Volili byste Martina Konvičku, kdyby vstoupil do politiky?Anketa
Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Andreje Borisoviče Zubova, Magdy Vášáryové, Pavla Svobody (ze 7.6.) + (19.5), Adama Michnika, Marka Ženíška (z 2.6.) + (z 8.5.) + (z 27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) ( , Jana Kasla, Tomáše Pojara (z 25.5) + (z 29.4.), Antona Litvina, Alexandra Tomského, Alexandra Vondry (ze 17.5.), Tomáše Klvani (z 18.5.) + (z 20.3.)+ (z 12.3.), Lenky Víchové (z 16.5.), rektora Libora Grubhoffera, Miroslava Kalouska (z 12.5.) + (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Džamily Stehlíkové, Michaela Kocába (z 13.5.) + (z 25.4.) + (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Karla Schwarzenberga (z 5.5.) + (z 24.3.) + (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Daniela Kroupy, senátora Zdeňka Papouška (z 8.5.) + (20.4.), Marka Bendy, polské velvyslankyně Grazyny Bernatowicz, Jiřího Menzela, Daniela Korteho, Rudolfa Baránka, Libora Roučka, Michaela Romancova (z 20.4.) + (ze 7.1.) (+ z 20.8.), Zdeny Mašínové (z 15.4.) + (z 27.3.) , Jiřího Zlatušky (z 18.4.) + (z 8.4.), (+ z 21.2.) , Miroslavy Němcové (z 15.4.) + (z 26.3.), Jaroslava Hutky (z 18.4.) + (ze 31.3.), Alexeje Kelina, Martina C. Putny, Pavla Teličky, Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.), Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, gen. Jiřího Šedivého, Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1), Františka Laudáta, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.), Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.) (+z 11.12) , Jana Zahradila, Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty,Tomáše Peszyńského, Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Stanislava Chernilevského, Karla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj či Františka Janoucha
Expremiér Petr Nečas v rozhovoru pro PL v reakci na imigrační katastrofu, která sužuje Evropu, uvedl, že bychom měli se vší vážností nastolit otázku o udržitelnosti schengenského prostoru a možnosti znovuzavedení hraničních kontrol. Nebylo by to v rámci efektivního zajištění bezpečnosti evropských občanů na místě? Případně existuje jiné, podobně efektivní řešení?
Problematika běženců je problematikou konfliktu mezi starým a novým světem. Starý svět si ze zvyku myslí, že je středem světa, který určuje vývoj na celé planetě. Ve skutečnosti je situace docela odlišná. Stačí připomenout, že v zemích BRICS dnes žije více než polovina lidstva, a hned je jasné, že starý svět musí pohlédnout pravdě do očí a pochopit, jak žít v novém uspořádání. Takový komfort, jaký se stal nedílnou součástí života obyvatel např. Evropy a USA, zatím není dostupný miliardám lidí na planetě. Avšak oni chtějí také dosáhnout blaha. Tito obyvatelé nového světa jsou hladoví a zapomenutí. Budou pronikat do starého světa nezávisle na tom, zda jsou na jejich území války nebo ne. A když se objeví ve starém světě, budou se domáhat svých práv, která jim liberální společnost jednoduše musí poskytnout.
Výsledky tohoto průniku mohou být jakékoli. Kupříkladu v Rotterdamu starosta-muslim odsoudil vraždy v redakci Charlie Hebdo a striktně se vyjádřil pro to, aby se příchozí drželi evropských hodnot. V dánském městě Kokkedal magistrát, kde je již pět z devíti členů městské rady muslimů, odmítl vydat peníze na vánoční strom (7 tis. dánských korun), příčemž nedlouho před tím ten samý magistrát vyčlenil z rozpočtu města 80 tis. korun na oslavy muslimského svátku Kurban Bajram. Avšak nyní otázka již nestojí tak, jaké svátky slavit. Evropská kultura, evropská civilizace čelí problému své další existence.
Uzavření hranic neřeší otázku, poněvadž dilema leží v základní filosofické rovině. Pokud v euroústavě chybí zmínka o křesťanských kořenech evropské civilizace, pak Evropská unie nemůže zakázat představitelům jiných vyznání a civilizací přijet sem, získat zde azyl a domáhat se dodržování v té chvíli již svých vlastních práv, uchování svých tradic. Evropa musí zprvu sama pro sebe vyřešit otázku, zda chce být uchována jako civilizace. A následně vycházet z tohoto rozhodnutí.
Z druhé strany, kněz Tomáš Halík několikrát důrazně prohlásil, že uprchlíky přijímat musíme, protože je to naše morální povinnost. Vedle toho pak politický analytik Erik Best zopakoval slova maďarského premiéra Orbána a českého ministra vnitra Chovance, že přijímání a přerozdělování uprchlíků navždy změní Evropu podobně, jako to změnilo Spojené státy. Není to přece jen něco, s čím bychom se měli smířit a přizpůsobit se tomu?
Jejich slova odrážejí dva principiálně odlišné přístupy k situaci – liberální a konzervativní. Každý z nich je přesvědčen, že jeho přístup je ten jediný správný. Současně však existují fakta, kterým málokdo věnuje pozornost. Pojďme se podívat na to, jaké množství běženců odchází do evropských zemí. Z jedné strany jich je zatím nepatrné množství, pokud to srovnáme s celkovým počtem obyvatel, kteří zůstávají ve svých zemích. Na druhou stranu je to dostatečný počet na to, aby převrátili situaci v Evropě. Evropská společnost je i bez toho frustrovaná a spěje k sociální explozi. Tato potenciální sociální exploze ohrožuje bezpečnost Evropy daleko více než teroristi, kteří se mohou do Evropy dostat s vlnou běženců.
Také je potřeba obrátit pozornost ještě na jeden aspekt. Ze svých zemí utíkají lidé v aktivním věku, kteří jsou ve svých zemích potřeba k budování rozvíjející se společnosti. Podporováním útěků z jejich země starý svět současně ještě více zhoršuje situaci v těchto zemích a oddaluje vyhlídky na zlepšení situace. Proto jediné, co pomůže jak Evropě, tak těmto zemím, jsou investice do jejich rozvoje, příprava místních odborníků, vytváření pracovních míst v těchto zemích a ne v Evropě. Z hlediska nákladů to vyjde daleko levněji než bojovat s miliony běženců a řešit následky jejich příchodu do zemí EU.
Východoukrajinští separatisté zveřejnili návrh ústavy, který Doněckou i Luhanskou oblast označuje jako nedílnou součást Ukrajiny. Čím si ten posun vysvětlit? Lze uvažovat i o nátlaku ze strany Putina, kterému s povstalci došla trpělivost?
Toto byl tah, který se v šachách nazývá Zugzwang (nevýhoda tahu), kdy jakákoli následující reakce protivníka zhoršuje jeho situaci. Pokud by kyjevská vláda zaujala kladný postoj k návrhu DNR a LNR, došlo by k vyostření vnitřního konfliktu s extrémními nacionalisty. Negativní postoj nebo ponechání návrhu bez odpovědi by se nezúčastněnému pozorovateli jednoznačně jevilo jako neochota Kyjeva hledat kompromis.
Kromě toho, krátce před posouzením otázky o pokračování sankcí EU proti RF a rozšíření seznamu sankcí Moskva potřebovala jasný a jednoznačný krok, demonstrující posun v oblasti dodržování minských dohod. DNR a LNR tento krok učinily, byl očividný a demonstrativní. Odpověď Kyjeva byla také předvídatelná a stejně tak demonstrativní.
Kyjevská vláda nebo prezident dosud návrhy separatistů nekomentovali, nicméně poslanec Porošenkova bloku Alexej Gončarenko podle LN prohlásil, že nikdo s vůdci separatistů jednat nehodlá, ať už by jejich návrhy byly sebevstřícnější. Jak to máme chápat? Co by Kyjev sledoval tím, kdyby takto překvapivě vstřícné návrhy odmítal?
Jak jsem již řekla dříve, Kyjev nemůže přijmout jediný návrh, který by rozšiřoval práva regionů. Za prvé by to posílilo pozici ultrapravice. Mimochodem, Pravý sektor již prohlásil, že požaduje od Kyjeva odmítnutí minských dohod a obnovení ofenzivní operace.
Za druhé, a na to také nesmíme zapomínat, rozšíření pravomocí jihovýchodní Ukrajiny může vyprovokovat obdobné nálady v dalších oblastech země. Ukrajina není jednonárodnostní stát. Bukovina tíhne k Rumunsku, Zakarpatí, kde žije více než sto až stopadesát tisíc etnických Maďarů, kde funguje okolo sta maďarských škol, kde fungují dvě maďarské strany regionálního významu, již dávno požadují větší pravomoci, než je pouhá kulturní autonomie. V Haliči (Lvově) žijící Poláci oznamují na svých sjezdech konaných v Polsku, že chtějí udělat vše pro to, aby jejich děti žily ve sjednocené zemi.
Není na místě se domnívat, že by ruskojazyčné regiony byly jediným etnickým bolehlavem Ukrajiny. Ukrajina je slepenec, který začíná praskat ve švech. Bohužel v ukrajinském vedení není v tuto chvíli člověk se státnickým uvažováním, pro kterého by myšlenka zachování mnohonárodnostní země, i za cenu postoupení části moci z centra regionům, a snaha o formování multikulturního prostoru v zemi převyšovala osobní prospěch či ambice.
Ukazuje se, že propad ruské ekonomiky bude větší, než se očekávalo. K tomu vstřícný krok ze strany povstalců na Ukrajině a signál summitu G7 odmítající zrušení sankcí. Do jaké míry se Putinovi komplikuje situace? Moskva si oficiálně trvá na tom, že vojáky na Ukrajině nemá a říká, že hodlá vymáhat plnění minských dohod. A jak by k tomu všemu měla přistupovat EU, potažmo Západ jako takový?
Moskva ze všeho nejméně potřebuje konflikt u svých hranic, tím méně konflikt s národem, který je těsně historicky, kulturně, sociálně či jednoduše příbuzensky spjat s Ruskem. Ale stejně tak Moskva nepotřebuje Ukrajinu, v jejímž čele stojí ultranacionalisté typu batalion Azov, strana Svoboda a další. Moskva má upřímný zájem na nastolení míru v oblasti.
Západu, především EU, se vyplatí přistupovat k situaci maximálně pragmaticky a méně si mezi sebou vykládat strašidelné příběhy o zlém maniakovi Putinovi, krvavém Lavrovovi a dalších strašlivých ruských politicích. Evropské unii se vyplatí myslet na to, jak vyvíjet nátlak na dodržování Minských dohod nejen na Moskvu, ale i na Kyjev. To je jediná možná cesta, jak se vyhnout velké evropské válce.
Opakuji, že Ukrajina je mnohonárodnostní stát. V případě jejího rozpadu evropské země – Rumunsko, Maďarsko, Polsko, možná i Slovensko, nakonec získají nová území. Tomu však bude předcházet strašlivá válka a Evropa nemůže stát stranou od ní a omezit se pouze na dodávky zbraní.
Fotogalerie: - Bratislava blokuje
Státníci skupiny G7 se shodují v tom, že případné zrušení protiruských sankcí záleží pouze na samotném Rusku a jeho chování. Šéf Evropské rady Donald Tusk dokonce poznamenal, že jakákoli diskuse o sankcích se může týkat pouze jejich možného rozšíření. Z druhé strany zase Putin tvrdí, že za současné špatné vztahy RF se Západem není odpovědné Rusko a Evropě podle něho nejde o vážný vztah a rovnocenné partnerství, ale hledá jen vlastní prospěch. Kde je pravda? A co na základě těchto prohlášení máme očekávat ve vzájemných vztazích?
Pravda se jako obvykle nachází někde uprostřed. Evropa je očividně v obavách, a to nejen kvůli přístupu Ruska, jako spíš celkovými změnami situace ve světě, o kterých byla řeč výše. Rusko představuje katalyzátor procesů změny, avšak není jejich hlavní příčinou.
Při příznivé předpovědi bude Rusko, díky své geografické poloze a historickým tendencím rozvoje, mostem mezi Evropou a Asií a bude napomáhat všeobecnému rozvoji a rozkvětu. Pokud vyjde špatná předpověď, a tato tendence bohužel poslední dobou převyšuje, tak dojde k posílení východního pólu Eurasie.
Přitom v nedaleké perspektivě s takovým přístupem Evropa tak jako tak prohraje. Jednoduše proto, že obyvatelstva je v jihovýchodní Asii o mnoho více než v Evropě, je aktivnější, rychlejší, jednotnější. A tady není potřeba uvažovat o geopolitice. Stačí se podívat kolem a uvidět, komu náleží všechny večerky v Čechách. Vztahy s Ruskem jsou dnes klíčové ke klidnému a dobře promyšlenému rozvoji Evropy.
Zda nese Rusko vinu za současný konflikt? Samozřejmě. Moskva nezřídka postupuje povýšeně a uzavřeně a nemá zájem na objasňování motivů svých postupů, což vyvolává již ze zvyku v západní společnosti obavy.
Komentátor Martin Fendrych se rozepsal na téma „lháře“ Putina, kterému bychom prý neměli věřit vůbec nic. Ani to, že se nechystá napadnout pobaltské státy, tedy NATO. Otázkou prý je, jak dlouho se nechají Rusové oblbovat a zda bude Západ ochoten a schopen se bránit. Měli bychom geopolitickou realitu vnímat takto? Přece jen Putin tvrdil, že na Krymu ruští vojáci nejsou a později to přiznal…
Putin nikdy netvrdil, že na Krymu nejsou ruští vojáci, a to už proto, že byli tam naprosto legálně v rámci dohody s Ukrajinou o ruské základně. Zda Rusko napadne pobaltské státy? Jistě že ne. Stejně tak, jako nenapadá Čínu, Severní Koreu, Kazachstán, Bělorusko a další země. K čemu by to Moskvě bylo? Putinovi je možné připsat spoustu nedostatků, ale ani jeho nejzarytější nepřátelé ho nemohou obvinit z nedostatku pragmatismu nebo že by měl sebevražedné sklony.
Pokud jde o Putina a skupinu lidí kolem něj, je možné citovat slova známého ruského politika Petra Stolypina, premiéra z dob imperátora Nikolaje II. „Oni potřebují zažít veliký otřes, my potřebujeme velkou Rus.“ Velkou Rus je dnes možné postavit pouze v podmínkách míru a rozkvětu, nikoli války, chudoby a rozvratu.
Situace Ukrajiny se nadále zhoršuje. Všichni dokola hovoří o tom, že Ukrajina stojí nad ekonomickou propastí, že se blíží bankrot a válka na východě stojí Kyjev denně 5–7 milionů dolarů. Aby armáda ušetřila, dokonce prý vojáky na dovolené označuje oficiálně za dezertéra, aby jim nemusela platit. Jak dlouho ještě je toto udržitelné? Nepodřeže si EU větev, když bude Ukrajině poskytovat finanční pomoc, o které ani nemá jistotu, v jakých kapsách skončí, když vláda není schopna provádět skutečné a hluboké reformy, jak už upozorňují i renomovaná západní média?
Pokud uvěříme některým konspiracím, tak zákeřný plán Putina spočívá v přenesení břemena péče o Ukrajinu na hrb Evropské unie. Blahobyt Ukrajiny je velmi drahá zábava i bez války. Korupce je pro současnou ukrajinskou společnost jako vzduch, bez kterého se nedá žít, to je skutečný obraz reality.
Rusko po dlouhou dobu vynakládalo prostředky na podporu ukrajinské ekonomiky v rozsahu desetimiliardových vkladů v eurech. Nyní přišla na řadu Evropská unie, která mimochodem tento vývoj sama vyprovokovala.
Přitom Ukrajina již moc dlouho nebude stabilním a spolehlivým zdrojem příjmů v podobě tranzitních poplatků za plyn, nebude tu již přizpůsobený ruský trh, nebudou továrny pracující díky spolupráci s ruskými partnery, zato zůstane okolo 50 milionů lidí. A čím více bude Evropská unie těchto 50 milionů lidí vábit světlými evropskými zítřky, tím více ponese odpovědnost za jejich budoucnost. Včetně té materiální.
Gruzínský exprezident, který nedávno získal ukrajinské občanství a kterého prezident Porošenko jmenoval gubernátorem Oděské oblasti, dle dostupných zpráv řídí oblast dosti autoritativním způsobem. Zhruba padesátka oponentů sedí ve vězení, kritičtí novináři jsou zatýkáni a vyslýcháni. A to pod vládou člověka, který čelí ve své zemi trestnímu stíhání a je na seznamu Interpolu. Je to v pořádku? Proč jsme dosud neslyšeli žádné výrazné kritické hlasy z Bruselu či od evropských politiků a státníků?
Odpověď je třeba hledat v americké historii. „Somoza je sice hajzl, ale je to náš hajzl,“ řekl svého času Franklin Delano Roosevelt na adresu nikaragujského diktátora Anastasia Somozy, čímž přesně charakterizoval postavení jakéhokoli vládce, který vyznává principy reálné politiky. Zdůrazňuji, že jakéhokoli, západního, východního, severního i jižního.
Agentura AP citovala slova experta na bývalé sovětské státy Matthewa Rojanskeho z Wilson Centre, který říká, že mezi lidmi na Ukrajině roste velké znepokojení z postoje Západu. Ukrajinci prý mají pocit, že toho zatím moc nedostali a že kontakty mezi Američany a Rusy v jiných světových otázkách, než je Ukrajina, a obecně přístup Evropy naznačuje, že bude Ukrajina Západem hozena přes palubu.
Ano, je tomu tak. Během Majdanu byla velmi populární fotografie mladé dívky s plakátem „Jsem dívka, nechci do CU (celní unie s Ruskem a Kazachstánem – pozn. překl.). Chci krajkované kalhotky a EU.“ Studentům, kteří iniciovali Majdan, se budoucnost zdála růžová a velmi romantická. Krajkové kalhotky vnímali jako symbol blahobytu a EU jako symbol svobody a rozkvětu. Nyní se tato dívka snaží v Moskvě uchytit na castinzích v reklamních agenturách a hledá jakoukoli práci. Koho tito lidé, mládež, budou obviňovat za to, že jejich sny se stejně nerealizovaly? Mnozí z nich budou obviňovat Rusko, avšak bude i nemálo těch, kterým se znechutí Evropská unie.
Finančník, miliardář a filantrop George Soros říká, že třetí světová válka je opravdu za rohem. „Pokud začne konflikt mezi Čínou a americkým spojencem, jako je například Japonsko, budeme na prahu třetí světové války. Rozšíří se to na Blízký východ a pak do Evropy a Afriky,“ řekl přesně Soros při své nedávné přednášce ve Washingtonu. George Soros přitom není žádný konspirační teoretik. Máme to varování brát skutečně vážně? A co všechno by něco takového mohlo spustit?
O tom že svět stojí na pokraji třetí světové války, nemluví pouze George Soros. Toto upozornění je třeba brát velmi vážně.
Konflikt mezi starým a novým světem, o kterém byla řeč na začátku tohoto rozhovoru, je spojený s třetí průmyslovou revolucí, o které výborně napsal americký ekonom Jeremy Rifkin.
Strmá automatizace, rozvoj 3D tisku a dalších technologií již v blízkých letech povedou k tomu, že se na ulici ocitnou desítky, stovky milionů lidí, od pokladních po dělníky v pásové výrobě, řidičů a dalších. Málo se nad tím zamýšlíme, ačkoli už je čas. Jak řekl Woland v románu „Mistr a Markétka“ Michaila Bulgakova, smrt Berlioze je nevyhnutelná, „protože komsomolka Annuška již rozbila láhev se slunečnicovým olejem“. V naší situaci máme jednoznačný příklad – tchaiwanská společnost Foxconn již informovala o svých plánech vyměnit v průběhu tří let zhruba milion pracujících lidí za roboty. Připomenu, že společnost Foxconn má závod v Pardubicích. Pokud se vrátíme k Bulgakovi, můžeme parafrázovat: konflikt je nevyhnutelný, „protože společnost Foxconn již postavila svůj první plně robotizovaný závod“.
Někam je potřeba tyto desítky milionů lidí, k tomu samozřejmě s nízkým vzděláním, dát, v opačném případě doplní armádu hladových nezaměstnaných nebo kriminálníků. A jsou lidé, kterým slovo válka nezní odporně – je to způsob řešení otázky zbytečné pracovní síly místo dlouhých vysilujících příprav sociálních programů, rekvalifikace atd.
Jak chápete informace z amerických médií, že Obamova administrativa chystá zpřísnit svou politiku vůči Rusku a jedním z nejradikálnějších řešení by mohlo být rozmístění jaderných raket země-země ve východní Evropě? Dostáváme se do situace ještě horší, než byla studená válka?
Již teď se nacházíme v situaci, která je horší než studená válka. Jsme na okraji horké války.
A jak v této souvislosti vnímat nedávné prohlášení Vladimira Putina, že Rusko vyvíjí zcela novou zbraň, která překoná jakékoli protiraketové štíty a obranu?
Vyjádření politiků různých zemí o tom, že drží stále silnější zbraně, někdo považuje za eskalaci napětí, druzí jako pokus upozornit na nejvíce negativní možný vývoj. Pokud se podaří odvrátit válku, získají politici vavříny mírotvůrců jako John Kennedy a Nikita Chruščov. Pokud se válku odvrátit nepodaří, tak politici vejdou do historie jako vojevůdci. Avšak síla současných prostředků likvidace je natolik velká, že vítězství kteréhokoli z těchto vojevůdců bude Pyrrhovým vítězstvím. Vítězové nebudou. Poraženými bude lidstvo a každý z nás. Samozřejmě pokud přežijeme.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Radim Panenka
