A víte, co říkal šéf rozvědky Francie? Publicista rozebírá křik kolem konce 2. světové války a zlobí se nad tím, co se o ní dnes vykládá

15.04.2015 9:02

70 LET OD KONCE 2. SVĚTOVÉ VÁLKY Levicový publicista a básník Marek Řezanka je dle svých slov zvědav, jak uctí konec nejkrvavější války v lidské historii Ukrajina. V rozhovoru s ParlamentnímiListy.cz odsuzuje kritiku prezidentovy cesty do Moskvy, zároveň však odmítá i plánovaný přejezd motorkářského gangu Putinových „Nočních vlků“. Své nekonformní postoje dokládá například citací šéfa francouzské tajné služby, který řekl, že na Ukrajině neprobíhá přímá invaze Ruska.

 A víte, co říkal šéf rozvědky Francie? Publicista rozebírá křik kolem konce 2. světové války a zlobí se nad tím, co se o ní dnes vykládá
Foto: Hans Štembera
Popisek: Konference k 70. výročí účasti 1. čs. armádního sboru na osvobozování území Československé republiky
reklama

Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Martina C. Putny, Alexandra Vondry, Pavla Teličky, Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Jiřího Zlatušky (z 8.4.)(+ z 21.2.), Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.),  Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, Jaroslava Hutky, Pavla Svobody, Miroslavy Němcové, Zdeny Mašínové, gen. Jiřího Šedivého, Karla Schwarzenberga (z 24.3.)(ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.) Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Tomáše Klvani (z 20.3.)+ (z 12.3.), Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10.z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1) Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka Laudáta, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana,  Marka Ženíška (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Michaela Kocába (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.)Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana ZahradilaJakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského,  Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,Čestmíra HofhanzlaPetra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje ZubovaKarla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Anatolije Lebeděva či Alexandra Kručinina

Prezident Miloš Zeman nakonec do Moskvy pojede, ale nezúčastní se vojenské přehlídky na Rudém náměstí, jak se očekávalo. Hrozilo navíc, že by vláda náklady cesty nepokryla. Jak vnímat celou tu diskusi kolem toho? A je podle vás v pořádku, že prezident sice v Moskvě bude, ale během přehlídky bude jednat se slovenským premiérem?

Celou diskusi vnímám především jako krajně nešťastnou, neboť dle mého k diskusi, tak jako v případě dalších důležitých témat, vůbec nedošlo. Objevily se až hysterické hlasy, které jako kolovrátek opakovaly, že není správné, aby „demokratický politik“ jel do Ruska, kde by stál pouze po boku „diktátorů typu Kima“ a žehnal „zbraním invazní armády, která zabíjí na Ukrajině“. V kontextu prohlášení generála Christopha Gomarta (šéfa francouzské rozvědky), který tvrdí, že: „Rusové nevyslali na Ukrajinu své velení, transporty ani polní nemocnice, takže se o invazi nedá mluvit. (...) Nakonec se ukázalo, že jsme měli pravdu, protože pokud se na Ukrajině objevili ruští vojáci, tak ne jako invazní jednotky, ale jako prostředek, jak vyvinout tlak na ukrajinského prezidenta Petra Porošenka.“ – působí neustálé opakování toho, jací jsou Rusové agresoři, trapně. Trapně a současně hrozivě.  Osobně nemám odmala vojenské přehlídky rád. Ale jestli jsou někde na místě, potom právě při oslavách konce druhé světové války. Nechápu, jak někdo může zpochybňovat klíčovou roli Ruska (potažmo Sovětského svazu) v porážce Hitlerova nacistického režimu.  Na prezidenta Zemana je u nás dlouhodobě vyvíjen enormní mediální tlak. Je tomu tak již od voleb, v nichž mnohá mainstreamová média ani neskrývala, že mají svého favorita. Připomínala tak více fanouška dostihů než hlídacího psa demokracie.  V listopadu 2014 jsme zažili pochod rudých karet, které byly vytaženy údajně proto, že prezident prý mluví sprostě. Je zajímavé, že ony karty není vidět, když vulgarity a urážky zaznívají v médiích či od ministrů. Ti ovšem nepřekládají žádné cizí slovo, ti si jednoduše nadávají. Miloš Zeman si ovšem dovolil vyslovit názor, že ruská invazní armáda na Ukrajině není, že pro takové tvrzení nejsou žádné důkazy – a hned byl některými označen za „nepřítele svobody a demokracie“. Slova Gomarta Zemanův postoj potvrzují. Tento postoj se ovšem někomu nehodí. A tak je Zeman nálepkován jako „Putinův agent“ – a v mediálním prostoru se nenajde skoro nikdo, kdo by proti takovéto – krajně zkreslující – argumentaci vystoupil. Mohli jsme vidět některé rádoby ochránce svobody, jak roztloukali prasátka a financovali nákladné transparenty na podporu americké vojenské kolony. Takovéto jednání ovšem považuji za neslučitelné s objektivní žurnalistikou. Korunu všemu pak podle mě nasadila jistá „přátelská rada“, v níž se objevilo slovo „prekérní“. Nemyslím si, že by jakýkoli velvyslanec měl hlavu cizího státu poučovat o tom, co je, či není „prekérní“. Mohl by se totiž dozvědět, že je-li něco prekérního, potom právě snaha dehonestovat legitimní cestu k připomenutí obětí mnoha vojáků, civilistů – a k oslavě konce něčeho mimořádně zrůdného, co by se již v dějinách nemělo opakovat. Jak říkám, tlak na M. Zemana byl enormní. On přesto svůj názor nezměnil – a do Ruska v květnu pojede. Hodnocení jeho cesty si nechám na dobu, až proběhne. Bylo by z mého hlediska nedobré, pokud by jeho účast byla ze strany hostitele vnímána jako nedůstojná. Něco takového je ovšem předčasné předjímat. Počkejme si. Co se týče slov premiéra Sobotky, který prezidenta republiky napomínal, pokládám je za jeho osobní selhání a ostudu. V takovéto záležitosti by měl hlas našich vrcholných představitelů znít jednotně – a pokud možno jako hlas suverénních představitelů státu. Dovedu si zároveň představit, že kdyby vláda nepokryla náklady na prezidentovu cestu, mohla by vzniknout veřejná sbírka drobných, zato početných přispěvatelů, která by vládě, jež se naši zemi snaží prezentovat jako zcela oddanou „jestřábí“ politice kruhů blízkých například senátorovi McCainovi (jenž mimo jiné Zemana také za jeho postoje k dění na Ukrajině kritizoval), přidělala vrásky na čele.  

V souvislosti se sedmdesátiletým výročím konce druhé světové války se objevují různé nové historické pohledy a „módní trendy“ ve způsobu výkladu historie. Vedle historiků jde také o prohlášení polských či ukrajinských politiků nebo i českých publicistů jako je Tomáš Klvaňa. Jak lze dle vás dávat pozor, aby nové způsoby výkladu neznamenaly zároveň překrucování historických faktů?

Pokud je možné, že bez větší argumentační bouře přejdeme výrok ukrajinského premiéra, že prý Stalin napadl Hitlera, což je do očí bijící překroucení historie o sto osmdesát stupňů, pak je již možné v podstatě cokoli. Nás totiž nezajímají fakta. Na školách se neučí – a novodobí ideologové se již starají o to, aby na „tabula rasa“ povědomí občanů o nedávné historii působili „tím správným“ způsobem. Ptáte se, jak lze čelit mystifikaci a překrucování faktů? Jedině kvalitním vzděláním. Tak jako bylo husitství přelomové v tom, že umožnilo prostým lidem vlastní výklad Bible, považuji v demokratické společnosti za stěžejní, aby její občané byli schopni vlastního výkladu historie – a nebyli odkázáni na novodobé „kněží“, kteří jim Písmo svaté vyjeví. Právě tady ale bude patrně zakopán pes. 

Při zmiňovaných nových výkladech historických faktů v souvislosti s koncem druhé světové války hrají významnou roli současné geopolitické třenice a spory s Ruskem, což často souvisí s argumentací o bezpečnostních hrozbách v Evropě. Jde o varování před Ruskem, které i tehdy jako SSSR v roce 1945 „vpadlo“ do Československa nebo Německa, aby nikoli primárně osvobodilo dané země, ale zajistilo si tam vliv na desítky let dopředu. Jak na tyto snahy máme nahlížet? A co z toho je ještě v pořádku, a co bychom měli vnímat spíše ostražitě?

Je potřeba se držet faktů. Faktem je, že se po válce formovaly sféry vlivu. Současně je ale nesporným faktem, že bez bitev před Moskvou či u Stalingradu by Hitler poražen nebyl. Kromě padlých vojáků bychom si měli připomenout i statečnost mnoha ruských občanů. Dlužíme to jejich památce. Ideologizování těchto faktů vnímám jako hrubou neúctu k těmto lidem a jejich potomkům. Jsem toho názoru, že pokud slyšíme argumenty založené na polopravdách či zkresleních, neměli bychom mlčet. Sám se na takové počiny snažím upozorňovat, jak na blogu Literárních novin, tak na Alt Pressu, či na serveru Disidenti.org (například ve stati nazvané Obhajoba neobhajitelného aneb Perly pana Pehe). 

Několikrát jsme už také slyšeli, že Sovětský svaz má sice výrazný podíl na našem osvobození, ale byli to spíše ukrajinští, nikoli ruští vojáci, tudíž bychom se při výročí konce války měli jezdit klanět spíše do Kyjeva než do Moskvy…

Existoval Sovětský svaz, a ten se pochopitelně skládal z různých zemí. Já zkrátka Rudou armádu vnímám jako celek – nemám potřebu jednotlivé vojáky kádrovat podle jejich národnosti, jejich mateřského jazyka, náboženského vyznání či čehokoli jiného. Klanět se obětem, které položily život v boji proti nacismu, má smysl ve všech zemích, kde se tak stalo. Čiňme to. Ale neklaňme se, prosím, kultu Bandery. Jsem zvědav, jak si dnešní Ukrajina konec druhé světové války připomene – a k jakým hodnotám se její představitelé budou hlásit. 

Jak jsem ale již předeslal. Na ruském území se odehrály bitvy, které byly pro vývoj války stěžejní – a ruští občané si zaslouží, aby se nemuseli cítit pokořeni a zostuzeni.  

V souvislosti s druhou světovou válkou se pravidelně občas objevují zprávy o oslavných pochodech v Lotyšsku na počest tamních veteránů Waffen SS s tím, že tyto akce jsou oficiálně povolené. Jak si to vysvětlujete? Máme to chápat tak, že nikomu nevadí, když v členské zemi EU oficiálně oslavují nacistické veterány?

Považuji to za veliký problém. Na jednu stranu neustále deklarujeme, jak my jsme těmi „ochránci západních hodnot“ – a potom zcela očividně přehlížíme jednání, jež by nás mělo bytostně urážet. Urážet jako demokraty a odpůrce nacismu a fašismu. Řekl bych, že tady (a nejenom tady) Evropská unie hrubě selhává.

Nedávno Českem projížděl americký vojenský konvoj, nyní se koncem dubna chystá „konvoj“ ruský, tedy ta známá spanilá jízda ruských, Putinovi blízkých, motorkářů mířících do Berlína uctít oběti druhé světové války. Je to v pořádku? Neměli bychom takovou jízdu ruských motorkářů přes mnohé evropské země, včetně České republiky, považovat za provokaci?

Nepovažuji tyto akce za šťastné. Tady přece nejde o to oslavovat Putina – nebo – nemělo by jít. Velice se mi líbil například nápad Milana Daniela (z hnutí Evropané proti válce), kterého napadl projekt

jakési Karavany míru. Bohužel z jeho realizace sešlo – ale taková akce má podle mě smysl. Nepodporovat státníka, ale podpořit mír proti útočné rétorice, jež má za cíl verbovat do války nehledě na důkazy a fakta. 

Co aktuální dění na Ukrajině? Jak vnímat zprávy, že Američané brzy zahájí vojenský výcvik Ukrajinců, a to včetně žoldnéřského praporu Azov, který bývá spojován s neonacismem? A k tomu byl šéf extremistického Pravého sektoru Dmytro Jaroš jmenován poradcem generálního štábu ukrajinské armády. Je to něco, co by nám mělo vadit?

Především bychom se měli ptát, jestli jsme minské dohody mysleli aspoň chvíli vážně. Pokud ano, měli bychom pokud možno nestranně tlačit tu na Porošenka s Jaceňukem, tu na kozáky, ondy na ostatní odpůrce současného ukrajinského vedení – a spolu s Ruskem bychom jednotlivé strany sporu měli dovést k uzavření míru. Ukrajinská společnost, zničená válkou a zmítaná korupcí a rostoucím vlivem Pravého sektoru – což právě podtrhuje jmenování Jaroše – by již potřebovala dostat nějakou naději. Hákové kříže na helmách vojáků některých praporů nás evidentně neděsí. My se zatím tváříme, že Ukrajina má demokratické vedení a že jediný její problém jsou „agresivní choutky jejího souseda“. A to tváří v tvář faktům není pravda.   

Jak je to podle vás s jednotou Evropské unie v postupu a chování vůči Rusku a Ukrajině? Mluví se o tom, že Moskva zruší protisankce vůči Maďarsku, Kypru a Řecku… Nedávno byl v Moskvě řecký premiér Alexis Tsipras a spekuluje se, že si jel i pro finanční pomoc.

 Evropa zejména není jednotná sociálně. Dopad sankcí na její jednotlivé části teprve poznáme – v celé jejich síle. Řecko, Španělsko – ale další státy mohou čelit další vlně velmi vážné krize, která neskončila. Řecko stojí před otázkou, zda vychová další a další „ztracené generace“, kde mladí lidé budou nezaměstnaní a zadlužení. A kde se bude nadále utrácet za nákladné zbraně. Na zbrojení se totiž nešetří.  Projekt Unie měl stát právě na sociální soudržnosti, jež měla garantovat blahobyt a mír. To bych považoval za demonstraci „západních hodnot“. Místo toho schvalujeme různé fiskální pakty a chystáme se ratifikovat všemožné nadnárodní smlouvy, jejichž text pro jistotu nesmíme dopředu znát a u nichž se právem můžeme obávat posílení nadnárodního kapitálu na úkor občanských, zaměstnaneckých práv, na úkor životního prostředí či našeho zdraví. Datum osmnáctého dubna představuje mezinárodní den odporu proti TTIP a jiným dohodám. V České republice proběhne proti TTIP protest v Praze, a to na Náměstí 14. října od čtrnácti hodin odpoledne. Všiml jsem si, že se tomuto datu věnuje například J. Schmied na serveru Disidenti.org, jinak ale smysluplnější debatu k tomuto tématu v českém prostoru a v českém mainstreamu postrádám.  

Rusko ztrácí vliv na Blízkém východě, dohoda Spojených států s Íránem ohledně jaderného programu je dle některých hodně nevýhodná pro Moskvu. Jde po snaze Evropy zbavit se energetické závislosti na ruských surovinách o další prohru Kremlu? Jak bychom tyto věci měli v geopolitických souvislostech číst?

Hlavně by nás měly zajímat události v souvislostech. Měli bychom se vrátit do dob studenoválečného konfliktu, kdy došlo k mnoha „horkým“ válkám, kde mají krev na rukách jak tehdejší SSSR, tak USA. Mohli bychom jmenovat zločiny během irácko-íránského konfliktu, kde USA podporovaly Irák a kdy došlo k sestřelení letu Iran Air 655. Pak teprve pochopíme, jak se z „věrných spojenců“ stávají „nežádoucí diktátoři a netvoři“. Nemyslím si, že Rusko na Blízkém a Středím východě o svůj vliv přichází. Na to je tam příliš mnoho aktérů a příliš mnoho karet ve hře. Nezapomínal bych například na nikoli bezvýznamnou ruskou židovskou populaci v Izraeli. Můžeme být svědky ještě různých mezinárodních spojenectví a lze očekávat, že Čína, USA i Rusko v nich budou hrát své role. 

Světu dělá momentálně starosti situace v Jemenu, kde koalice arabských států po útěku prezidenta Hádího začala podnikat letecké údery na povstalecké Hútíovce. Do konfliktu se zapojily výrazněji i USA a začaly koalici proti povstalcům dodávat zbraně. Nicméně zase povstalecké skupiny prý podporuje Írán a existuje hrozba vzniku mnohem širšího konfliktu. O co přesně tam podle vás jde a jaké možné scénáře jsou na stole?

Právě na případě Jemenu se projevuje velmi nešťastný dvojí metr americké zahraniční politiky. Americkým spojencem je totiž saúdsko-arabský režim, který rozhodně není vzorem demokracie. Na základě čeho je potom někdo označen za „osu zla“? Takováto politika zkrátka nebudí důvěru.   Obávám se scénáře, kdy se Jemen stane další takzvanou zhroucenou zemí, jakými jsou dnes Libye či Irák. Šlo by o svého druhu velmi tragické domino, kdy bychom mohli očekávat další a další ohniska konfliktů, která pouze vytvářejí půdu pro nezměrnou nenávist, terorismus a krvavou spirálu násilí.  Osobně věřím v ty „západní“ hodnoty, které mají takovémuto scénáři zabránit.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Radim Panenka
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Horníci chtějí dělat. Uhlí z dovozu za trojnásobek! Virový průšvih Ostravska: Hlas přímo „od fochu“, ne z Prahy

7:02 Horníci chtějí dělat. Uhlí z dovozu za trojnásobek! Virový průšvih Ostravska: Hlas přímo „od fochu“, ne z Prahy

ROZHOVOR Umírají průměrně v 58 letech. Teď horníci na Karvinsku čelí i koronaviru. Důl Darkov se sta…