Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Zdeny Mašínové (z 15.4.) + (z 27.3.) , Jiřího Zlatušky (z 18.4.) + (z 8.4.), (+ z 21.2.) , Miroslavy Němcové (z 15.4.) + (z 26.3.), Jaroslava Hutky (z 18.4.) + (ze 31.3.), Alexeje Kelina, Antona Litvina, Martina C. Putny, Alexandra Vondry, Pavla Teličky, Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.), Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, Pavla Svobody, gen. Jiřího Šedivého, Karla Schwarzenberga (z 24.3.) + (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.) Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Tomáše Klvani (z 20.3.)+ (z 12.3.), Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1), Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka Laudáta, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana, Marka Ženíška (z 27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Michaela Kocába (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.), Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.) (+z 11.12) , Jana Zahradila, Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,Čestmíra Hofhanzla, Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Karla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Anatolije Lebeděva či Alexandra Kručinina
Jak nahlížíte na sérii úmrtí někdejších spojenců Viktora Janukovyče, kteří zemřeli v Kyjevě? Objevují se nařčení, které tyto ,,smrťáky“ připisují potomkům ukrajinské nacionální milice UPA, stejně tak Kyjev tvrdí, že za úmrtími jsou provokatéři Moskvy. Kde je podle vás pravda?
Otázku jste začal realisticky, avšak skončil jste filozoficky. To mi připomnělo výrok Jana Pavla II., který často cituje můj přítel Petr Schnur: „Musíme stále putovat z tábora do tábora, spolu s pravdou, tou uprchlicí z tábora vítězů.“ Velmi zajímavé memento! (Zde je na místě opět připomenout tragédii v Oděse, jejíž blížící se výročí pan Zdeněk Kratochvíl chystá připomenout pietním shromážděním 2. května od 16 hodin na Hradčanském náměstí.)
Pravda tedy asi nebude na straně těch, kdo těmito úmrtími získali. Kteří to jsou? Příznačnou nápovědou je délka vyšetřování těchto zločinů. Kyjev má všechny karty v rukou, nemá se na co vymlouvat. Vyšetřit zločiny na Majdanu, v Oděse ani sestřelení MH17 však viditelně nechce, protože by tím zřejmě spáchal harakiri. (Obstrukce ukrajinského ministerstva vnitra ohledně vyšetřování Majdanu kritizuje dokonce i „nezávislá skupina expertů“, která je přitom „předběžně“ toho názoru, že tam střílel Berkut! /MfD 1.4.2015/).
A tak se Kyjev alespoň vymlouvá na skrytý pařát Moskvy. Zde bych velmi uvítal, kdyby ti, kdo mají vždy pohotově radu „nepodléhat konspirativnímu vidění světa“, adresovali zkusmo jednu takovou do Kyjeva!
Ještě si vypomůžu jedním moudrým citátem. Gotthold Ephraim Lessing kdysi napsal, že „hledat pravdu má větší cenu než pravda sama“. Ano, způsob, jakým se kyjevský režim chová k nalézání pravdy, je v současné době naprosto neobhajitelný. Už i proto, že se to ve svých důsledcích obrací proti němu.
Říká se, že „pravda může chodit i nahá, protože jen lež potřebuje oděv“. Starobylý soubor interpretačních technik proto postuluje jako první výkladovou rovinu, kterou nelze obejít, interpretaci „prostou“. To v našem případě znamená nejprve zvažovat pravděpodobnost nejjednodušší varianty, že za vraždami Kyjevu nepříjemných lidí stojí Kyjev (nebo pachatele kryje).
Fotogalerie: - Nečas u soudu
Zjistí-li se, že pohrobci UPA, kteří se k atentátům údajně přihlásili, uvedli skutečnosti, které mohou být známy pouze pachatelům, měly by se v celé Evropě rozeznít alarmy. Znamenalo by to, že neonacismus na Ukrajině skutečně sílí. Taková země by měla být neprodleně dána do karantény, jakékoliv asociační záměry by měly být odsunuty do doby, kdy se Ukrajina zbaví tohoto moru.
Jenomže alarmy už zní, protože každý odpovědný člověk v Evropě (to nemyslím jako frázi, ale jako empirickou skutečnost) cítí její „hnědnutí“, jehož se obával již Simon Wiesenthal. Evropa má plno zákonů zakazujících popírání holokaustu. Svými činy ho ale vlastně popírá!
Verbálně lituje Židy, ale do svého společenství je ochotna přijmout kohokoliv – včetně následovníků zločinců, kteří se proti Židům provinili. Hlavně když budou proti Rusům. Židé prominou.
Je to schizofrenie, a to jen v tom lepším případě. V reálu jde spíše o naprosto bezcitné, cynické stanovisko. Typický příklad, co na euroatlantické „kultuře“ nesnáší celý svět: používání dvojího metru.
Abych se vrátil k těm vraždám – nápovědou k jejich vyřešení je, jak odpovídá i oněm dalším třem starobylým rovinám interpretace, analýza života obětí, způsobu jejich zavraždění, jakož i případných skrytých souvislostí. Těmi však není možné začínat, a pokoušet se tak obejít onu základní, „prostou“ interpretaci.
Na Donbasu, oblasti konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem živenými separatisty, probíhají boje jen sporadicky. Kam se podle vás na tomto území dostaneme? Kdo ho bude moci přičíst ke své državě, kdo ho bude muset živit? A bude tam mír, nebo válka?
Četl jsem „Provolání veřejnosti Donbasu ke garantům Minských dohod: Nechceme se vrátit na Ukrajinu!“ a uvědomil jsem si, jak bude poučné sledovat různé posměšně zlehčující reakce na konto autorů tohoto prohlášení – nebude lepší ilustrace podobnosti současné situace oné „mnichovské době“, kdy byly příznaky nebezpečí nacismu bagatelizovány, hlavně když to celé furore nabralo protiruský švunk!
Zpět k onomu provolání, jehož objektivně slabým momentem je těžká možnost autorizace, za jak velký počet obyvatel hovoří. Je zřejmé – to se týče i odpovědi na předchozí otázku – že se na Ukrajině v nějaké míře opravdu dějí věci, které jsou slučitelné pouze s Třetí říší. Tento jev je zesílen nedávno přijatým zákonem adorujícím zločinnou UPA.
Náčelník SBU Valentyn Nalyvajčenko se s tím už nepáral a prohlásil (MfD 2 .4. 2015), že ukrajinská tajná služba SBU se bude po své reformě opírat o zkušenosti a tradice bezpečnostní služby ukrajinských nacionalistů Stepana Bandery!
V této souvislosti je možné hlavu si ukroutit zejména nad nedůstojným politikařením Poláků. Oni oželí statisíce svých zavražděných spoluobčanů a klidně podpoří ty, kteří se přiznávají k tomuto děsivému dědictví – hlavně když to je namířeno proti Rusku. Kde je tradiční polská hrdost? Kde je rovný charakter? Nebo platí, že když má člověk hroší kůži – k čemu páteř?
Fotogalerie: - Stop TTIP
Existují docela přesvědčivé indicie, že se Putin v osobních rozhovorech odmítl ujmout těchto separatisty ovládaných území. Prostší mysli s tím mohou mít problém, protože je jim masírováno, že Putin je ukrajinožrout a v dalších chodech i čechožrout, a bylo by asi nespravedlivé jim vyčítat nepochopení trochu složitějších geopolitických úvah o jedné neznámé. Kdyby si však přečetli amerického analytika George Friedmana, zjistili by, že neutrální Ukrajině by Krym zůstal (i s nezanedbatelnými ruskými platbami za pronájem Sevastopolu), ale Ukrajina s Krymem jako členský stát NATO by už byla pro Rusko příliš velkou výstředností. (Srovnatelnou výstředností by mohla být představa americké základny Guantánamo na půdě Kuby coby členského státu Varšavské smlouvy.)
Myslím si, že Ukrajina směřuje k rozdělení. Ztrátu Donbasu, který se nutně logisticky i finančně napojí na Rusko (aby tam opět nedošlo k hladomoru), bude Kyjev vykládat jako další agresivní ruskou anexi. Členské státy NATO se budou vzájemným papouškováním v kruhu v tomto duchu utvrzovat, a vytvoří tak virtuální realitu, „pod jejíž tíží“ a „přesvědčivostí“ bude „nepochybné“, že musí Ukrajině všemožně pomoci. Tak se NATO, byť s malou ztrátou (Donbas) dostane až k ruským hranicím, samozřejmě naprosto mírumilovně a z obranných důvodů. Tím se bude cítit oprávněno před tou strašnou ruskou hrozbou (Rusové se i nadále, nepoučeni, budou agresivně shromažďovat u své hranice na svém území!) navézt na Ukrajinu jakékoliv zbraně včetně jaderných.
To je, pravda, katastrofický scénář. Optimisticky doufám, že jen hypotetický. Faktem zůstává, že obyvatelstvo Donbasu je rukojmím geopolitických her.
Když měl Vladimír Putin ve svém obsáhlém televizním expozé odpovědět na dotaz, kdo jsou podle jeho názoru spojenci Ruska, jmenoval země BRICS a též země Šanghajské konference, kam patří třeba Čína. Na nás zapomněl. Má nás to mrzet, či ne? A jak zhodnotit klasifikaci spojenců, kterou předvedl VVP?
Ekonomicky nás to mrzet bude. Vzpomeňme na Libyi, na Kubu. Zaujali jsme ideologicky „zásadové postoje“, vypadli jsme z tamních trhů a nahradili nás ti, od nichž jsme sklízeli mohutné pochvaly za lidská práva a podobně. Není třeba velké představivosti, jak licoměrně se přitom culili.
Implementace koncepce „lidských práv“ je v našem pojetí zcela záhadná. Místo dlouhodobého působení na jiné státy, když už si holt nemůžeme pomoci a musíme mistrovat, které by zachovalo místní pozitiva a ještě by přidalo další, my naopak podporujeme „revoluce“. Avšak jak výstižně pravil klasik (Alexandr Mitrofanov), „revoluce zdvihá kal ode dna“. Tak co vlastně děláme? To jsme si nevšimli, co se tu odehrálo po listopadu 1989? Co se odehrálo po všech těch „barevných revolucích“? Ten revolucí zvířený kal se ještě asi zcela neusadil a stále někomu stíní v rozhledu, zatímco jinému se usazuje na mozku.
Jednou mi Ladislav Hejdánek s úsměvem vysvětlil, proč nemá rád Egona Bondyho. „Nemůžeš mít rád někoho, kdo se ukáže být lepší, než jsi původně předpokládal.“ Hejdánek tak vtipnou sebereflexí vzdal jistý hold mysliteli, kterého dosud podceňoval. Něco podobného, avšak bohužel bez humoru a sebereflexe, lze zaznamenat ve vztahu západních státníků k Putinovi. Zůstaly jim jen ta nechuť, nenávist, zkrabatělé obličeje, žaludeční vředy. Po nástupu Putina bylo zřejmé, že jej totálně podcenili. Když jim došlo, že s rozkrádáním a demontáží Ruska je konec, bylo pozdě.
Z hlediska světové bezpečnosti to však bylo o fous. Jedna zavilá rusofobka dlouhé minuty mlčela, když jsem se jí dotázal, co by se asi stalo s ruským jaderným arzenálem, kdyby došlo k oné demontáži Ruska, která začala za Jelcina. Možná jí v té chvíli došlo, že svět není hračka ani pro děti, ale ani pro dospělé. A že žádné činy nezůstávají bez důsledků.
Měli bychom v zahraničněpolitické a obchodní orientaci co nejméně posluhovat. „Nemůžeme si to dovolit,“ budou se děsit někteří. Nu, co se jich týče, asi mají pravdu. Jak psal klasik, sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru, a malý ten, kdo má jen malý cíl. Ostatně Francouzi už koumají, jak Rusům prodat ty vyrobené, avšak zablokované lodě Mistral. Španělé jsou na Kubě pevně uchyceni. Kontrolní otázka: na čí úkor, asi?
Takže Putin zcela jednoznačně potvrdil i těm natvrdlým, kudy pojede ekonomika, kde se budou dít věci. Ale Češi volí cestu do pekel jako ideologická avantgarda s úsměvem a písní na rtech. Schválíme TTIP a necháme se pozřít americkým trhem snad v naději, že z nás budou geneticky vyšlechtění nadlidé, a když se nám to nebude líbit, necháme se vyšťavit rozsudkem z arbitráže, která se odehraje v nějakém daňovém ráji – když se to takto shrne, zavdává to už příčinu k důkladnému šetření BIS ohledně zrady národních zájmů a poškozování ekonomiky!
Nemyslím, že bychom měli zaujímat extrémní postoje – ani revolučně „lidskoprávní“, ani cynicky pragmatické, ale měli bychom brát v úvahu obě strany jedné mince. A důstojně používat jedno měřítko.
Do Česka se chystá ruský motorkářský gang ,Noční vlci. Jde podle vás jen o průjezd motorkářů, či o demonstrativní akci ruských zájmů u nás? Jak to mám chápat?
Bouře ve sklenici vody. Normální by bylo chovat se k nim jako ke každým jiným motorkářům. Důsledně, v rámci předpisů. Jde o normální projev „občanské společnosti“. Je to nezvyklé jen pro toho, kdo čtvrt století spí ve svých představách o světě, ještě ke všemu často pubertálních. Rusko se neuvěřitelně změnilo. Mají tam motorkářské gangy, avšak pozor! Ta vnější skořápka je ryze americká, ale obsah je ruský. Natolik se zase Rusko nezbláznilo.
Nejde tedy o státní propagandu. Určitou propagandu z toho ale neprozíravou reakcí může udělat nějaký dogmatický politik. Můžeme zde sledovat spektakulární psychodrama, jedinečnou lekci pro politology, jak se z původně celkem standardní vlády může stát něco na způsob Ústředního výboru KSČ, projednávajícího původně zcela banální záležitost jakýchsi plastických píplů, nebo jak se ti vlasatci jmenovali. Ještě jeden nebo dva konkrétnější výroky členů vlády proti „Nočním vlkům“, a věc se dostane za hranici, za niž už vláda nebude schopna přiznat svou chybu a sklapnout a mlčet a nechat pracovat cizineckou a dopravní a pořádkovou policii a nepřispívat ke zvýšené publicitě!
Se slzami v očích můžeme v této souvislosti vzpomenout na Václava Klause s jeho bohorovnými poznámkami o tom, co všechno je „pod jeho rozlišovací schopnost“!
Obávám se tedy, že vláda nezvládne sama sebe a někdo ve své nadutosti si veřejně zavdá a pak se už věc rozjede a začne to být prestižní záležitostí a nebude cesty zpět a vláda se strašně ztrapní, když si nabije ciferník o partu motocyklistů, kteří chtěli svým způsobem oslavit jubileum osvobození, jehož význam vládě tak nějak ne a nedochází.
Na Blízkém východě probíhají občanská válka v Jemenu a snaha o sblížení. Co mají společného Saúdská Arábie, USA, Katar etc.?
Saúdy, Američany a Katařany v této kauze spojuje asi nejvíce sobectví a chamtivost, nejen po ropě. Neznají spojence, pouze své zájmy, a když spolu jednají, chrání se zezadu ještě více než zepředu. Blízkovýchodní situaci lze přirovnat ke hře s ne zcela známými pravidly (a ta známá se nedodržují) v neznámém prostředí s neznámým počtem aktérů. To znamená, že američtí vojenští stratégové, ale převážně politici, mají jako obvykle ve vší své skromnosti pocit, že situaci mají zcela pod kontrolou. Podle toho to pak také vypadá.
O tom, jaký je Jemen strašný průšvih, píše Jeremy Scahill ve svém tlustospisu „Tajné války“ (CPress, Brno 2015). Zanedbané, nepochopené, přehlížené, zneuctěné, zneužívané a ponižované území, v němž se odehrávají důsledky akcí počítačové války (drony). Někde ve Spojených státech si hraje s joystickem odlidštěný počítačový expert, kterému se zřejmě slévá skutečná i virtuální realita, a je tudíž zcela bez šance pocítit skutečný dopad svých pohybů joystickem. V Jemenu pak dlouhé roky umírají stovky a tisíce lidí. A pak se někdo něčemu diví, že nastává prudká reakce?
Nediví, samozřejmě do tohoto tahu to ještě američtí „stratégové“ dopočítali. Že v Iráku nebyla Al-Káida? Podívejte se tam dnes! Že v Súdánu nebyla Al-Káida? Podívejte se tam dnes! Že v Jemenu nebyla Al-Káida? Podívejte se tam dnes! A neobtěžujte s nějakými protiamerickými řečmi o přehozeném pořadí událostí! Ostatně jste si jistý, při vší své důvtipnosti, že nad vámi nekrouží dron?
V této oblasti pak lze skutečně spoléhat pouze na nejracionálněji se chovající sílu, jíž je Írán. Írán, který se na nebetyčný rozdíl od Saúdské Arábie chystá pověřit první ženu jako velvyslankyni. Samozřejmě, že Írán není protižidovský – není totiž na světě žádný jiný stát, který by své židovské menšině držel fixně zastoupení v parlamentu, ať je jakkoliv početná. Ostatně íránští židé běžně navštěvují stát Izrael a Írán má v židovské historii ojedinělé postavení. To vše až svádí k myšlence, že Bibi Netanjahu šmírácky přehrává jakousi krycí roli a že v pozadí se děje něco značně odlišného, nadějnějšího.
Co si myslíte o sporu Turecka se „zbytkem světa“ o vyvražďování Arménů před sto lety? Byla to genocida, nebo nebyla?
Je to další důkaz pokusu o „orwellizaci“ světa, tedy uzákonění historie. Žádné bádání, ale dogma. Probíhá o to velký boj.
Když se podíváme o tři roky zpátky, zjistíme, že francouzská ústavní rada (v postavení našeho Ústavního soudu) zrušila zákon proti popírání genocidy. Ve francouzském trestním řádu měl tento zákon doplnit již existující zákaz popírání holokaustu. Trestem mohlo být až roční vězení nebo pokuta (v korunách přes milion).
Ústavní rada tak rozhodla pro rozpor zákona s ústavním principem svobody projevu. Dokázala tak svou nezávislost, moudrost a užitečnost, byť se postavila proti snahám parlamentu i prezidenta Sarkozyho. Dala tím zapravdu všem kritikům „uzákoňování historie“.
Nejožehavějším důsledkem tohoto zákona bylo vzedmutí emocí mezi Tureckem a Francií, neboť se týkal i vyvražďování Arménů Turky za první světové války. Turecko v reakci na tento zákon dokonce zvažovalo přerušení diplomatických styků.
Nejzajímavější reakcí však proslul turecký novinář arménského původu Hrant Dink, vášnivý kritik ultranacionalismu tureckého i arménského. Ačkoliv psal otevřeně o genocidě Arménů Turky, vyslovil se jednoznačně proti francouzskému (a podobnému americkému) návrhu zákona, který chtěl trestat popírání arménské genocidy. „Pokud ten zákon ve Francii schválí, pojedu tam,“ prohlásil, „a přestože osobně věřím v opak, otevřeně prohlásím, že žádná genocida nebyla.“ Jako ryzí stoupenec svobody vyjadřování Hrant věřil, že pouze lidé, Turci a Arméni, by měli najít způsob, jak se usmířit, a že politici by neměli vynášet soudy nad dějinami.
V Izraeli se vloni diskutoval zákon, který by zakázal – kromě výchovných účelů – používání nacistických symbolů a přezdívek a vyjadřování souhlasu s nacistickými ideami. Někteří izraelští poslanci v účinnost takového opatření věří. Jiní toto řešení vidí jako nezbytné, protože podporují zpřísnění zákonů proti antisemitismu v jiných zemích, a doma se nemají čím vykázat. Naproti tomu někteří poslanci, potomci přeživších šoa, byli zásadně proti, neboť podle nich zákon ve svých důsledcích omezuje svobodu slova. Ale byli samozřejmě i poslanci tak podezíraví, že návrh zákona považovali jen za zástěrku pro omezení svobody slova.
Takže resumé? Svoboda projevu – ano. Nikoliv však svoboda činům podporujícím nacismus a jeho pohrobky. Nikoliv ani tolerance vůči takovým činům. Je to užitečná lekce proti dogmatismu a zneužívání něčí rádoby „ochrany“ pro omezení svobody projevu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Martin Huml
