Je nutné v rámci reakce na masakr v Uherském Brodě omezit právo na držení zbraně a zpřísnit v tomto směru předpisy?Anketa
Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.), Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, Miroslava Kalouska (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Karla Schwarzenberga (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Jiřího Zlatušky, Luďka Niedermayera, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.) (+z 11.12) Marka Ženíška (z 12.2.)+ (z 26.1.) (+ ze 14.1.) Jana Zahradila, Miroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Martina Bursíka (z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Ivana Gabala (+ 21.11.), Karla Svobody, Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Romana Jocha (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.) Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , Grigorije Paska (+21. 10.) Michaela Kocába (z 3.12.) (+ z 8. 11.+ z 5. 7. a 15. 3.), Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla, Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky, Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.), Jiřího Pospíšila,Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, Jana Vidíma, Daniela Kroupy, Františka Bublana, Petry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), či Džamily Stehlíkové (21.11.)
Jaké chyby dělá česká vláda v rámci postojů v kontextu dění na Ukrajině? S čím naopak souhlasíte?
Chyby české vlády do značné míry souvisí s chybnou politikou Evropské unie. Země EU dlouhá léta zneužívaly Ukrajinu jako levný zdroj pracovních sil a těžily z toho, že na Ukrajině fakticky drží moc korupční skupiny oligarchů, které vykrádají a vyprodávají levně zdroje a vlastní občany dohánějí až k masové ekonomické emigraci. Když Spojené státy investovaly do změny vlády a později i do násilného převratu na Ukrajině s cílem posílit svůj vliv na hranici s Ruskem, české vlády mohly a měly se znalostí věci zaujmout zdrženlivý a kritický postoj. Bylo přece stále víc zřejmé, že v případě voleb ovlivňovaných zvenčí nejde o demokracii, ale o pouhé střídání korupčních klanů. Pokusy Američanů i řady členských zemí EU o přeměnu Ukrajiny z mostu mezi EU a Ruskem v další součást západního impéria vedly k rozdělování obyvatel Ukrajiny a uvolnily z řetězu síly extrémního nacionalismu a fašismu. V době takto zvenčí podněcovaných sporů o směřování země pak eskalace konfliktu v Kyjevě za přímého vměšování USA a EU přerostla v násilí a rozvrat. Pokud nyní začíná česká vláda chápat, že přilévání oleje do ohně zvenčí strhlo Ukrajinu do občanské války, silně přiživené mizernou politikou EU, která ohrožuje celou Evropu, pak je to pozdní reflexe. Jde teď alespoň o to, aby to byla dostatečně věrohodná reflexe a aby se česká vláda sama i prostřednictvím zastoupení v EU a NATO postavila proti dalšímu podněcování a udržování konfliktu, na kterém tratí Ukrajina, celá Evropa a na kterém vydělávají jen Spojené státy.
Jaký předpokládáte další vývoj konfliktu na Ukrajině? Bude udrženo příměří?
To záleží na tom, zda bude schopna Evropská unie čelit ekonomickému a politickému zájmu Spojených států na udržování uvedeného konfliktu a na konfrontaci s Ruskem. Podstatné je i to, že není možné mlčet k výzvám zabíjet Židy, Poláky a Rusy.
Na konferenci o bezpečnosti vyzval náčelník Generálního štábu Armády ČR Petr Pavel: „Bez toho, že budeme nazývat věci pravými jmény, nedá se posouvat dál. Často přivíráme oči před tím, co se u nás děje. Jsme pod čarou ponoru a na palubě se pořád ještě tancuje. Promiňte mi tu narážku, říká se, že bude líp, místo abychom přiznali, že nebude. Měli bychom vidět dál než za horizont dalších voleb a překonat hranici politikaření.“ Co si o tom myslíte?
Mnoho lidí očekávalo, že po letech balancování na hraně atomové katastrofy a všeobecné militarizace života bude po pádu berlínské zdi následovat období míru, vzájemně výhodné spolupráce a hledání racionálních východisek k problémům současného světa. Události posledních let však dávají za pravdu těm, kteří upozorňovali, že cesta k tomuto cíli nebude vůbec snadná. Jinak řečeno, pokud nebudou Evropa a svět nakládat se svým potenciálem demokratičtěji, sociálně spravedlivěji a ekologicky šetrněji, pak hrozí katastrofy mimořádného rozsahu. To by si měli přiznat i ti, kdo na palubě potápějící se lodi stále ještě tancují.
Jak zhodnotit českou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let?
V počátku 90. let to byla politika orientující se na začlenění republiky do Evropské unie, ale také doba ostudné havlovské oddanosti přáním a zájmům Spojených států. „Obávám se, že Americe hrozí revoluce nebo výbuch. A nebude to střet černochů s bělochy,“ napsal k tomu čechoamerický lékař a spisovatel Jiří Lamberk žijící v Miami, „ale sociální střet chudých s bohatými. Toto riziko kvasí pod povrchem, ale lidé z nižších příjmových skupin o tom hovoří i otevřeně.“
Navenek se to zakrývalo válečnými konflikty a frázemi o nutnosti hájit všude ve světě lidská práva, ale fakticky to znamenalo neuvěřitelné pokrytectví, které naopak myšlenku univerzálních všelidských hodnot fatálně diskreditovalo a zpochybňovalo. Tím, že i v České republice se začala ve velkém porušovat základní lidská práva (sociální, ekonomická a jiná), se pochopitelně tato politika nezabývala a i strašlivou propast mezi chudobu a bohatstvím v kapitalistickém světě brala jako samozřejmou.
Již v polovině roku 1992 spisovatelka Zdena Frýbová napsala: „Rozesmál mne nedávný výrok prezidenta Havla, že tak jako u nás bohatí, tak si v západních zemích žijí chudí. Buď tedy v žádné západní zemi nebyl Václav Havel, anebo já. Chudoba v západních zemích, jak ji vidím já – to je chudoba se vším všudy, o jaké se nám tady ani nezdá. A i kdyby současné pravicové síly zůstaly u moci, bude ještě trvat pár let, než se k takové chudobě určitého procenta lidí propracujeme. Chudoba v západní zemi, to je žebrání s vychrtlým kojencem v náručí ve vozech metra, to jsou noci mezi popelnicemi s pokrývkou z novin, to jsou chromí lidé povalující se na dlažbě v chodbách metra. Chudoba v západní zemi to je jedinečný Dustin Hoffman ve filmu Půlnoční kovboj.“ Zdá se mi, že její varování pro Českou republiku se naplňuje, bohužel, se vším všudy.
Počínaje havlovskou etapou a konče Petrem Nečasem a Karlem Schwarzenbergem, české vlády a čeští diplomaté vždy tolerovali, kryli, nebo dokonce i přímo podporovali akce NATO a Spojených států, které znamenaly porušení Charty OSN, ale také válečné zločiny proti ženevským a haagským konvencím. Současná vláda Bohuslava Sobotky mnohé zdědila po svých předchůdcích. Je zde však jistá snaha se od nich odlišit a jednat více v zájmu republiky a mírové, spolupracující Evropy.
Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, prozápadní pozorovatelé naopak kritizují českou politickou praxi za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je dle Vás pravda? Které osobnosti a proudy zanechaly v tomto smyslu kladnou stopu a které zápornou?
„Ví bůh, že nejsem nějak levicově zaměřenej,“ řekl v srpnu 2003 známý malíř a hudební skladatel Vladimír Franz, „ale to, co se děje na Blízkém východě, je imperiální válka. Přesně taková, o jaké jsme se učili v dobách totality. Člověk se tomu smál, bavil se karikaturami tlustých Američanů s doutníkem a v cylindru, a ono to válečné běsnění a ryk jsou do takové karikatury dnes vyhnané. Američané ukazují učebnicový imperiální přístup k naftě.“
Jistěže jde o ropu. Platí totiž jeden ze závěrů Národní energetické strategie USA, že do roku 2020 se musí zvýšit dovozy ropy o 60 procent, aby mohla americká ekonomika plnit své cíle.
Ano, je nutné rozlišovat. Jedna věc je vzájemně výhodná mírová spolupráce a civilizované řešení mezinárodních sporů a konfliktů. Věc druhá je pak přímá spoluúčast na porušování mezinárodního práva a podpora nebo tolerance toho, co mezinárodní konvence označují jako válečné zločiny či zločiny proti civilnímu obyvatelstvu. Spojené státy, země EU i Ruská federace jsou svým uspořádáním země ekonomicky ovládané kapitalisty. Hlas finančního kapitálu, velkých podnikatelských uskupení a s nimi spojených mocenských elit je ve všech těchto zemích rozhodující. V posledním čtvrtstoletí to ale byly především Spojené státy, kdo bez ohledu na normy mezinárodního práva vydíráním, ekonomickým nátlakem, ale i za pomoci bezpečnostních služeb i přímou vojenskou silou chtěl získat roli hegemona v současném globálně propojeném světě.
Namísto efektivní ekonomické pomoci světu chudých investovaly země Evropy sdružené v NATO spolu s Američany v posledních dvou desetiletích stovky miliard dolarů do válek, okupací a vývozu zbraní. Vysílaly své vojáky válčit do Afghánistánu, bombardovat Bagdád, Bělehrad a Tripolis, pomáhaly rozvrátit Sýrii i Ukrajinu. A až nyní zastánci americké imperiální bombardovací „demokracie“ zneklidněli. Hrozí totiž, že přinejmenším o statisíce přeživších obětí válek, okupací a konfliktů přímo vedených nebo provokovaných a financovaných Spojenými státy se bude muset postarat Evropská unie.
Nejen Bush mladší, ale ani Barack Obama zjevně není mužem míru nebo spolupráce na zásadách rovný s rovným. Zapalovat cizí dvorky, zatahovat do špinavých praktik spojence, oběti označovat za vedlejší škody, nechat je umírat bez pomoci v humanitárních katastrofách a počítat z toho jen vlastní politické a ekonomické zisky, to není nic, co by bylo hodné loajality a podpory. Lokajské figurky české politiky zvlášť ochotné k takové otrocké loajalitě, například Cyril Svoboda, Alexandr Vondra nebo Karel Schwarzenberg, jsou čítankovým příkladem lidského selhání a varováním pro budoucnost.
Psali jsme:
autor: Daniela Černá
