Je nutné v rámci reakce na masakr v Uherském Brodě omezit právo na držení zbraně a zpřísnit v tomto směru předpisy?Anketa
Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Marka Ženíška (z 27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.), Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, Miroslava Kalouska (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Karla Schwarzenberga (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Jiřího Zlatušky, Luďka Niedermayera, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.) (+z 11.12) , Jana Zahradila, Miroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Martina Bursíka (z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Ivana Gabala (+ 21.11.), Karla Svobody, Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Romana Jocha (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.) Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , Grigorije Paska (+21. 10.) Michaela Kocába (z 3.12.) (+ z 8. 11.+ z 5. 7. a 15. 3.), Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla, Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky, Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.), Johna Boka, Maji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, Jana Vidíma,či Daniela Kroupy
Jak zhodnotit českou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let? Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, prozápadní pozorovatelé naopak kritizují českou politickou praxi za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je dle vás pravda?
V dobách národního zápasu o českou samostatnost byla vidina Ruska jakousi oporou. Svoje místo měly i mýty o Rusku. Nezapomeňme, že nás osvobodila sovětská armáda od zcela jistého zániku v lůně německého nacismu, což lze hodnotit mimořádně kladně navzdory pozdějšímu vítězství komunistů. Západ nemá v českém povědomí nějaké pozitivní místo, zvláště Německo. To se sice mění, ale historická paměť má setrvačnost. Lidé na Západě tyto kladné stránky Ruska nechápou a vidí ze svého hlediska jen ty záporné, které přinesl komunistický režim. Mnozí naši lidé to opakují. To jsou ti, o kterých tvrdíte, že příliš poklonkují Západu.
Bude na Ukrajině mír?Anketa
Kde se tito lidé vzali, je těžko určit, mnozí prostě jen nepochopili, že doba se změnila a Rusko není komunistické, jiní to dělají účelově. K nějakému emotivnímu vtahu k Západu není reálný důvod, vyjma snad kulturního vzoru a určité vděčnosti USA. Nemyslím si, že je to jen otázka pravice a levice. Pokud bychom si odmysleli komunistický režim, najednou není Rusku co vyčítat. Rusko nebylo vždy bolševické a dnes opět není. Není důvodu Rusy nenávidět. Tvorba nové evropské identity potřebuje nějakého společného nepřítele. Rusko se k tomu ideálně nabízí, nikoliv ovšem pro nás nebo pro jižní evropské národy. Pokud se zaujme současný oficiální vykonstruovaný postoj, že Rusko je „říše zla“, potom všichni, kteří to rozkrývají jako lež, se jeví jako přátelé Ruska.
Texty Vladimíra Podrackého na neviditelném psu najdete ZDE
Které osobnosti a proudy zanechaly v tomto smyslu kladnou stopu a které zápornou?
Já bych nemluvil o nějakých význačných osobnostech. Obě základní osobnosti našeho polistopadového vývoje Václav Havel a Václav Klaus dělaly jen to, co musely v rámci poslání, které na sebe vzaly. Toto poslání bylo naprosto závislé na požadavcích podmiňujících naše přijetí do Evropy. Nejde tedy o žádné postavy velikosti Masaryka, nejde o nezávislé osobnosti Palackého a Havlíčka. Po listopadu přišli jen opakovači čehosi ze Západu.
Václav Klaus vzal na sebe poslání provést privatizaci a zavést liberalismus. Protože to nechtěl udělat napůl, vyžadoval demokratický režim v nezávislém státě, kde by instituce měly silné postavení. Václav Havel chtěl jakousi rozvolněnou společnost občanských organizací. Protože neoliberalismus byl na Západě jen přechodným obdobím v době premiérky Thatcherové, dostal se Klaus postupně do nemilosti, protože nechtěl odstoupit od nezávislého silného státu.
Náš stát dnes neurčuje vůbec nic zásadního, pouze přežívání; máme problémy uhájit svébytnost. Základní směry byly určeny na západ od nás, prosazovány sdělovacími prostředky a různými organizacemi placenými obvykle evropskými dotacemi. Univerzity mají granty na určené projekty. Prosadit něco samostatného nemůžeme. Rád bych viděl, co by dnešní univerzity udělaly s osobností typu Masaryka. Ten by zůstal stát někde před branou a nikdy by se osobností nestal. Nikdo nepotřebuje osobnosti, nikdo nepotřebuje myšlenky. Žijeme v paradigmatu banalit a nihilismu.
Vrátíme se zpět k zahraniční politice. Hovoří se o rozdvojení Evropy na severní část, která se spíše bojí Ruska, a jižní část, která se spíše bojí islámského státu. Polsko či Pobaltí mají vůči Rusku tvrdý postoj, Slovensko, Maďarsko či Rakousko častokrát s Moskvou „jdou na kompromis“. Kde je v obou dilematech, tedy „severojižním“ i „středo-východoevropském“ do budoucna naše pozice, pokud jde o Rusko, jeho ambice na kontrolu jeho blízkého příhraničí, kritiku lidských práv v Rusku, starost o Ukrajinu a podobně?
Je samozřejmé, že každý stát vidí ohrožení svého postavení v poloze, ve které se nachází, a vize ohrožení se tradují z dějin. Polsko a baltské země vidí nebezpečí v Rusku a nelze jim to po jejich zkušenostech zazlívat. Jižní země jsou daleko, bývaly spíše spojenci Ruska nebo alespoň s ním špatné zkušenosti nemají. Jak ukazuje případ středoevropských zemí, nejsou na prvním místě zkušenosti z komunistického období, ačkoliv současní rusofobové by rádi prosadili myšlenkový zkrat: dnešní Rusko rovná se Sovětský svaz. Možná některé lidi to ovlivní, ale tento zkrat je zásadně chybný, a jak vidět, lidé nejsou úplně hloupí a mnozí nevěří pohádkám o „říši zla“ na východě. Nemyslím si, že jsou to bývalí komunisté. Tato skepse k západní propagandě jde napříč jinak strukturovaným názorovým spektrem.
Psali jsme:
V českém prostředí se začínají množit často výstražné názory varující před ruskou hrozbou pro svět, pro Evropu. Komentátoři jako Šafaříková, Gabal nebo Šafr mluví o rusizaci Česka a jeho příklonu k Rusku. Je to reálná hrozba? Jak by dle vás mohlo v příštích deseti letech Rusku proměnit architekturu Evropy? Je nutné se tomu bránit? Co teorie šířená špičkami NATO, že Rusko by mohlo otestovat soudržnost aliance vyvoláním hybridního konfliktu v Pobaltí?
Ruské zahraniční výboje jsou v podstatě „úklidem zadního dvorku“ po pádu SSSR. Putin jde jen tam, kde je vítán. Jinam zatím nešel, a pokud je realista, nepůjde. Nemyslím si, že by se chtěl zaplést do letitého konfliktu, jako se zapletly USA v Iráku, pokud ho někdo do toho nezatáhne. Také není tak silný jako USA. Gruzii, malou zemi, neovládl, nevnutil jí svoji vůli, prostě to nejde. Svoje blízké zahraničí vidí spíše ekonomicky závislé a politicky neutrální.
Nevím, v čem by měla spočívat rusifikace Česka? Není vzor, který by představu nabízel. Ani Gruzie rusifikována nebyla. Jiné závislé země, třeba Kazachstán, pokud vím, mají větší samostatnost než my v EU. Jen lhaním se může vytvářet domnění, že třeba Abcházie, Osetie nebo obyvatelstvo Krymu si těsné spojení s Ruskem nepřejí a jsou to okupovaní ubožáci jako my v roce 1968.
Svoji bezpečnost ovšem vnímá Rusko velmi vážně. Nevěří NATO, vnímá špatné historické zkušenosti s Hitlerem a Napoleonem, má právo vidět nebezpečí ve sjednocené Evropě a NATO stejně tak, jako vidí Poláci a baltské národy nebezpečí v Rusku. NATO, ve stavu, ve kterém je, neohrožuje Rusko. Rusko, ve stavu, ve kterém je, neohrožuje NATO. Vzájemné ohrožení je jen historizující představa a fantazírování, co by se mohlo stát. Bohužel paranoidní představy mohou vést k ostrému střetu. Putin je slabší ze soupeřů a reaguje předváděním síly.
Bohužel je tu ukrajinský konflikt a Západ podporuje ukrajinské nacionalisty, kteří se snaží násilím vnutit proruskému východu svoji identitu. Povstalci na východě by už dávno prohráli, kdyby je nepodporovalo Rusko. Dohody v Minsku však přece jen ukázaly, že konečně Evropa uznává nějaká práva obyvatel ukrajinského východu na samosprávu. To je významný pokrok a doufejme, že toto řešení konečně přinese mír. Zásadou by mělo být: nepodporovat ukrajinské integrální nacionalisty dokud neudělají přijatelnou formu federalizace.
Psali jsme:
Je na místě se důvodně obávat nějakých výrazných ruských zájmů v naší zemi? Co by u nás mohlo Rusy zajímat? Vyhrotím-li otázku, mají nějaký zájem nás „vykrást“ a politicky ovládnout? Nebo jim jde jen o ekonomické partnerství?
Každý udělá jen to, co se mu dovolí. To neplatí jen pro Rusko. Ruský kapitál je stejně nebezpečný, jako jakýkoliv jiný. Snaží se vydělávat a získat k tomu výhody. Nemyslím, že by se Rusové chovali nějak jinak. Pokud se jedná o státní ruské podniky, je docela směšné je oddělovat od soukromých. Dnes přichází mnohdy naprosto neprůhledný kapitál, a ten, který je průhledný, může jen klamat. Jak si státní orgány zjistí původ kapitálu někde v cizině? Kde vezmou informace? Je možno vůbec zjistit, jaký kapitál stojí za firmou z Kolumbie?
Někdejší vládní zmocněnec pro americký radar v Česku Tomáš Klvaňa píše dokonce o výrazném vlivu ruské propagandy u nás a tvrdí, že jí dávají prostor i „bojácná“ veřejnoprávní média a celá země se odchyluje od západní orientace, což je prý politikům buď jedno, anebo se na tom přímo podílí. Pokud podle Klvani česká občanská společnost postupnou rusifikaci nezvrátí, pak amen s námi… Co o tom soudíte? Je nutné omezit svobodu slova v zájmu „obrany před ruskou propagandou“, jak navrhuje komentátor Českého rozhlasu a někdejší diplomat Alexander Tolčinský?
Omezení svobody slova je cesta k totalitě. Dnes jsou mainstreamové sdělovací prostředky výrazně prozápadní. Většina reportáží je naladěna proti Rusku. V tom se snaží někteří moderátoři budit dojem nezávislosti, ale dělají to tak, aby náhodou z toho Rusko nevyšlo nějak dobře. Je vidět, že na ně už nějaký tlak je. Samozřejmě, že někdy se vynoří z mlh lží záblesk pravdy, který dává naději, že opravdu v totalitě ještě nejsme. Ti lidé, kteří tvrdí, že u nás defiluje ruská propaganda, buď vědomě lžou, nebo jsou na velkém omylu. Nejspíše by nechtěli západní propagandu vydat konfrontaci s pravdou. Je vidět, že obhajují nepravdy, bojí se pravdy, proti které by neměli argumenty. Vyložená proruská propaganda u nás téměř není. Tou Putin masíruje pouze svoje masy. To, co různí prozápadní propagátoři vidí u nás jako ruskou propagandu, je většinou obhajoba reality, která jim nevoní.
Je třeba nějak revidovat český postoj k další integraci EU? Je dobré usilovat o čím dál těsnější unii i o přijetí eura? Jak se má Česká republika postavit k otázce imigrace? Mimochodem, jak se díváte na sílící popularitu protievropských či protiimigračních stran jako Front National ve Francii, UKIP v Británii, Praví Finové či Švédští demokraté?
Jak jsem již mnohokrát napsal, evropská integrace má svoje meze. Integrace má zajistit na kontinentě mír a spolupráci. Pragmatické důvody nás vedou k různým společným normám, zákonům a podobně, aby byl život jednodušší. Stávající stav EU je už příliš integrovaný, nejhorší záležitostí jsou dotace, které jsou morálně rozkladné, peníze se dostávají za dobře vyplněný dotazník a splnění trapných podmínek, nikoliv za práci. Protievropské strany by měly vědět, co chtějí. Mít představu, jak zajistit Evropu bez EU, jak zajistit mír a neopakování válečných neštěstí.
Psali jsme:
Častým argumentem pro dobré vztahy s Ruskem i Čínou je, že EU ani USA svým ekonomickým výkonem nemohou zaručit prosperitu ČR, tudíž je nutné hledat příležitosti na Východě. Příznivci prozápadního statusu quo naopak naléhají na ještě větší posílení sepětí ČR s USA formou dohody TTIP. Která z obou cest vám dává větší smysl?
Nelze jednoznačně říct, která spolupráce by byla smysluplnější. Myslím si dokonce, že se obě spolupráce nevylučují. Spolupráce se vždy vyvine sama od sebe, když se otevřou možnosti. Diversifikace dodavatelů je dokonce nejlepší. Přesto si myslím, že naše možnosti jsou nejlepší v zemích, které nejsou příliš vyspělé a jsou v nich ještě možnosti odbytu. Vždy vidím jako vzor Baťu, který vydělal nejvíce v zemích, kde lidé nosit boty teprve začali.
Jak vidíte ekonomickou budoucnost Ruska? Západní komentátoři mluví o totálním zhroucení RF v horizontu několika let, ruští optimisté energicky tvrdí, že prostřednictvím užších vztahů se zeměmi BRICS a ekonomických reforem svou zemi opět postaví na nohy. Vidíte nějaké viditelné snahy o reformy? Může Putin nastartovat rozvoj některých ruských státem kontrolovaných odvětví, jako je jaderná energetika, těžební zařízení, zbraňové systémy, letectví, kosmonautika… A v kombinaci s „obchodním cestováním“ tu do Indie, tu do Turecka, tu do jižní Ameriky sehnat pro ruská strategická odvětví odbytiště? A hrozí, že se Rusko stane podřízeným státem Číny, jakýmsi jejím surovinovým zázemím (či „benzínkou“, jak někteří píší)?
V dalším vývoji se jeví více neznámých než konstant. Jedno je jisté: sankce Rusko nepoloží především proto, že tu existují hospodářsky vyspělé země, které se k nim nepřipojí. Horší je změna ceny surovin na světovém trhu a závislost na nich. Úspěch Ruska se projeví především tenkrát, když se dokáže zbavit závislosti na těchto komoditách a vytvoří si vlastní průmysl. Jestli a do jaké míry se to podaří, nevím. Pokud ne, potom naplní svoji pověst obra na hliněných nohách.
Pokud jde o naše vztahy k USA, levicoví aktivisté často upozorňují na údajně „lokajskou“ politiku ČR vůči USA či na údajný nekalý vliv americké ambasády i nevládních organizací z USA na český veřejný život. Co říci k těmto nařčením? A jak zformulovat správnou českou pozici vůči nejmocnější zemi světa?
Nezávislost je zapotřebí ve všech případech. USA jsou spojenec v NATO. To nezakládá z naší strany nějakou podřízenost a právo zasahovat do našich vnitřních věcí. Je sice problematické si pohněvat první mocnost světa, je nutno asi jednat opatrně, ale právě naše samostatné jednání a sebevědomí by mělo vést k dostatečné nezávislosti.
V některých ekonomických ukazatelích už byly USA předstiženy Čínou. Jaké příležitosti a rizika vidíte ve vztazích s touto velmocí? Spojují Číňané obchod s politikou, nebo jim jde jen o byznys? Jakou ekonomickou budoucnost předpovídáte nejlidnatější zemi světa? Objevují se zprávy o ekologických, sociálních a demografických problémech…
Myslím si, že i fundovanější prognostici těžko hledají nějaké jednoznačné vyjádření. Určitě tento obr nestojí na hliněných nohách, má pracovité a skromné obyvatelstvo, a proto má nepochybně budoucnost. Vzhledem ke své velikosti se stane určitě vedoucí velmocí světa. K tomu nepotřebuje dosáhnout shodné vyspělosti jako USA, a proto se to může očekávat poměrně brzy. Ekologické záležitosti se určitě musí řešit v celém světě. Pokud by Čína, Indie, Afrika a Brazílie měly na obyvatele stejnou spotřebu energie a surovin jako USA, došlo by na světě k ekologickému kolapsu.
Psali jsme:
Václav Havel stavěl svou politiku na ochraně lidských práv, přičemž tento pojem chápal v západním, americkém výkladu. Náměstek českého ministra zahraničí Petr Drulák oproti politickým právům zdůrazňuje i práva sociální či ekologická. Co bychom měli prioritně hájit? Měli bychom nadále sledovat kategorie jako svoboda slova či politická svoboda, a to v zemích velkých i malých, blízkých i vzdálených? Nebo jsou tématy spíše rozvojová pomoc chudým zemím, sledování podmínek práce, životní úroveň či zavádění sociálních vymožeností?
Vůdčí ideologie je nám předávána z Evropské unie. K. R. Popper, zakladatel teorie „otevřené společnosti“ kdysi vyzval lidi: „Neumírejte na bojištích, nechte za sebe umřít svoje ideály“. Hlásal privatizaci idejí. Každá idea, včetně náboženství, je jen soukromá. Ve škole se děti učí pouze nástroje a metody nutné pro život, ale ne cíl života. Co bychom měli v životě vytvořit nebo alespoň zachovat, nikoho nezajímá a nikdo to ani neví. Podle Poppera je „budoucnost otevřená“. To sice pěkně vypadá, ale když společnost nemá ideály ani cíle, kráčí kamsi do neznáma. F. A. Hayek tvrdil, že existuje nějaký „spontánní řád“, svět se vyvíjí sám a člověk nemá zasahovat, pouze se starat o sebe. Tak se vytratily všechny ideály a zůstal pouze konzumerismus a hédonismus. Lidé se starají jen o sebe, společnost je zajímá jen, když mají dostat sociální dávky nebo důchod. Tyto myšlenky sdílel i Patočka a Havel.
Bohužel, vývoj v Evropě se dostal k vymírání, degradaci lidského rodu, k appeasementu, k ničení životního prostředí plýtváním zdroji. Není žádná idea, která by mohla zhoubné trendy zastavit. Stojíme bezradně nad neblahou skutečností a nechceme uvěřit, že všechny ty ideály evropské civilizace se dostaly do smrtící krize. Někteří si to nechtějí připustit ani tváří v tvář tragickým skutečnostem osidlování Evropy agresivními etniky.
V podstatě je zapotřebí se vrátit k zodpovědnosti za budoucnost, k přirozenému životu, k vizi člověka jako hospodáře světa, nikoliv jen kořistníka na úkor přírody a budoucích generací. Je zapotřebí organizovat humanismus jako nadčasový. Lidská práva se musí řešit jako nadčasové hodnoty, nikoliv jako hédonické a materiální požadavky, mnohdy naprosto nepřirozené. Tomu nevyhovuje téměř nic z toho, co existuje a je navrhováno. Naopak by ústava měla obsahovat povinnosti stávajících občanů zachovat fyzickou a kulturní existenci národa a nezdevastovanou přírodu.
Základním atributem zahraniční politiky je i obranná politika. Je dostačující být členem NATO, nebo má Česká republika přistoupit k jiným formám zajištění vlastní bezpečnosti? Co stav naší armády a její bojeschopnost?
NATO je sňatek z rozumu. Jeho existence je nutná a spojuje nás se zeměmi západní civilizace, které se sice chovají mnohdy problematicky, ale lepší civilizace zatím není. Je to obranná aliance, která by neměla nabrat jinou podobu. Naše účast v zahraničních misích je jakousi platbou USA za to, že nás chrání. Naše armáda byla převážně založena na této „platbě“ a podle toho vypadá. Tato závislost není dobrá. Měli bychom se dokázat pokud možno v určitých věcech bránit sami. Pozemní konflikt nehrozí, proto bychom se měli zcela zajistit proti útoku ze vzduchu a proti teroristickým útokům. Mise, kterých se naše armáda zúčastnila, většinou nebyly ty kontroverzní, jako bylo bombardování Jugoslávie a vpád do Iráku. Tak by to mělo zůstat.
Psali jsme:
Co říkáte řecké krizi? Myslíte si, že se eurozóna zhroutí, nebo Řecko z ní vystoupí?
Lze to vysvětlit asi takto: V ekonomickém paradigmatu, ve kterém už výroba zaměstnává minimum lidí, jsou zaměstnáni lidé převážně ve službách. Pracovní příležitosti na periferiích slábnou a přesouvají se tam, kde jsou peníze a lidé, tedy do velkých center. Periférie ztrácí lidi, hlavně mladé a schopné, ti se stěhují do center a ta bytní. Tento jev se prohlubuje sám sebou, chudší se stávají chudšími a bohatší bohatšími. To vidíme i u nás. Dohonit západní Evropu není za těchto okolností možné. Zatímco Německo polyká lidi a kapitál, Řecko, jako periférie tohoto prostoru, ztrácí mladé a schopné lidi, následně i kapitál a následně už téměř vše. Průmysl zbankrotoval, zůstaly jen služby turistům. Navíc tento fenomén prohloubilo plýtvání státními výdaji. Zda Řecko zůstane v eurozóně, je marginální otázka. Vyřešit chudnutí periferií je podstatné, bez toho dojde jen k neřešitelným situacím a nejisté budoucnosti.
Ing. Vlastimil Podracký (* 5. září 1940 Praha) je český spisovatel, konzervativní myslitel a publicista. Je synem československého legionáře, který byl komunistickým režimem odsouzen v roce 1949 na 23 let vězení a v roce 1960 omilostněn. Podracký v šedesátých letech vystudoval dálkově obor měřicí technika na VUT v Brně. V roce 1968 a od roku 1990 byl členem Klubu angažovaných nestraníků, v roce 2005 se stal členem Konzervativní strany a později i členem jejího předsednictva. Napsal knihy: Pozor na tunelování, Občanská obroda, Návrat k domovu, Hrdinům se neděkuje (životní příběh antikomunistického disidenta Vladimíra Hučína), Žluté nebezpečí, Poslední člověk, Temná komora, Sodoma Gomora a Nadčasový humanismus.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Lukáš Petřík
