Tereza Spencerová a opět velké posuny: Hrozba světové války, prezident Polska znechucen banderovci a další místo, kam USA zapíchly válečný prst

Během týdne jste dala dohromady jakousi průběžnou zprávu o stavu Ukrajiny poté, co se podle vás Porošenko vrátil ze summitu z Rigy s prázdnou. Čili: bezvízový styk s Evropou nebude, každý druhý Ukrajinec pracuje načerno, hledá se obětní beránek a nejspíš to odnese ministr vnitra Avakov a, což je nejzajímavější, premiér Jaceňuk pokračuje v tlaku na ústupky Západu v oblasti ukrajinského dluhu. Jak rozvést zmíněné skutečnosti a co k nim přidat? Zejména tedy, do jaké míry si Kyjev může diktovat podmínky splácení dluhů, aniž si zastaví přísun dalších půjček? A propos, co Arsenij Petrovič a jeho budoucnost v premiérském křesle? Co ještě je nutné vědět?

Ano, prezident Porošenko nyní mluví hlavně o bezvízovém styku, protože je to téma, které aktuálně podle všeho zajímá hodně obyvatel jeho zkrachovalého státu. Vidina legálního odjezdu a legální práce v Evropě je určitě lákavá, nicméně přichází v době, kdy členské státy „žijí“ strachem z imigrantů, a i když je jasné, že Ukrajinec není běženec třeba z Eritreje, svou roli to v rozhodování západních politiků o bezvízovém styku s Kyjevem určitě sehrává. Porošenko kvůli vlastnímu politickému přežití potřebuje nabídnout občanům nějaké východisko z krizové situace, a přitom si nemůže dovolit otevřeně obvinit EU z nepřátelství, a tak hledá obětní beránky doma – ukáže na někoho prstem a přitom může posílit své pozice dosazením svých věrných na místa politických soupeřů. Vláda by se měla obměnit na podzim, tvrdí lidé z jeho okolí, tak uvidíme, zda se v ní udrží premiér Jaceňuk, ministr vnitra Avakov a další Porošenkovi rivalové.

Důležitější přitom je, že závěrečná deklarace z rižského summitu o bezvízovém styku vůbec nemluví, místo toho ale Kyjevu připomíná, že nebojuje s korupcí, že svými lustračními a dekomunizačními zákony jde proti demokracii, že tajná služba a prokuratura ovládají justici, která by měla být nezávislá a jednotlivé složky oddělené, že zákoník práce nebrání sexuální menšiny… Nic z toho neumí Porošenko prosadit, a tak mu nezbývá než se populisticky točit na vízech, byť mu musí být zřejmé, že členství v EU Ukrajina – pokud někdy vůbec – nedostane za své hezké oči, ale za reálné reformy. To je ale cosi, co je aktuálně kdesi daleko za horizontem, dnes má Kyjev problém, jak vůbec přežít. Zákon, kterým si povolil nesplácet dluhy, může sice uspokojit nacionalistické kruhy doma, ale v zahraničí – zvláště u investorů a věřitelů – si tím moc přátel Kyjev rozhodně nezíská. EU se zatím tváří, že nápad s nevracením dluhů je „vnitřním“ problémem mezi Kyjevem a soukromými věřiteli, ale při pohledu na ony věřitele a jejich vliv na politickou scénu v USA i v Bruselu, lze oprávněně předpokládat, že tato pštrosí politika nevydrží dlouho. Koneckonců, kdo by chtěl půjčovat státu, který veřejně říká, že už neuvidíte zpátky ani pětník. A aby to vše Porošenko nějak zakryl, znovu mluví o tom, že je na spadnutí ruská agrese a znovu žádá NATO o ochranu Ukrajiny. A podle všeho znovu marně, ale díky titulkům v novinách vytváří dojem, že dělá alespoň něco.

Na Donbasu vyletěl do luftu a následně byl rozstřílen separatistický velitel Alexandr Mozgovoj. Hovoří se o skupině ukrajinských partyzánů, nicméně víme, že separatistické oddíly se rády „kočkují“ navzájem. Jak to podle vás bylo a zejména jak moc to zvýšilo teplotu v latentně válečném kotli? Přicházejí další informace o ruských dodávkách separatistům: tanky, zbraně, raketové systémy... A jaké „civilní“ zprávy přicházejí z Donbasu v sociální, ekonomické a politické oblasti?

Přiznám se, že celou kauzu vnímám spíš prizmatem „černé kroniky“ než nějakého hlubokého politického vývoje. Kyjev se tváří, že „teroristu“ Mozgového zabili při léčce jeho „partyzáni“, je ale klidně možné, že to bylo i vyřizování účtů mezi rebely. Tomu by napovídala skutečnost, že na jeho pohřeb nepřišel žádný z vysokých představitelů Donbasu, což lze vnímat jako jasné gesto, že divokého a nezvladatelného Mozgového nijak v lásce neměli. Jak to ale bylo ve skutečnosti opravdu nevím a nechci spekulovat. Myslím ale, že to „teplotu“ na frontě nijak zásadně nezvýšilo, naopak za pokračující halasnou rétorikou z Kyjeva i Donbasu se objevují první kroky k naplnění minských dohod, takže v reálu se spíš nabízí pohled vcelku nadějný, tedy, že pokud se nestane něco opravdu „velkého“, situace směřuje ke zklidnění. Čímž ale zároveň netvrdím, že je už vše vyřešeno a Ukrajina se vrací k normálu – naopak, proces to bude ještě dlouhý a bolestný a hlavně, Ukrajina už beztak nikdy nebude jako dřív.

Na probíhající bezpečnostní konferenci v Praze šéf Vojenského výboru NATO Petr Pavel předestřel zlověstnou vizi, že Rusko může obsadit Pobaltí do dvou dnů, my s tím díky své nepružnosti nic neuděláme a pak budeme stát před rozhodnutím, zda jít s Ruskem do války, třeba jaderné. Jedná se o prohlášení nejvyššího vojenského činitele NATO, nadto českého generála. Jaký je váš rozbor těchto slov?

Osobně si o podobných prohlášeních nemyslím vlastně nic, protože jsou to slova na principu „co by, kdyby“. Jako myšlenkové cvičení to může být zajímavé, ale netuším, co si s tím počít v praxi. Chce pan generál to dilema vyřešit tím, že zaútočíme na Rusko preventivně? Nebo jen už propadl náladě v hlavním sídle NATO, odkud podobná prohlášení zaznívají jako na běžícím pásu už skoro rok a žádné moudro z nich ještě nevzešlo? Fakt netuším, proč takové prázdné projevy posloucháme. Samozřejmě kromě toho, že mají udržet naše protiruské strachy na požadovaném stupni paniky a případně navýšit zisky americkým zbrojovkám.

Jak se mění situace volbou nového polského prezidenta? Nemá rád Rusko jako prakticky každý Polák, dokonce volá po permanentní americké základně v Polsku. Nicméně nechce euro a, což je zajímavé, zrušil schůzku s Porošenkem. Jak si to vykládat a obecně, co od něj čekat?

Volil ho východ Polska, který podle médií není k Ukrajině nekritický. Je tomu tak z důvodů ošklivé vzájemné historie z doby druhé světové války? Andrzej Duda zastupuje ultrakonzervativní nacionalistickou stranu bratří Kaczynských a jako takový nedůvěřuje nejen Rusku (z dobrých historických důvodů), ale ani Německu (rovněž z dobrých historických důvodů). Pro EU, která má spoustu problémů sama se sebou a zdá se, jako by ztrácela hodnotovou orientaci, s ním přichází další bolehlav, protože nový prezident otevřeně deklaruje orientaci na USA a je podle všeho připraven být prodlouženou rukou Washingtonu v Evropě. Jistě, prezidentovy pravomoci jsou reálně omezené, ale i tak může spoluurčovat politický diskurs i směřování polské zahraniční politiky a vytvořit tak půdu před parlamentními volbami, které se budou konat na podzim a budou rozhodující pro další polské směřování.

Pro Ukrajinu Duda také není dobrou volbou – už zrušil středeční setkání s Porošenkem, oficiálně kvůli zaneprázdnění, podle neoficiálních polských komentářů ale kvůli „skandálnímu“ ukrajinskému dekomunizačnímu zákonu, který zároveň se zákazem komunistických symbolů heroizuje banderovce. Jinými slovy, nový polský prezident má – opět z dobrých historických důvodů – názor na Kyjev zcela jiný, než měl dosavadní prezident Komorowski. A právě z obav z polských reakcí Porošenko zrušil cestu na fotbal do Varšavy, kde se ve středu hrálo finále Evropské ligy mezi Sevillou a Dněprem Dněpropetrovsk – podle ukrajinských médií se bál místních fanoušků, kteří si o banderovcích a jejich masakrech z druhé světové války myslí totéž, co nový prezident. Mimochodem, fotbalisté Dněpru a dalších týmů z východu Ukrajiny se pro změnu bojí zápasů ve Lvově a dalších městech na západě Ukrajiny, ale to jen tak na okraj…

Americký publicista Michael Auslin, a není rozhodně sám, kdo to tvrdí, upozorňuje na křehkost situace v Jihočínském moři, kde proti sobě stojí čínské a americké lodě. Podle jeho analýzy ještě nikdy tak vážně nehrozil vojenský střet mezi těmito dvěma velmocemi, třebaže náhodný nebo nechtěný. Zpráva přichází v době, kdy se USA a Čína „přetahují“ o východní Asii v rámci plánované americké smlouvy TPP. Jde o alarmistické představy? Anebo je na tom něco pravdy? Mění se uspořádání mezi Amerikou a Čínou?

Ruská vojenská letadla pravidelně stínují hranice vzdušného prostoru evropských členských států NATO, obzvláště v oblasti Baltského moře, a my to oprávněně považujeme za provokaci a ukázku zastrašovací síly. Přesně totéž už delší dobu dělá americké letectvo Číňanům, k čemuž se nyní navíc přidalo i americké loďstvo. Peking už v každém případě Spojené státy varoval, že z této konfrontace může vzejít „osudná chyba“, která se přelije ve válku, vyhlásil ve svých zájmových oblastech pro americké letectvo více méně bezletovou zónu a dává najevo, že neustoupí ani o píď. V rámci „těkavé“ americké zahraniční politiky, kdy Washington tu „naťukne“ Sýrii, pak Ukrajinu, pak Makedonii, to podle mého ke skutečné válce mezi USA a Čínou nepovede. Není v zájmu ani jedné z obou velmocí, tím spíš, že loni v listopadu se na summitu Rady pro ekonomickou spolupráci Asie a Tichomoří do čínské sféry vlivu vydala značná část Asie i s Austrálií a Novým Zélandem, takže o nějakém „přetahování“ se o TTP už více méně nemůže být ani řeč. Ano, samozřejmě, uspořádání mezi USA a Čínou se mění – Peking už předstihl Spojené státy v mnoha ekonomických ukazatelích, zbavuje se amerických dluhopisů, jak jen to jde, přechází v obchodování z dolarů na jüany a další národní měny, zkrátka, jedná zcela svrchovaně a na USA se přitom nijak přehnaně neohlíží. Ale jestli je to vše důvodem k válce? Pochybuji. Vždyť USA a NATO nedokázaly porazit ani afghánský Tálibán, v přívalech velkých prohlášení zastírají, že nejsou ochotny válčit s Ruskem, a Čína je opravdu velké sousto. Takže si myslím, že válka USA versus Čína nebude – a nepovede k ní ani případný nějaký „náhodný incident“. A nepřesvědčí mne ani čerstvá hrozba viceprezidenta Joe Bidena, podle něhož USA „nedopustí, aby nějaká země měla své sféry vlivu“ ve světě. Tím spíš, že to prohlásil v souvislosti s Ukrajinou, od níž už Západ mezitím beztak dává pomalu ruce pryč.

Padlo další město v Sýrii, tentokrát Palmýra. Irácká armáda nebyla během posledního týdne zázračně polita živou vodou. Írán naopak začal hlásat, že na boj proti Islámskému státu je vlastně sám, protože USA na tom nemají zájem. Jak to tedy je, kam jsme se za týden dostali a k čemu spějeme? Co říci na často opakovanou vizi Miloše Zemana, že v boji proti IS musí vzniknout široká koalice včetně Ruska?

Pád Palmýry je mediálně vděčný, protože je to kouzelná oáza plná historických památek zapsaná na seznamu UNESCO, a na něco takového my, „kulturní“ obyvatelé Západu, slyšíme. Nicméně ve skutečnosti, z pohledu syrského režimu, je Palmýra městem v poušti, mimo strategické území, které si chce Damašek udržet, a tak – hodně cynicky řečeno – tato ztráta není nijak zásadní, tím spíš, že je velmi pravděpodobné, že bude město za čas dobyto zase zpět. Máte pravdu, že Američany vycvičená irácká armáda vzdala boj o Ramádí a Írán se – oprávněně – pasuje do role jediné vnější síly, která v regionu proti Islámskému státu jen nemluví, ale opravdu proti němu také bojuje. Íránské oddíly ve středu večer už znovu obsadily některé čtvrti Ramádí a protože IS se vyznačuje tím, že se vyhýbá bojům „na život a na smrt“, dá se očekávat, že pokud to šíitské a íránské oddíly vydrží, IS z Ramádí vycouvá. Na druhou stranu je ale situace v oblasti nejspíš už dost vyhrocená, neboť Rusko posílá do syrské Latákie letoun s humanitární pomocí, který má na zpáteční cestě odvést ze Sýrie ruské občany (a všechny ostatní občany SNS), kteří o to projeví zájem…

V zásadě s prezidentem Zemanem souhlasím, ale trochu bych jeho názor upřesnila: Ve skutečnosti není třeba široká globální koalice proti IS – zase takovou sílu Islámský stát nepředstavuje. Důležitější je, aby se všichni vnější hráči – tedy USA, Saúdové, Katar, Turecko a další – konečně opravdu rozhodli, že je na čase IS zničit a přestali ho financovat, poskytovat mu na svých územích útočiště nebo mu dodávat zbraně. Až dosud totiž až příliš mnoho států v rámci svých partikulárních zájmů využívá IS jako beranidlo k prosazování svých vizí a fakticky proti němu tedy ani nebojuje. Takže v kostce, přestaňme mluvit, začněme utahovat kohoutky finanční i jiné, začněme opravdu bombardovat cíle IS a za čas zbude z těch fanatiků jen noční můra. To se ale všechno lehko řekne…

Sledujeme napjatou situaci v Makedonii, kde demonstranti požadují demisi premiéra. Česká média varují před propagandistickými zásahy Ruska, které prý „straší“ Makedonce vznikem Velké Albánie. Ruská televize mluví o „Majdanu podle amerického vzoru“. Je to strašení? Může být těmito procesy odstřelen ruský plán tranzitu plynu přes Turecko a jihovýchod Evropy místo přes Ukrajinu?

Nebude náhoda, že „nepokoje“ a „protivládní protesty“ v Makedonii propukly současně se zveřejněním plánů trasy plynovodu, jímž má ruský zemní plyn přes Turecko a Řecko proudit do Evropy. Je vlastně až neuvěřitelné, že tu máme další začínající „barevnou revoluci“, a to jsme tu ukrajinskou – fakticky už tamní druhou – ještě ani nedokončili, ale už nás jako rozbitá hračka přestala zajímat, tak hledáme novou. Makedonský premiér Nikola Gruevski zatím umí v ulicích shromáždit desítky tisíc svých stoupenců a ještě stále je rozhodnutý svou zemi do projektu Turkish Stream začlenit a získat tak do chudého rozpočtu miliardy.

Nevím, jak to vše dopadne – v nejhorším případě si Evropa pod vlivem USA odřízne další zdroj zemního plynu, který nemá čím nahradit, jen aby ztrestala Rusko, a Makedonie se promění v ruiny. Osobně mi ale přijde mnohem horší, že se Brusel dostal do situace, kdy už ani není s to kontrolovat své vlastní území. Přenechává ho jako „bojiště“, na němž si USA a Rusko ukájejí své ambice, a ve finále to vše po nich zaplatí evropský daňový poplatník. Trapné. To opravdu nemůžeme po zkušenosti s Ukrajinou říci Američanům, ať si to jdou s Ruskem rozdat někam dál od nás?

A mimochodem když jsme u Turecka... Pochopil jsem, že jste příznivkyní spíše sekulárnějších režimů v islámských zemích. Je Erdoganův režim ještě sekulární, nebo spíše bude? Do jaké míry ještě Turci věří v „evropskou perspektivu“ a jaká perspektiva ji může nahradit? Ruská? Íránská? Čínská?

Máte pravdu, že jsou mi – vcelku pochopitelně – bližší arabské režimy, které mají alespoň čáku být sekulární, před těmi, které se (jen kvůli ropě a petrodolarům) líbí našim pokryteckým západním politikům, byť jejich náboženská bigotnost z nich činí jednu velkou lidskoprávní hororovou show.

Případ Turecka je v tomto ohledu poměrně komplikovaný. Když to vezmu s velkým nadhledem, vláda dnešního prezidenta Erdogana za více než dekádu, po kterou je u moci, dokázala z Turecka udělat ekonomickou – přinejmenším regionální – mocnost, ale s postupem času se ideologicky proměnila z jakýchsi skoro sympatických „islámských kalvinistů“ v tvrdou vládu Muslimského bratrstva, která kromě islámu bazíruje i na snech o obnovení mocné Osmanské říše. Ekonomická prosperita přitom zpět do země nalákala desítky tisíc Turků, kteří kdysi emigrovali do západní Evropy (nebo se tam už narodili), další lidé v důsledku polohy země mezi Evropou a Asií a samozřejmě díky Atatürkově sekularizaci nikdy náboženství za bernou minci nebrali, a tak tam dnes proti sobě stojí vláda reprezentující zhruba polovinu – vesměs venkovských – obyvatel Turecka, proti moderní polovině Turků z Istanbulu a dalších velkých měst. K tomu je třeba přičíst, že druhou největší náboženskou komunitu, především z jihu země, tvoří alávité spříznění se Sýrií, že většina opozice odmítá současnou Erdoganovu politiku podpory džihádu v Sýrii, jen aby porazil svého soka Asada v pomyslném souboji o to, kdo bude lídrem regionu… V tomto chaosu se evropská perspektiva už nějak vytratila, tím spíš, že EU Turecku členství slibuje snad už padesát let, což by mělo být určitým ponaučením třeba pro Ukrajinu. Zatím se Erdogan cítí na to, že jinou perspektivu nepotřebuje, a tak umně rozvíjí vztahy s Ruskem, Čínou, Íránem a udržuje i ty staré vazby na USA, ale přitom všem hraje výhradně vlastní hry a sleduje vlastní – nutno dodat hodně velikášské – sny. O směřování Turecka proto bude jasněji až po Erdoganovi. Je totiž otázka, do jaké míry je současný turecký režim skutečně ukotvený, nebo jestli nespočívá jen na Erdoganově charismatu.

Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?

Zajímavé je například to, že Barack Obama v tichosti zrušil zákon, na jehož základě Rusko zásobovalo část amerických jaderných elektráren palivem. Celý ten příběh je – s ohledem na řevnivost mezi oběma státy – až surrealistický a svou roli v něm hraje Hillary Clintonová, která měla za tučný úplatek vpustit ruské firmy do amerického uranového průmyslu… Pravda, nebo ne? Uvidíme. Nebo je zvláštní, že ikona oranžové revoluce Julia Tymošenková ve své hrabivosti brala na předvolební kampaň v roce 2010 tučné šeky i od ruských bank. Prostě, každý den přináší něco zvláštního…