Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Jiřího Menzela, Michaela Kocába (z 25.4.) + (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Daniela Korteho, Libora Roučka, Michaela Romancova (z 20.4.) + (ze 7.1.) (+ z 20.8.), Zdeny Mašínové (z 15.4.) + (z 27.3.) , senátora Zdeňka Papouška, Jiřího Zlatušky (z 18.4.) + (z 8.4.), (+ z 21.2.) , Miroslavy Němcové (z 15.4.) + (z 26.3.), Jaroslava Hutky (z 18.4.) + (ze 31.3.), Alexeje Kelina, Antona Litvina, Martina C. Putny, Alexandra Vondry, Pavla Teličky, Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.), Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, Pavla Svobody, gen. Jiřího Šedivého, Karla Schwarzenberga (z 24.3.) + (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.) Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Tomáše Klvani (z 20.3.)+ (z 12.3.), Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1), Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka Laudáta, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana, Marka Ženíška (z 27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.), Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.) (+z 11.12) , Jana Zahradila, Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty,Tomáše Peszyńského, Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,Čestmíra Hofhanzla, Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Karla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj, Františka Janoucha, Vladimíra Hanzela, Anatolije Lebeděva či Alexandra Kručinina
Dnes, 27. dubna, kdy píši tyto řádky, začíná v New Yorku devátá čtyřtýdenní konference na téma Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, která vstoupila v platnost v roce 1970. Bude to první konference ve zcela nové politicko-vojenské realitě, která slibuje být horkou, možná i katalizující, nebo dokonce výbušnou. Asi proto se organizátoři konference dohodli na tom, že budou přísně dodržovány základní principy diplomacie. To znamená, že první slovo obdrží šéfové delegací, po nich ministři, náměstci ministra, atd. Za USA se očekává John Kerry, za Írán Džavad Zafari. Ruskou federaci nebude zastupovat ani ministr Lavrov, ani, jak bylo plánováno, jeho náměstek Sergej Rjabov, ale ředitel oddělení řešícího otázky bezpečnosti a odzbrojení, Michal Uljanov. To zcela potvrzuje jeho hodnocení, že „situace je nezdravá“, a také výsledek srovnání mých analýz od roku 2011, z nichž některé byly publikovány i české kotlině. Protože hodnotím situaci zcela jinak než masová média, která se snaží upevnit dojem, že se kromě Putinových „Nočních vlků“, tlaku na odstoupení řeckého ministra financí, neštěstí v Nepálu a podobných od nás v Evropě vzdálených lokalitách nic jiného ve světě neděje, nabízím pro srovnání krátký přehled, který si každý čtenář může doplnit nebo jinak rozšířit osobním dohledáním z veřejně dostupných zdrojů.
Analýza situace na Ukrajině, na Kavkaze, uvnitř Ruské federace, v Číně a dalších lokalitách ve světě, dovoluje konstatovat, že se nacházíme v situaci strategické neurčitosti. Odchod USA jako hospodářského motoru, světového arbitra a vojenského agresora, který v poválečném období nevyhrál ani jednu válku, ze scény vytvořené z výsledků druhé světové války, je nezvratný, i když vojenská agresivita zůstává. Ta ale nemůže USA zachránit před odchodem z prvního místa. Proč?
Nehledě na to, že se velice často tvrdí, že „politikové a analytici mohou předvídat pouze očividné“ tvrdím, že tomu tak zcela není. Stačí si prostudovat George Kenna a je možné si nejenom představit, ale i pochopit, rozpad SSSR. Nebyla to otázka podmínek, ale otázka času, kdy se to stane. To ale vůbec neznamená, že by nebyla alternativní řešení. Dnes se v podobné situaci nachází, ať se to líbí nebo ne, EU a také Čína. Tyto „rozpadové potenciály“ mají a budou mít stále větší vliv na USA, kterým nepomůže žádná vojenská síla nebo vojenská převaha spojená s kontrolou mořských obchodních cest a podobných. Přirovnání USA ke lvu může napomoci lepšímu pochopení toho, co mám na mysli.
Pokud žije lev (USA) v prostoru, ve kterém žijí antilopy, zebry a podobná zvířata, která jsou jeho krmivem, vše je v pořádku. Jakmile se ale objeví v tomto prostoru slon, nosorožec, nebo dokonce medvěd, situace se kardinálně mění. Z bezmocné antilopy a zebry (Čína, Indie, Rusko) se stali slon, nosorožec a medvěd (Indie, Čína, Rusko). Lev tak stojí před velkými problémy komunikace. Přidám-li k tomu obrazu objektivní faktory každé analýzy, kterými jsou geografie a historie a které jsou bez ohledu na vše ostatní stabilními faktory, a s nimi spojené přirozené (národní) zájmy, dojdeme k objektivnímu výsledku, který potvrzuje, že hegemonie USA se denně zmenšuje. V následku tohoto zmenšení to například znamená, že pro USA není výhodný ani dominující Írán, ani Saúdská Arábie. Proto, ať bude jakákoliv konečná forma a obsah smlouvy USA s Íránem o jaderném programu, který je předmětem v úvodu uvedené konference, smlouva bude podepsána. Smlouva bude totiž představovat fixaci aktuálního stavu, situace, a vše ostatní je zcela nepodstatné. Kromě toho je potřeba si uvědomit, že USA aplikují zcela jinou logiku v otázkách Sýrie než v otázkách Íránu. To platí analogicky i pro Ukrajinu, Afghánistán i Pákistán. V žádné z těchto lokalit neodpovídají (například státní, autonomní a jiné) hranice etnickému rozdělení obyvatel. Proto jakékoli oslabení centrální moci povede v těchto lokalitách k nestabilitě, revolucím a podobným jevům. Obecně je možné je označit, jako chtěný chaos daleko od USA.
USA dobře vědí, v jaké situaci se nachází Ruská federace. Ta také, objektivně zjištěno, není pojištěná proti oslabení centrální moci a následnému rozdělení. Proto se objevila diskreditační kampaň prezidenta Čečenské autonomní republiky Kadyrova, proto se objevil Kasjanov ve Washingtonu v CFR (Council of Foreign Relations) se svými bajkami, indikací těch, kdo za vše mohou a měli by být a budou, v případě jeho návratu k moci, potrestáni a podobně. Proto se u nás zapomnělo rychle na zabitého Němcova, který měl tajná konta nejenom na Kypru a v SRN, a jeho sputnik – modelka a svědek vraždy vlastní dva telefony, z nichž jeden ukazuje na vazby až do Longley. Čas vynese i toto a mnoho dalšího z jiných případů, co bylo dosud zamlčováno nebo zamlžováno, na povrch. Bude to již ale málo platné. Mezitím se budou USA ještě pilněji učit od Ruska z uklidnění Kavkazu Putinem. To již proto, že USA v Afghánistánu dokázaly, že stabilizovat země neumějí. Kromě toho USA 200 let neví nic o válce na svém území a neumí podporovat stabilitu ve svém sousedství. Příklad hrůzostrašné zdi na hranici s Mexikem to potvrzuje, příklad s Kubou a blokádami a sankcemi znamená možný příklad výjimky, potvrzující pravidlo.
Budoucnost
Pro jasné porozumění konstatuji, že budoucnost není předvídatelná a nedá se prognostikovat. Budoucnost si můžeme jenom představit, především tehdy, máme-li k dispozici schopnost se podívat za horizont dění a vidět, co se tam děje. Pro budoucí srovnání nabízím následující obrázek dění.
Ukrajinský a blízkovýchodní konflikt nebudou do konce tohoto, ani do konce příštího roku vyřešeny. To proto, že plně zapadají do strategie a taktiky USA, na druhé straně se USA budou nacházet v předvolební prezidentské kampani. Vztah USA a Ruské federace bude pro veřejnost méně ostrým, přestože Ruská federace zůstane na desetiletí nebo do převratu, se kterým nepočítám, pro USA minimálně problémovou zemí. Z tohoto důvodu se bude nadále mobilizovat společenství NATO a diplomacie se stane pro většinu veřejnosti zcela nepochopitelná. Kostky byly již dávno vrženy.
Psali jsme:
Ostrými ale nadále zůstanou konflikty v Karabachu a Afghánistánu. Důvody jsou tak zřejmé, že je pro informované čtenáře neuvádím. Neinformovanému bych nepomohl. Ostřejším se stane konflikt s Jižní Koreou, protože se nedá vyloučit politické „zemětřesení“. Nový konflikt může vzniknout v potenciálně konfliktní zóně Střední Asie, nehledě na znovu zvolené prezidenty v Uzbekistánu a Kazachstánu. Turkmenistán, nevylučuji Kyrgyzstán, jsou podle mého hodnocení vývoje kandidáty staronového konfliktu.
Čína má nedořešené hraniční spory, nedořešenou otázku míry korupce a nepotvrzenou schopnost zvládnutí nižšího hospodářského růstu s následným a objektivním vlivem na sociální rozvoj a společenský život v zemi. Hraniční spory, narozená AIIB a obrovský obchodní obrat s USA, který se snižuje, povedou k napětí v regionu, možná i k regionálním vojenským konfliktům, ne ale k válce mezi USA a Čínou. Vylučuji v dané situaci a chvíli možnost dohody mezi USA a Čínou ohledně mírového rozdělení sfér vlivu. To i proto, že oficiální západní svět není schopen hodnotit Čínu jinak než podle ekonomických parametrů a analýz západního standardu, a Čína neukazuje dobrovolně a nedovolí nikomu z nás seznámit se s její skutečnou silou a situací. Na tomto místě připomínám pojem „historické paměti“ a skutečnost, že současná čínská vládní garnitura patří do již páté generace lídrů.
Další asijské těžké váhy v abecedním pořádku, Indie, Indonésie a Japonsko. Tyto tři země se budou v případě agresivní politiky a chování Číny v regionu automaticky spojovat v dočasné spojenectví proti Číně, protože ta bude v takovém případě chápána jako agresor nebo kolonizátor. Obrázek se může podobat obrázku současné EU, která se stmeluje proti Ruské federaci. Přitom je zcela jedno, jestli příčina sjednocování je reálná, nebo je produktem ideologické propagace, či zástupným prvkem v boji mezi USA a Ruskou federací.
Dalším důležitým prvkem tvrzení, že nedojde k velké válce mezi USA a Ruskou federací, nebo USA a Čínou je cena války. V penězích a následcích.
Ruská federace má své mnohaleté zkušenosti v udržování stability a podpoře sousedů. Proto nebude posílat svá vojska nikam, kde nejsou a nebudou „vítána.“ Kyjev si bude i nadále hrabat svůj vlastní hrob a je otázkou, kdo přijde na oficiální pohřeb Ukrajiny. Tvrdím to proto, že ne všechny ukrajinské regiony souhlasí a podporují politiku současné chunty.
EU je v situaci, kdy se jenom může snažit zachránit svoji kůži a prodloužit svoji existenci jasným odmítnutím vojenského zásahu na Ukrajině a tím i proti Ruské federaci. Protože se čas nedá zastavit, stejné příležitosti se nikdy neopakují a kostky byly vrženy, nezůstává nic jiného než čekat, jak dlouho se nechá trestat německý průmysl politikou kancléřky Merkelové, kterou podvádí dokonce i jí podřízený BND. Jinými slovy, ani kancléřka vlastně neví, co se děje doma a co na ni čeká. To platí i pro Deutsche Bank, Super Snowdena a imigranten.
Co dělat v této situaci?
Každá rada je těžká, především pro sebe samotného. Především, když kostky byly vrženy. Všeobecně je doporučeno reflektovat výsledky průzkumu, který ukazuje, že pouhých 13 procent mladých v EU považuje SSSR za vítěze druhé světové války. 43 procent si myslí, nebo je již dokonce přesvědčeno, že USA vyhrály válku. To je na prahu oslav 70. výročí ukončení druhé světové války katastrofa, která se nám všem vymstí. Dále může být dobré reflektovat skutečnost, že rostou zahraniční investice do Ruské federace. Stačí se podívat do statistiky Emerging Portfolio Fund Research.
Analogicky je třeba se zamyslet, proč více než 1/3 Ukrajinců chce opustit svou rodnou zemi. To zjistila Research Branding Group. Proč Ukrajinská sportovkyně Olesa Ovčarenko vystoupila na stupeň vítězů ne s Ukrajinskou vlajkou, ale vlajkou Doněcké republiky. Proč EU mlčí, když ukrajinské služby konfiskují cestovní pasy svým občanům, kteří se vracejí z EU do Doněcka nebo Luhanska? Proč mlčí PACE, ohledně vraždy novináře Buziny? Proč a na čí povel ukázalo Polsko mapu s rozdělením Ukrajiny?
Na závěr doporučuji všem, kdo se umí dívat a poslouchat, aby se seznámili alespoň s výtahy z filmu o 15letém vládnutí prezidenta Putina, a soustředili se na mimiku, hlas a další v dokumentovaných situacích například 1. 1. 2000, 7. 5. 2000, 20. 1. 2000, 16. 1. 2001, 12. 9. 2000 a podobně, včetně projevu v Bundestagu. Poté bude všem jasné, že současný prezident Ruskou federaci nezradí, dopis CIA „ruským kolegům“ o další podpoře všech opozičních sil v RF ze strany CIA a USA, bere vážně. My bychom měli brát nejenom to uvedené také vážně a nespoléhat se na asymetrické spojenectví.
Předchozí texty Jana Campbella:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jan Campbell
