěvu Egypta. Kromě miliardových dohod obchodních a vojenských mám za to, že nejdůležitější je podpis dohody o přistoupení Egypta, který byl poslední čtyři dekády pod kontrolou USA, k „ruskému“ Euroasijskému celnímu svazu. Myslím, že přesně to vyjádřil americký viceprezident Joe Biden, když si o víkendu na bezpečnostní konferenci v Mnichově postěžoval, že „kvůli Putinovi už svět není jako ještě před dvěma roky“.
Nicméně si dovolím upřesnit, že Kypr nenabídl Rusku zřízení vojenské základny, ale možnost využívat jeho vojenských základen pro nevojenské, humanitární účely. Na druhou stranu už ale víme, co všechno se dá „humanitárně“ dělat, hmmm, že…
Poslanec KDU-ČSL Jan Gabal tvrdí, že je nutné omezit počet diplomatů na ruské ambasádě a považuje za problém, že znovu dochází k redefinici naší geopolitické orientace. Myslí si též, že zastoupení proruských sil ve sněmovně je způsobeno vlivem ruské ambasády. Alexandr Vondra prý pravil: „Jih bude marxistický, sever fašistický, a většinu středu sebere Rusko". Na problém „rusizace“ Česka vytrvale upozorňuje Anne Applebaumová. Proč tolik všeobecné nervozity? Proč takový nárůst strachu z Ruska, v posledních týdnech, a varování před Ruskem?
Anne Applebaumovou netřeba brát vážně (stejně jako většinu „talking heads“ třeba u nás). Je to manželka bývalého polského ministra zahraničí a jestřába Radka Sikorského a jako takovou je třeba vnímat ji i to, co už dlouhé roky píše. Přečtete si ji jednou, podruhé a pak už nemusíte, protože dopředu víte. Mimochodem, loni měla rodina Sikorských problém, když nebyla s to berňáku vysvětlit, odkud se na jejich rodinném kontě „vzalo“ něco přes půl milionu dolarů…
Co se týče našich ideologů, platí vlastně totéž. Netřeba vnímat rusofoby, stejně jako rusofily. Zkusme vzít rozum do hrsti a zamyslet se nad tím, zda by při všech těch „výdobytcích“, o které se zasadil západní neoliberální politický establishment, jako jsou třeba nezaměstnanost, školné, drastické škrty, přehlížení obyčejných lidí, války kvůli navyšování zisků pár vyvolených… Zda to vše si budou naši politici lépe obhajovat v situaci, kdy odsud vypovíme pár ruských diplomatů. Klidně to můžeme zkusit, ale výsledek vidím dopředu: oni odjedou, náš morální úpadek kupodivu zůstane.
Zdá se, že s Islámským státem se začalo vypořádávat Jordánsko, kde shodou okolností tento týden podnikl návštěvu Miloš Zeman. O jak moc se z týden Daeš zmenšil?
To je velká záhada. Americké stíhačky útočí na Daeš už skoro půl roku a prý ho za tu dobu donutily vyklidit jedno procento území, pak do toho vstoupí Jordánsko a během pár náletů už ti fanatici přišli snad o 30 procent svých územních a jiných zisků. To je zvrat! Samozřejmě může být způsoben i pronikavou vahou osobnosti našeho prezidenta, který Jordánce v boji podporuje přímo na místě a navádí je na správné cíle…
Ale vážně. Faktem je, že proti Daeši dnes neútočí jen Američané a občas i jejich koaliční spojenci, ale především je pod soustavným nejen leteckým, ale i pozemním tlakem syrské, íránské nebo irácké armády, přičtěme k tomu Kurdy a třeba i Hizballáh, přičtěme k tomu pokračující boje Daeše proti ostatním džihádistům, kteří jsou podle IS „odpadlíci od víry“. Když pak začínají přicházet zprávy, že Daeš stahuje své oddíly od syrského Aleppa a přesouvá je do jiných oblastí, zdá se, že mu opravdu začínají docházet síly a dech. Uvidíme, co bude dál, ale moje prognóza, že letošní rok bude pro Daeš přelomový – negativně přelomový – platí.
Alexis Tsipras získal důvěru v řeckém parlamentu a snaží se zachraňovat, co se dá. Ratingové agentury tvrdí, že vlastně se nic nestane, když Řecko odejde z eurozóny, nicméně někteří idealističtí komentátoři mají strach, že evropský projekt se začne hroutit od Řecka. Evropská centrální banka „dělá drahoty“ s uvolňováním dalších peněz. Ke kterému scénáři jsme se přiblížili?
To je téma pro věštce. Evropa se vůči řeckým návrhům zatvrdila, Athény se nevzdávají a předkládají další nápady, chtějí po Berlínu miliardy za reparace, za škody ještě z druhé světové války, a varují, že nemají v hledáčku jen Evropu, protože se mohou o peníze, pomoc a porozumění obrátit také k USA, Rusku a Číně… Uvidíme, vývoj je to vcelku překotný a přináší novinky skoro každý den. Přitom se rýsuje cosi, co nebylo až dosud představitelné, tedy možnost vystoupení členského státu nejen z eurozóny, ale možná i z EU a potažmo i NATO. Ještě před rokem by o tom nikdo ani nediskutoval, dnes je to téma už vcelku legitimní. Časy se holt mění.
Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
To vám fakt výše řečené nestačí?:-) Ruské agentury po ránu hlásí řeckou žádost o ruskou finanční pomoc a Kreml je tím prý „potěšený“…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Martin Huml
