Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Alexandra Vondry (ze 17.5.), Tomáše Klvani (z 18.5.) + (z 20.3.)+ (z 12.3.), Lenky Víchové (z 16.5.), rektora Libora Grubhoffera, Miroslava Kalouska (z 12.5.) + (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Džamily Stehlíkové, Michaela Kocába (z 13.5.) + (z 25.4.) + (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Karla Schwarzenberga (z 5.5.) + (z 24.3.) + (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Daniela Kroupy, Marka Ženíška (z 8.5.) + (z 27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), senátora Zdeňka Papouška (z 8.5.) + (20.4.), Marka Bendy, polské velvyslankyně Grazyny Bernatowicz, Jiřího Menzela, Tomáše Pojara, Daniela Korteho, Rudolfa Baránka, Libora Roučka, Michaela Romancova (z 20.4.) + (ze 7.1.) (+ z 20.8.), Zdeny Mašínové (z 15.4.) + (z 27.3.) , Jiřího Zlatušky (z 18.4.) + (z 8.4.), (+ z 21.2.) , Miroslavy Němcové (z 15.4.) + (z 26.3.), Jaroslava Hutky (z 18.4.) + (ze 31.3.), Alexeje Kelina, Antona Litvina, Martina C. Putny, Pavla Teličky, Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.), Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, Pavla Svobody, gen. Jiřího Šedivého, Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1), Františka Laudáta, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.), Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.) (+z 11.12) , Jana Zahradila, Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty,Tomáše Peszyńského, Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Karla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj či Františka Janoucha
Počátkem května oslavil Vladimir Putin patnáct let od svého prvního zvolení prezidentem Ruské federace. Jakým způsobem se podle vás dá obecně zhodnotit jeho patnáct let u moci? Jaký je rozdíl mezi státem, který Putin přebíral a jaký je z Ruska dnes?
Nepoužiji termín revoluční změny, i když se nabízí, ale zůstaňme u dnes více odpovídající transformace. Ta má v Rusku delší proces, než si nyní přiznáváme, protože se nám to nějak z politického hlediska nehodí. Museli bychom začít Andropovem (rozvědčíkem), Gorbačovem a až nyní Putinem (rozvědčíkem). A časový úsek od roku 1984. To byl proces vedoucí k rozpadu bipolárního světa a nutné transformace, která zasáhla také Západ, přesněji USA. Rusko politicky a ekonomicky a Západ do jisté míry změnou politického směřování a budování nových vazeb právě k Rusku. Proto došlo k masivnímu odzbrojování, budování spolupráce, ale i pod institucionální formou organizování „Bezpečnostního opatření důvěry“ pod hlavičkou „Organizace pro spolupráci a bezpečnost v Evropě“ (OBSE). To bylo velmi správné nakročení a transformační krok i v politice Spojených států.
Zákonitý a poslední dekolonizační proces dokonce provedený mírovou cestou na rozdíl od dřívějších militaristických procesů západních koloniálních držav proběhl za Jelcina. Složitá ekonomická situace spolu se vzrůstajícími politicko-geografickými tendencemi (posilování moci gubernií) patří do tohoto období.
S nástupem Putina přišlo i hloubkové zhodnocení perspektiv tohoto vývoje s logickým závěrem o nutnosti mocenského zásahu z centra. Destabilizující vývoj byl ráznými opatřeními Putina zastaven. To je zásadní změna, kterou přinesl Putin a která se projevila nejenom politicky, ale i v ekonomice, kdy po privatizačním procesu hrozilo nebezpečí majetkových převodů do zahraničí (Berezovskij, Chodorkovskij a další). Proto jsou oprávněná popularita Putina doma a zlostné zaujetí západních aktivistů, kteří se nemohou vyrovnat s rozpadem bipolárního světa jako podmínky vzájemné spolupráce.
Dá se objektivně říci, zda se běžným ruským občanům žilo lépe v době, kdy jejich zemi vládl Boris Jelcin, nebo jestli mají kvalitnější život nyní? Nehleďme v tom na zahraniční politiku, ale spíše na běžné životní starosti řadového Rusa. Jak to je?
Osobní zkušenost nemám. Zemi se však vzhledem k její důležitosti snažím podrobně sledovat. Jsem závislý na sdělení přátel, od kterých očekávám objektivitu, a nakonec na internetu. Nebudu to proto hluboce rozvádět, ale stojí za zaznamenání, že byl zastaven dosud pravidelný pokles počtu obyvatel, posun v žebříčku HDP z 36. místa na šesté. Rusko má přední místo v exportu obilovin dokonce před tradiční zemí, jako jsou Spojené státy. Je tam snaha po zestátnění přírodních zdrojů odkupem od soukromých osob. To jsou změny, které usnadnily i prostému občanu šanci zlepšit jeho úroveň, což nakonec je zřejmé při rozvoji občanské turistiky. Odpověď by byla bezpochyby ano.
Putinova popularita v posledních měsících láme rekordy za celé období jeho politické kariéry. Přitom Rusko na tom není nijak zvlášť dobře. Jeho ekonomiku objektivně poškodily a dále poškozují západní sankce a značné škody napáchal i pokles cen ropy, na čemž je ruský rozpočet výrazně závislý. Jak si tedy tu popularitu vysvětlit? Líbí se snad Rusům, že jejich lídr bojuje proti Západu a Americe namísto spolupráce s nimi? A to i za cenu horší životní úrovně?
Popularita se neváže jen na výši životní úrovně. Jsou i jiné faktory, které padají na váhu. V ruském případě je to rozhodně jistá sounáležitost, která se neváže s nacionalismem, ale třeba s národní hrdostí, která byla v nedávné minulosti tolikrát zkoušena. Na druhé straně vědomí si svého postavení se nemusí odrážet od boje proti, ale za sebe a své oprávněné místo.
Fotogalerie: - Posthororová Oděsa
Ve filmu Prezident, který odvysílala ruská televize u příležitosti zmíněného Putinova výročí, sám ruský vládce pravil, že na počátku 21. století se mnozí domnívali, že Rusko přestane existovat. Ostatně již mnohokrát předtím Putin prohlásil, že Rusko pouze hájí „své místo na slunci“, trvá na svých národních zájmech, odmítá sloužit USA, a proto je trnem v oku. Lze na takovou argumentaci přistoupit?
Pokud si dobře vzpomenu na vyjádření našeho velvyslance v Rusku Luboše Dobrovského, že je třeba pracovat na tom, aby se z Ruska vytvořilo mnoho samostatných nezávislých republik, pak by to byla obava oprávněná, přestože ty nesmyslné snahy neměly nikdy reálný základ. Bylo to jen velmi naivní přání, ale Rusko trnem v oku mnohým zůstalo.
Šéf Kremlu také ve více než dvouhodinovém filmu hovořil o tom, že Američané podporovali severokavkazské separatisty bojující proti Moskvě. Je to pravděpodobné? A nakolik se dá říci, že mají USA zájem na ovlivňování dění uvnitř Ruské federace?
To je o střetu zájmů, které se mohou lišit a bývají i protichůdné, a to nejenom ve vztahu k Rusku, ale také uvnitř Spojených států. Společnost není monolitní, liberální část doufá ve spolupráci, a tím i naplnění svého vlastního zájmu s vědomím si společné závislosti. Na druhé straně dnešní neokonzervativci hledají střet, protože jsou malověrní ve vlastní sílu Spojených států a také na této linii hledají své spojence a podporovatele. Sám na základě znalosti amerického politického prostředí bych dal za pravdu odpovědnému liberálnímu křídlu.
Mnozí Putinovi kritici často upozorňují na to, že dnešní chování ruského prezidenta je dáno jeho minulostí v obávané KGB. Do jaké míry se tato část jeho života dá použít jako argument, proč si na Putina dát pozor a nevěřit mu? Anebo to spíš vidíte jako pozitivum a dobrou průpravu pro někoho, kdo má řídit tak složitý kolos, jakým Rusko je?
Pokud by mělo být na tento argument reagováno odpovědně, bylo by třeba si ujasnit pojmy. Předně zpravodajské služby mají vodítko z angličtiny ve výrazu „intelligence“ a podívejme se namátkou, kdo se s těmito službami pojil. Na americké straně to byl šéf CIA, pozdější prezident Bush, bezpečnostní šéfové jako Zbigniew Brzezinski, ale i další zahraničně politický expert Kissinger. Na ruské straně je třeba si vzpomenout na Andropova, který v podstatě politické změny v SSSR zahájil. Nemusel bych zasvěcenému víc dodávat, snad jen tolik, že je to jediná složka, kde se pracuje s materiály bez cenzury, a jakékoliv analytické výstupy musí mít objektivní charakter. Těmto zásadám musí odpovídat i personální vybavení těchto institucí. Nejlépe je možno uvést příklad.
Fotogalerie: - Proti válce NATO
Byla to CIA, která prvá i proti pozici Stadepu a Pentagonu přišla k závěru, že válku ve Vietnamu nelze vyhrát, a začala důvěrně vyjednávat s ruskou stranou a hledala východisko. Na druhé straně to byla sovětská zpravodajská služba (KGB – když chcete), která opět samostatně a důvěrně přispěla po dohodě s partnery ze CIA ke změně sovětské pozice při jednání na mimořádném valném shromáždění po šestidenní válce, aby Izrael nebyl označen za agresora a zorganizovala překvapivě v pár dnech vrcholnou schůzku Johnson–Kosygin v Glassboru v roce 1967. Od té doby došlo k permanentnímu zlepšování spolupráce obou velmocí. (Smlouva o nešíření a likvidaci atomových zbraní, Salt I, Salt II. Raketová spolupráce při dobývání vesmíru a další.) V pozadí, či raději v popředí, byla důvěrná jednání obou zpravodajských služeb.
To je o těchto službách a také o Putinovi a chcete-li i o Bushovi. Problém je, že to nevíme, či raději nesmíme vědět, a publicistika musí jednat o Putinovi–Hitlerovi, jako o estébákovi z oddělení v Putimi.
Jen dodám, že v současné „krizi“ (hurá) obě služby podepsaly novou dohodu o spolupráci.
Pokud byste měl na základě dostupných zdrojů zhodnotit osobnost Vladimira Putina, jak by si podle vás stál? Kdo vůbec Putin je? Lze zmínit jeho pozitiva a negativa? Co o ruském vůdci vypovídá to, že když se jedenáct dní neukáže na veřejnosti jako nedávno, celým světem kolují nejrůznější spekulace od toho, že se mu narodilo dítě až po vážnou nemoc nebo smrt?
Vím, studoval jsem úlohu osobnosti v dějinách a rád o ní přednáším. V předcházející otázce jsem se snažil vysvětlit na základě osobních znalostí objektivní podmínky, ve kterých se politicky a operativně Putin formoval. Neznám jeho osobní charakteristiku, která hraje podstatnou roli, ale dovolil bych si tvrdit, že je to člověk na svém místě, bez těch limitů, které by ho omezovaly v přiznání oponentského názoru. Tím chci říci, že nemám dojem, že by musel přijímat mocenská rozhodnutí na jiném základě než po zralém uvážení. To je velmi uklidňující prvek pro jeho zařazení jako předního činitele mezinárodních vztahů.
Jeho mediální „sledovanost“ celým světem se ho myslím netýká. To je spíše problém naší společnosti.
Ještě před vypuknutím ukrajinské krize a anexí Krymu byl Vladimir Putin terčem kritiky především kvůli údajnému potlačování svobody slova nebo zavádění kontroverzních zákonů jako například ten týkající se propagace homosexuality. Jak je to v Rusku se svobodou slova a svobodou médií? Je všechno pod státní kontrolou a kritici nemají šanci, nebo existují svobodná média? Jinak řečeno, jak dopadne novinář, který vydá ostře kritický článek o Putinovi?
Tak předně otázku jste začal „anexí Krymu“. Moc tomu nerozumím – jako bychom neměli znát, kdy a jak se Krym stal ukrajinským. To přece není tak dávno, bylo to v roce 1954. Rozhodnutím obyvatel, referendem či jak, že na tom nyní i my stavíme? Ne. Rozhodnutím Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, a to bez respektu k nějakým vnitroprávním či mezinárodně právním ustanovením. Pěkně po stalinsku, i když on sám již nežil. Přesto uznáváme jen stalinskou pravdu. Ta má, jak uvádíme, mezinárodně právní platnost, i když ona sama žádné z těchto práv nerespektovala. Takže po zemanovsku: „Krym byl, je a bude ruským.“ Používá se i jiná námitka: To, že po staletí „byl“ ruským, není žádný argument, byl přeci osmánským, řeckým či ještě koho. I k tomu by se mělo přihlédnout. Myslím, že tito pravicoví antiamerikanisté spíše myslí na Aljašku. Ať se to mele. Nebylo by rozumné s takovými argumenty (agrese, anexe) už konečně skončit? Vždyť již ta komunistická strana ani neexistuje a Ukrajina ji neoživí.
Psali jsme:
A nyní k vaší otázce. Jak je to se svobodou slova. Konstatuje se u nás zhusta, že v Rusku žádná není. Moc tomu nevěřím, protože kdyby tam nic nebylo, nedočítal bych se v našich mediích, že byla zastavena tato rozhlasová či TV stanice z politických důvodů. Kde se tedy berou a znovu rodí? Nedovedu odpovědět. Sám tomu v tomto podání nerozumím.
Propagace homosexuality. Další bod, kterému také nechci rozumět. Sexualita či její orientace je snad věc individuální a, chcete-li, intimní. Proto dle mne by neměla být ani věcí veřejnou, ale pokud vím, jistá omezení byla v Rusku nastavena, jen pokud propaganda cílila na děti a mladistvé. To nám v naší argumentaci vypadává snad proto, že to má svoji mravní logiku…
Svoboda médií je věc velmi ošidná. Prvá (Masarykova) republika měla tvrdou oficiální cenzuru. Dnes jsem měl možnost vydat knihu za podmínky zrušení svého důchodového připojištění – it‘s economy stupid. V Jižní Dakotě či Utahu jsou naučeni nic nečíst, pokud se to netýká jejich souseda. To bych charakterizoval jako absolutní cenzuru. Brzy budeme také tak svobodní. Podívejte se dnes večer na TV. Jinými slovy, máme my vůbec právo klást takové otázky? Promiňte, jinak tomu nerozumím.
Jakým způsobem vůbec, podle vás, definovat Putinův režim? Demokracie? Diktatura? Když se někdo zeptá na Česko, můžeme jednoduše říci, že máme parlamentní demokracii. Co je v Rusku?
Sama definice je otázka přísné kategorizace, a tím velmi nesnadná a v podstatě omezující. Nechte mne žít v prostoru a s pouhým vědomím různých politických a filozofických ustanovení, které by civilizovaný člověk měl respektovat.
O Rusku mohu napsat jen to, co si myslím, a vzhledem k mé vědomostní a duchovní omezenosti je to jenom úvaha. Rusko je veliká zem svým rozsahem, geografií, historickým dlouhodobým zařazením s mimořádným kulturním podílem na vývoji lidstva. Navzdory tomu zdroje těchto kvalit vycházely v podstatě z bídy, a přitom z těžko srovnatelné síly. Nezapomeňme na nedávnou historii. To vše není jen o reflexi, ale také o nutných limitech pro společnost a odpovědnosti představitelů. Lze to v dnešním světě a v současném stavu komunikací srovnat? Myslím, že ne. Jsme závislí a jen tento přístup zajistí výstup při řízení společnosti. Rozhoduje moc „might is right“, tvrdí ve vaší anketě Robejšek, mnou velmi respektovaný a doufám, že přítel. Nemůže mít však pravdu. Dnešní složitý svět je sounáležitý jen svojí vzájemnou závislostí. Síla světa je v jeho slabosti. Jiné místo individuální moci již neexistuje. Odpovědnost nemůže být jednostranná. Není a nebude tak mocné síly, která by ji mohla převzít.
Skončím jinou definicí. Co je globalizace? Máme o tom mnoho definicí od moudrých lidí, ale myslím, že stačí jen jedna: „Globalizace je globální odpovědnost.“ V této pozici existuje, a myslím, že i nadále bude, systém Ruské federace. Jinak to ani nejde. Pomalu tam posunujeme i Čínu.
Psali jsme:
Jak si stojí Putin coby hospodář? Kritici říkají, že sankce a klesající cena ropy ukázaly na velmi slabé místo, kdy Rusové v podstatě žili pouze z prodeje surovin, ale nic moc nevyrábí. Co musí Putin do budoucna začít dělat na poli ekonomiky, aby se stát nesesypal? Stejně tak zaznívá, že stále není řešena otázka korupce, zkostnatělé byrokracie a že podnikatelé mají v Rusku těžký život. Lze s tím pohnout?
Vracíme se ke konstatování z úvodu rozhovoru. Každá země má své problémy, ale výše citované ukazatele celkem hovoří o jistém progresu, a to musíme připomenout i respektované postavení země. My žijeme v určitém mediálním skanzenu pod vlivem novinářů, kteří znají ten protiruský žargon z doby Jakeše, který ale měl oprávněnou obavu. Nakonec ho ta vlna z Ruska svrhla. Ty pochybnosti vůči Rusku ekonomického charakteru a katastrofické předpovědi nemají reálný základ. Rusko mělo skutečně horší doby. Dnes turistika Evropy je závislá do jisté míry na příjezdu Rusů, a to se nejedná o Prahu, ale i o Španělsko, Řecko a další země. Nehledejme problémy tohoto druhu jinde, hledejme je u nás třeba v právě otištěné zprávě o stovkách miliard ročně odváděných do západní ekonomiky v zájmu udržení její nadřazenosti.
Pakliže se podíváme na akce a procesy z prvních dvou volebních období Putina, které on sám považuje za své úspěchy a zásluhy, hovoří se o zajištění příjmu pro Rusko formou tvrdšího přístupu k zahraničním ropným společnostem, jejichž smlouvy uzavřené za Jelcina jim umožňovaly generovat zisky z těžby ruské ropy, aniž by z toho něco Rusko mělo. Je to pravda nebo mýtus? Do jaké míry je tehdejší nárůst příjmů do ruského rozpočtu „zaviněn“ údajně lepší, patriotičtější, důslednější a tvrdší politikou Putina v oblasti surovin a ekonomiky obecně a do jaké míry měl prostě štěstí, že celosvětově stouply ceny ropy?
Faktem bylo, pokud si dobře vzpomínám, že Putin sám argumentoval, že na výnosu z nafty participují z 24 % zahraniční společnosti. Dle posledních údajů, jak uvedeno výše, jedná se již o minulost. Myslím ale, že se nemusíme točit jen na surovinách. Rusko začíná být soběstačnou ekonomikou, její rozsah tomu napovídá, a to dokonce v některých odvětvích i s vysokým standardem. Ekonomika, myslím, nebude nadále nejslabší stránkou ruské společnosti.
Co bezprostřední okolí Vladimira Putina? Jak se během let měnily poměry mezi liberály a tzv. siloviky? Jaký je praktický vztah mezi Putinem a ruskými oligarchy? Je Putin v současné době výslednicí jejích vůle, nebo se oni musí poklonit před nezpochybnitelným vládcem?
Ruská společnost jistě není snadný objekt k řízení. Vytváří se pochopitelně vztahem jednotlivých zájmových skupin. Případ mocných skupin, které mají podstatný vliv na hospodářství, byl řešen rozhodným přístupem, který nakonec vedl i z této strany k respektu. Pochyby přicházející ze strany západních medií mají mít svoji aktivní funkci, která nakonec nenaruší ani nepřinese očekávaný výsledek. Je to, myslím, důsledek naší nedostatečnosti a nepřipravenosti přijmout realitu současného stavu vývoje v Rusku.
Jak popsat politicko-marketingové metody, které Putin využil k výrobě souhlasu se svou politikou? Pokud jde o kontrolu nad médii, vytvoření či akceptování různých od sebe se lišících stran, které zabraly politické spektrum, konkrétní metody potlačování mimosystémové opozice apod.?
Otázka je relevantní, jen pokud se na ni podíváme z pozice běžného či raději naivního českého čtenáře. Ohlas na argumenty převažujících západních medií, které dávají plný prostor jednoduchým lžím a katastrofickým scénářům, je v ruské společnosti jednoznačně odmítavý a snadno je zdůrazní jako nepřátelskou mediální kampaň. Putin proto nepotřebuje nic jiného, než je nechat vyznít. Hovořit o Krymu jako o agresi (zmínil jsem se výše), napadení Gruzie (asi Cchinvali) či dokonce to, co je předkládáno nám, že Rusko napadne Prahu, Polsko a kdoví kde se zastaví při naplňování svých agresivních koloniálních ambicí, jsou postačující argumenty účinné, jak uvádíte, „marketingové metody“. K tomu je třeba dát jen jednu radu. Osvoboďme se sami od sebe a našich pseudoargumentů.
Bude podle vás Putin usilovat o další prezidentský mandát? Bude schopen udržet míru své podpory? Ať už bude prezidentem, jak dlouho chce, na co by si dle vás měl dávat pozor, aby nebyl svržen? Ať už jakoukoliv cestou… A co až bude končit? Začne si vychovávat nástupce, nebo se může Ruská federace zhroutit jako domeček z karet?
Nechci šmahem odmítnout tyto problematické otázky. Předně, pokud se týká prezidentství, jsou stanoveny jisté právní normy a ty to neumožňují. Ale jsou to „západní“ limity, (ne tak docela, i v USA nastupují do vedení státu dynastie). Navíc to, co označujeme jako západní, nemusí mít univerzální platnost, a proč by také mělo? Svět měl v historii nejednu velmi špatnou zkušenost právě se Západem.
Svržení a zhroucení jsou dva velmi rozdílné pojmy. Putin je jen člověk a podléhá nemoci či náhodě. Na druhé straně bych si nyní nebyl tak jist, že v případě potřeby stmelení národa a jeho zájmů může dojít i ke změně ustanovení, která by tento zájem respektovala. Nechci předpovídat, ale také ne vylučovat. Nestavme jen na našich evropských měřítkách. Nebyla vždy dokonalá a nejlepší. Neodpověděl jsem na otázku, ale otevírám prostor pro přemýšlení.
Zhroucení federace nemůže být bráno ani jako přání otcem myšlenky. Pod tlakem zvenku? Válka? Neexistující šance? Vnitřní změny? Všechny již byly vyčerpány.
Rozhovor je veden ve vztahu k výročí Putinova „vládnutí“. Dovolte v této souvislosti několik poznámek k vládnutí našich tří prezidentů.
Havel – byl intelektuál, snad i trochu citlivý myslitel, ale politik nikdy nebyl a ani asi nechtěl být. Proto ten „rok“. Jeho osobní charakter umožnil jeho snadnou ovladatelnost, a to v podstatě po celá jeho období. Zde je třeba se podívat na jednoduché a často nenávistné „hochy“ kolem něho s krajně pravicovým a antiintelektuálním pozadím. Proto od zrušení paktů byl Havel přiměn k označení na mezinárodním fóru (Varšava) USA za zrádce jen proto, že chtěli pokračovat ve spolupráci s Ruskem. To samozřejmě nebylo z Havla. Stejně tak nyní (a Havel již nežije) pochyby v případě neútočného směřování americké společnosti, která tak „nahání české konzervativce (tradičně velmi proamerické) do antiamerického tábora“. Jak prohlašují nyní v policy paper CEVRO a Ministerstva zahraničních věcí! Myslím, že odstavec přes svoji krátkost je velmi výmluvným.
Klaus – vyhnu se hodnocení vnitropolitických souvislostí, kde hlavně v období ekonomické transformace by bylo možno snadno upozornit na nedostatky (slabý výraz). Předmětem je však zahraniční politika a v tom případě on nikdy nevycházel z pozice „malého“ národa. Vždy byl rovným k EU ale i k USA. Výtky, že neměl přístup k jejich prezidentům, mu vadily nejméně. Co by si s nimi také povídal? Ale známe jeho postoj k Jugoslávii, Iráku a dalším krizovým oblastem, jejichž řešení jiným našim politikům nevadilo. Měl jednoznačnou koncepci a při ní zůstal a má stále tím stanovený respekt.
Zeman – ano neřízená střela s vlastní pamětí a ojedinělým svým názorem s prvky selského rozumu i furianství. Je díkybohu těžko zařaditelný do spleti našeho politického prostředí. Bude napadán pseudointelektuální scénou, ale nakonec srozuměn s prostým občanem, který v naší bídě v něm vidí prvky jistoty.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Radim Panenka
