Mír, nebo válka na Ukrajině? Teď se rozhoduje. Analytik Jaroslav Štefec vyjasňuje pozadí převratných změn

18.05.2015 9:16

ROZHOVOR Co se stalo během jednání Johna Kerryho a Sergeje Lavrova? Vojenský analytik Jaroslav Štefec v obsáhlém rozhovoru pro ParlamentníListy.cz dává na stůl dvě varianty dalšího scénáře na Ukrajině. První možností je, že se boje znovu „rozjedou“, a to nejspíše koncem léta. Druhá možnost je složitější: Do hry mohou vstoupit některé geopolitické faktory, které USA přimějí ke změně priorit. Ve prospěch každé z obou možností dle Štefce hovoří již probíhající procesy.

Mír, nebo válka na Ukrajině? Teď se rozhoduje. Analytik Jaroslav Štefec vyjasňuje pozadí převratných změn
Foto: Repro Foto: ČT24
Popisek: Zbrojní analytik Jaroslav Štefec v pořadu ČT Hyde park
reklama

Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Alexandra Vondry (ze 17.5.)Lenky Víchové (z 16.5.), rektora Libora Grubhoffera, Miroslava Kalouska (z 12.5.) + (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Džamily Stehlíkové, Michaela Kocába (z 13.5.) + (z 25.4.)(z 25.2.) (z 3.12.) (+ z 8. 11.),  Karla Schwarzenberga (z 5.5.) + (z 24.3.)(ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Daniela Kroupy, Marka Ženíška (z 8.5.) + (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), senátora Zdeňka Papouška (z 8.5.) + (20.4.)Marka Bendy, polské velvyslankyně Grazyny Bernatowicz, Jiřího Menzela, Tomáše Pojara, Daniela Korteho, Rudolfa Baránka, Libora Roučka, Michaela Romancova (z 20.4.) + (ze 7.1.) (+ z 20.8.),  Zdeny Mašínové (z 15.4.) + (z 27.3.) ,  Jiřího Zlatušky (z 18.4.) + (z 8.4.)(+ z 21.2.) , Miroslavy Němcové (z 15.4.) + (z 26.3.), Jaroslava Hutky (z 18.4.) + (ze 31.3.) Alexeje Kelina, Antona Litvina, Martina C. Putny, Pavla Teličky, Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.),  Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, Pavla Svobody, gen. Jiřího Šedivého, Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Tomáše Klvani (z 20.3.)+ (z 12.3.), Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10.z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1), Františka Laudáta, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.)Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana ZahradilaJakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty,Tomáše PeszyńskéhoMartina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,  Petra Pitharta, Bohdana ZilynskéhoStanislava Chernilevského, Andreje ZubovaKarla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj či Františka Janoucha

Anketa

Jakou známkou hodnotíte ministerské působení Andreje Babiše? Jako ve škole.

22%
7%
4%
4%
63%
hlasovalo: 8430 lidí

Na Donbasu panuje příměří, nicméně všeobecně je považováno za vratké. S jakou pravděpodobností dojde k obnovení bojů a kdo za to případně bude reálně odpovědný?

Nebudu hodnotit pohnutky žádné ze stran ukrajinského konfliktu, nicméně faktem je, že minské příměří č. II je zatím, alespoň do jisté míry, dodržováno oběma stranami – „kyjevskou“ i „separatistickou“.

Ačkoliv jsem byl zpočátku mírně optimistický, v současné době se zdá, že skutečným cílem dohody Minsk II (kterou „praví“ Ukrajinci považují za zradu Majdanu a „ukrajinských zájmů“, a nelíbí se příliš ani separatistům) nebyla příprava mírového řešení konfliktu. Kyjevská vláda potřebuje čas spíše na odvody a výcvik vojáků pravidelné armády a alespoň minimální organizační a materiální změny, přibližující bojové jednotky (armádní i „dobrovolnické“) alespoň částečně standardům moderního válčení. Čas získávají i „soukromí“ aktéři konfliktu – jednotliví oligarchové, budující horečně nová spojenectví „všech proti všem“ doma i v zahraničí a snažící se urvat co půjde ze stále se zmenšujícího koláče zdrojů. Prezident Porošenko v tomto chaosu lavíruje a snaží se o udržení pozice, zatímco USA organizují výcvik dobrovolnických praporů (stojících mimo stálou armádu) a snaží se o jejich přezbrojení na „západní“ techniku.

Fotogalerie: - Posthororová Oděsa

Figurína z trhového centra v Oděse. Ve městě žije ...
Prodejci nápojů v ulicích turisticky oblíbeného mě...
Na pláži u Černého moře, kam míří lidé z většiny p...
Ukrajinští motorkáři takovou pozornost jako Noční ...
Budova odborů, kde se odehrál oděský masakr
Město jinak nevypadá, že nedaleko odtud zuří někdy...

Stejně tak se přeskupují separatisté, podle dostupných informací se snaží v zahraničí nakupovat modernější zbraně a vojenskou techniku, cvičí velitele i řadové vojáky (zřejmě za pomoci instruktorů z Ruska a některých dalších států). Obě strany vedou intenzivní „informační válku“.

Kdo je ing. Jaroslav Štefec, Csc.? Životopis ZDE

Vzhledem k tomu se většina analytiků, kteří se situací v této oblasti zabývají, shodují v tom, že dojde k obnovení bojů. Rozdíly panují v názorech, kdy k tomu dojde. Nejčastěji udávané termíny jsou přelom května a června nebo konec léta. Já sám se vzhledem k probíhajícím aktivitám obou stran kloním spíše k druhému termínu, nejspíše k přelomu září a října, kdy má také končit „instruktážní“ mise jednotek USA na Ukrajině.

Nechci předjímat, ale domnívám se, že tím, kdo vyprovokuje další etapu konfliktu, bude Kyjev, ať už si pod tímto vymezením představíte cokoli. Podstatnou roli zde budou hrát dva faktory. Za prvé, kyjevské vedení má výrazně méně omezené zdroje než obě separatistické republiky a může (alespoň kvantitativně) zajistit potřebnou převahu nad jednotkami separatistů, nutnou k alespoň minimální šanci na úspěch případné ofenzívy, a za druhé, koncem léta bude končit výcviková mise jednotek USA na Ukrajině a zároveň i program dodávek západní vojenské techniky dobrovolnickým praporům. Bude zároveň vrcholit dlouhodobé rozšířené cvičení armády USA (pod hlavičkou NATO) s názvem Atlantic Resolve (Atlantické odhodlání), v jehož rámci probíhá navyšování počtů amerických sil v Evropě. To vše vytváří alespoň opticky „příznivé“ podmínky pro útok „prozápadních“ sil na území separatistů.

Osobně stále doufám, že k zahájení další etapy (tentokrát podstatně tvrdších) bojů nedojde a že převáží zdravý rozum. Velmi záleží na přístupu politiků klíčových evropských zemí včetně Ruska a jejich ochotě postavit se geostrategickým záměrům USA nejen na Ukrajině, ale v celé Evropě. Aktuálním problémem EU je ovšem téměř dokonalá impotence jejích hlavních orgánů vůči dění na Ukrajině. Jediné, co tyto velmi dobře placené instituce dokázaly vymyslet, jsou sankce vůči Rusku, de facto i de jure stojícímu mimo tento konflikt.

Jak v tomto smyslu vnímáte kritická slova Johna Kerryho na adresu Ukrajiny, která podle ruské televize RT pronesl na setkání s ruským ministrem zahraničí Lavrovem v Soči? Myslíte, že mohou naznačovat obrat ve vztahu USA k Ukrajině a v rusko-amerických vztazích?

Je možné, že návštěva Kerryho (a Nulandové, na to nezapomínejme) v Soči byla skutečně první známkou toho, že USA začínají být vůči ukrajinskému dobrodružství skeptičtí, a Kerry přijel sondovat u Lavrova a Putina, jak z něho vycouvat se zachováním tváře.

Mohla ale také být vyprovokována názorem amerických vojenských analytiků, že Ukrajina nemá (alespoň zatím) šanci „znovudobýt“ Donbas a další separatistické oblasti. Případný útok na pozice separatistů by totiž mohl skončit fatální porážkou, zničením a organizačním zhroucením ukrajinských ozbrojených sil (včetně dobrovolnických praporů), s následným rychlým postupem separatistů směrem na západ.

Proto Kerryho slovům, proneseným na tiskové konferenci po jednání s Lavrovem, nepřikládám nijak zásadní váhu ani z pohledu změny kurzu USA vůči Rusku, ani z pohledu změny amerického postupu na Ukrajině.

Předně sám Kerry ještě před návštěvou Soči zdůraznil, že USA neočekávají od jednání s ruským vedením žádný průlom, dialog ale „pokládají za mimořádně důležitý, aby bylo možné řešit problémy světové politiky“. V podstatě řekl, že toto setkání bude vlastně jen standardním „udržovacím“ fórem pro výměnu názorů, jehož cílem není cokoliv řešit.

Dále Kerrymu nešlo primárně o schůzku s Lavrovem, ale o to, aby se s ním byl ochoten setkat Vladimir Putin. Významnou roli zřejmě sehrál fakt, že americká média schůzku halasně oznámila již 11. května, ačkoliv ruská strana ji ještě ráno 12. května nepotvrdila. Jako zkušený politický harcovník věděl, že musí minimálně vytvořit zdání průlomu nebo aspoň významného pokroku v postojích americké vlády ke konfliktu na Ukrajině a vztahům s Ruskem, aby přijetí u Putina skutečně dosáhl. Pokud by se nakonec setkal „jen“ s Lavrovem, média v USA by to mohla prezentovat jako jeho chybu, což by mu rozhodně ztížilo domácí pozici.

I Kerryho zdánlivé varování, adresované ukrajinskému prezidentu Porošenkovi, aby se na vlastní pěst nepouštěl do neuvážené ofenzívy proti separatistům, mohlo být vysloveno spíše na jeho podporu. Kerry sice na společné tiskové konferenci řekl, že „jestliže teď skutečně hájí prezident Porošenko silovou účast, my bychom na něj měli naléhat, aby si dvakrát rozmyslel takovouto aktivitu,“ přičemž dodal, že ukrajinský prezident by „vážně ohrozil Minsk“, ale jeho slova zřejmě byla varováním Kolomojskému a vedení Pravého sektoru v čele s Dmytro Jarošem, který je v čele pravicové opozice vůči Porošenkovi a chtěl by na východní Ukrajině zaútočit už v květnu. Ukrajinská strana ale není na boj s povstaleckým východem příliš dobře připravena. Nebyl dokončen výcvik dobrovolnických praporů a jejich „dozbrojení“ západní technikou, není dokončena poslední vlna odvodů a výcvik odvedenců je v žalostném stavu, struktura a účinnost velení ukrajinské armády jsou i přes určitá zlepšení stále na velmi nízké úrovni (a to i ve srovnání se separatisty). Přesto velení dobrovolnických praporů stále intenzivněji tlačí na Porošenka a vládu, aby byly co nejrychleji obnoveny boje na východní Ukrajině, a vyzývají také halasně k dobytí Krymu. Jejich velitelé a „kmotři“ jsou si navíc vědomi, že tyto prapory (aktuálně podporované rovněž instruktory z USA) jsou ve srovnání s „normální“ ukrajinskou armádou na podstatně vyšší úrovni vycvičenosti a vybavenosti technikou a zbraněmi. Tomu, kdo je ovládá, dávají vedle vojenského i značný politický potenciál, protože jsou reálně schopny provést státní převrat, svrhnout Arseňukovu vládu i současného prezidenta, nebo bez konzultace s kyjevskou vládou koordinovaně zaútočit na separatistické síly.

Kerryho „defenzivní“ vystoupení ale může mít i daleko širší geopolitické souvislosti. Rusko, jak se zdá, se víceméně začíná odpoutávat od ukrajinských (a obecně evropských) záležitostí, organizačně i ekonomicky zvládlo západní sankce i pokles ceny ropy, intenzivně propojuje své ekonomické plány s Čínou a je schopno ve spojení s touto zemí a dalšími zeměmi BRICS vážně narušit stabilitu dolaru. Nastolení tohoto tématu, možná společně s tématem Iránu, by mohl nasvědčovat i kvapný a téměř utajený odjezd Nulandové po schůzce Kerryho a Lavrova, o jejímž obsahu se sice všichni vyslovují pozitivně, ale reálně o něm nikdo nic neví.

Mluvíte o dobrovolnických praporech. Kdo ale vlastně bojuje na východě Ukrajiny a jaké síly se zapojují do bojů na obou stranách? Co si ukrajinská strana vlastně slibuje od dodávek západní techniky?

Omlouvám se, ale v odpovědi budu nucen používat některé termíny, které ne každému mohou být srozumitelné. Takže pojďme na to.

Vojenské síly „na východní frontě“ jsou v současné době přibližně rovnocenné. Separatisté disponují cca 20 000 dobrovolníky, s do jisté míry jednotným velením, jejichž uspořádání by bylo možné považovat za „armádní“. Jeho základem je praporní organizace, jednotlivé prapory mají vysokou míru samostatnosti a zahrnují cca 400-500 bojovníků. Každý prapor disponuje řádově deseti bojovými vozidly pěchoty (BVP-1 a BVP-2) a je podporován několika tanky. Bojovníci se přepravují zpravidla na nákladních vozidlech (ale využívají i autobusy a dodávky, a to i v oblasti bojů) a starších kolových transportérech BTR (podobných našemu OT-64 SKOT), vyzbrojených velkorážnými kulomety. Jsou ozbrojeni zpravidla automatickými puškami AK-47 (Kalašnikov) různých modifikací, ručními protitankovými zbraněmi a protitankovými řízenými střelami.

Separatisté mají k dispozici rovněž dělostřelectvo, počínaje taženými houfnicemi ráže 122 mm, až po samohybné komplety houfnic ráže 152 mm a raketomety GRAD a URAGAN. Navíc disponují i protiletadlovými střelami odpalovanými z ramene S-3 a Igla s výškovým dosahem do 2000 m (těmito raketami zřejmě sestřelili jak několik vrtulníků ukrajinské armády, tak i několik letounů Su-25), a zřejmě i poněkud „muzeálními“ samohybnými protiletadlovými komplety S-1 (tímto kompletem ale dosáhli vůbec prvního sestřelu dopravního letounu AN-26) a S-10, s výškovým dosahem maximálně 3500 m. Tato technika z valné míry pochází ze starých armádních skladů a z kořisti získané od ukrajinské armády (na Youtube lze snadno najít odpovídající videa). Část techniky byla získána také sběrem poškozené vojenské techniky, následně opravené v továrnách na území separatistických republik.

V současné době obě republiky vyvíjejí snahu nakupovat v zahraničí (a podotýkám, že nejen v Rusku) náhradní díly, munici, zbraně (včetně protitankových a protiletadlových) i moderní prostředky velení a řízení. Probíhá také intenzivní výcvik jednotek ve schopnostech rychle a účinně manévrovat a efektivně využívat zbraně, které jsou k dispozici.

Na straně Kyjeva bojují především jednotky pravidelné ukrajinské armády v síle přibližně mechanizované divize (řádově 20 000 lidí), vyzbrojené modifikacemi starších bojových vozidel pěchoty BVP-1 a BVP-2, kolovými transportéry BTR a podporované několika desítkami tanků. Dále armáda disponuje desítkami jednotek dělostřelectva (včetně samohybných houfnic ráže 152 mm, reaktivních systémů GRAD a URAGAN a raketovými systémy Točka s dosahem až 70 km s kazetovými hlavicemi) a stále slabším letectvem (bitevními letouny SU-25, o nichž se hovořilo v souvislosti s možnou rolí při sestřelení letadla Boeing 777 letu MH17, stíhacími bombardéry SU-24) a vrtulníky (dopravní Mi-8 a Mi-17 a bitevními Mi-24). Disponuje také řádově několika mobilními komplety vojskové PVO BUK, S-10M a OSA, které však v oblastech bojů nemá proti komu nasadit, protože separatisté nedisponují vojenským letectvem.

Do bojů se zapojují rovněž tzv. „dobrovolnické prapory“. Ty vznikly zpravidla za přímé podpory některých oligarchů (z nichž nejaktivnější je pravděpodobně Kolomojskij), tvořené zpočátku převážně západními Ukrajinci, kteří prošli vojenským výcvikem, a později i zahraničními dobrovolníky (většinou ze západních zemí). Prvními prapory byly Dněpr a Dněpr 1, následované dalšími, z nichž nejznámější jsou asi Azov, Aidar, Donbas a Pravý sektor. Tyto prapory mají řádově kolem 500 bojovníků, jsou organizované po rotách řádově o 100 lidech. Prostředky, z nichž je financována jejich činnost, pocházejí do značné míry z „kořisti“, zabavené na ovládaných územích. Zpravidla nedisponují těžkou technikou (kromě obrněných transportérů) a částečně využívají armádní logistiku. Jejich výbava je různorodá, od starších ruských automatů AK-47 až po zbraně západního původu, včetně amerických. Disponují rovněž staršími ručními protitankovými zbraněmi většinou ruského původu a raketovými protitankovými komplety Fagot a Konkurs. V současné době jsou právě tyto prapory příjemcem „zbrojní pomoci“ ze Západu, včetně ČR, a bohužel je třeba přiznat, že tvoří v podstatě páteř bojových schopností kyjevského vedení. Regulérní ukrajinská armáda je absolutně nevycvičená, utrpěla v bojích značné ztráty a bez těchto praporů by byla dávno poražena. Jejich vybavení západními zbraněmi a technikou jednak má zvýšit jejich bojeschopnost (a zároveň závislost na západních zemích), jednak je odlišit od „původní“ armády a vytvořit z nich zárodek armády zcela nového, prozápadního typu. Tomu nasvědčuje i jejich výcvik americkými instruktory, kteří se z nich snaží vytvořit skutečné vojenské jednotky.

Ve spojení s dobrovolnickými prapory vzniká v současnosti problém, jehož význam bude určitě rychle narůstat. Ani vedení EU, ani velení NATO, které má hodnocení hrozeb v „popisu práce“, zatím viditelně nedoceňují nová rizika, která se ve spojení s ukrajinským konfliktem dosud veřejně neobjevovala. Ukrajina se postupně stává obrovským „výcvikovým táborem“ pro evropské i mimoevropské džihádisty, a islamistické dobrovolnické prapory se stávají zdrojem vycvičených bojovníků, zbraní a peněz (z kořisti) pro tažení organizací jako je ISIL a další. Zatím pouze na Středním východě a v Africe. Zatím.

Podle dostupných informací jsou v současné době na východě Ukrajiny v bojovém nasazení minimálně 3 soukromé prapory tohoto druhu (údajně vesměs financované Kolomojským), nad jejichž základnami u Donbasu, v Mariupolu a Kramatorsku lze spatřit vlajky symbolizující džihád. Jedná se o prapory Džochar Dudajev, Šejk Mansour a Krym, v jejichž řadách bojují např. Čečenci nebo krymští Tataři, kteří prošli řadami ISIL.

Jaký sentiment jste zachytil při své nedávné návštěvě Ukrajiny?

Asi se nedá napsat, že by snad většinou s láskou vzpomínali na éru SSSR a volali po návratu socialismu. Ale shodují se v tom, že za minulé éry byl život podstatně jednodušší. Sentiment je pro krachující zemi, v níž probíhá občanská válka, ceny potravin a energií rostou raketovým tempem (cena benzínu od června minulého roku vzrostla 7krát, zatímco platy nerostly vůbec), rozparcelovanou a ovládanou skupinou bezskrupulózních „báťušků“, příliš náročnou a drahou komoditou. Na rovinu – Ukrajinu „vlastní“ několik oligarchů, kteří ji nemilosrdně vysávají. Na svých územích (ne vždy nutně zeměpisných) jsou doslova a do písmene neomezenými pány nad životy svých „poddaných“. Ovládají veškerý veřejný prostor a snaží se ovládnout i prostor duchovní, zasvěcený přáním, soukromým myšlenkám a touhám obyčejných lidí a pro tyto snahy hledají spojence, kde se dá. Ve světě (minimálně deklarativní) demokracie a internetu to ale nemají tak jednoduché.

Pokud tedy ne sentimentálně, jak na vás Ukrajina působila? Jaká tam vlastně panuje nálada?

Nálada? Řekl bych, že se různí podle toho, kde se nacházíte, a samozřejmě i podle toho, s kým máte co do činění. Mé zkušenosti se omezují poněkud jednostranně na podnikatelskou a státní sféru, ale mám samozřejmě i jisté poznatky z oblasti „pub talk“. Myslím, že se nemýlím, když napíšu, že naprostá většina Ukrajinců (lze-li tak množinu obyvatel na území státního útvaru „Ukrajina“ nazvat) je výrazně proti jakékoliv válce, zejména té aktuálně probíhající na jejich území. Převažující obecné mínění praví, že (doslovně přeloženo) „ti nahoře si musí nahrabat, bez ohledu na životy a potřeby normálních lidí“.

Asi nejvíce „proukrajinští“, resp. „prozápadní“ jsou obyvatelé Ivanofrankovské a Lvovské oblasti. Většina lidí zde má pocit, že oni jsou ta „pravá“ Ukrajina. Bandera je zde národním hrdinou a jeho kult je znát na každém kroku, převažuje optimistický pohled na budoucnost, i když myslím, že od mé poslední návštěvy je „křečovitější“. Čím dále na východ, tím větší skepse a nedůvěra k „věrchušce“. Na každém rohu visí náborové plakáty s vesele se tvářícími tankisty, vyzývající ke vstupu do armády. Nikdo ale nevidí reálné východisko, lidé nevidí snahu cokoliv skutečně řešit. Odmítají odvody za situace, kdy vlastně není vůbec jasné, za co a v čím zájmu ukrajinská armáda bojuje. Propaganda se viditelně liší od reality a lidé to vidí. Domácí investoři se bojí a ti zahraniční rovněž, s jedinou výjimkou – probíhá masové skupování pozemků a dolů ze strany amerických a německých společností.

Ukrajinci dnes, rok a půl po Majdanu, nenávidí politiku a politiky. Hovoří se o tom, že Arsentěv si už nakradl víc, než Janukovyč za celou svou éru. Na východě Ukrajiny pomalu dozrává obrovská ekologická katastrofa, způsobená poškozováním opuštěných obřích, relativně moderních chemických provozů v pásmech bojů. Očekávaná reforma státní správy se nekonala a asi v dohledné době konat nebude a zemi ničí válka oligarchů.

Tolik tedy stručně k Ukrajině současnosti, jak ji vnímám prostřednictvím lidí, s nimiž jsem měl možnost hovořit.

Jedna věc je děj na místě, druhá věc je velmocenské pozadí. Zatímco Německo bylo vždy pro umírněnější postoj vůči Rusku, USA a jejich blízcí spojenci byli pro dodání zbraní Ukrajině a další sankce. Jaké jsou dle vás nyní reálné myšlenkové pochody všech jmenovaných? Co lze čekat od USA, Německa, Francie, Polska?

Postoje těchto dvou skupin zemí se skutečně výrazně liší. Na jedné straně je to Německo se svým umírněným postojem vůči Rusku a skeptickým přístupem vůči Ukrajině, ovládané skupinou oligarchů, který sdílí značná část „starých“ zemí EU, a na straně druhé jsou to USA a jeho nejbližší spojenci v Evropě ve věci Ukrajiny a Ruska, což nejsou paradoxně největší a nejstarší spojenci v rámci NATO, ale zejména „noví“ členové NATO, jako jsou Polsko a pobaltské země se silně proamericky orientovanými vládami.

V tomto smyslu (i s ohledem na vaši druhou otázku) je velmi zajímavý údajný „indiskrétní“ únik informací ze společného jednání členů NATO a EU, které proběhlo 13. a 14. května v Turecku, a jehož se zúčastnil i ministr Luboš Zaorálek. John Kerry přiletěl do Ankary přímo z jednání s Vladimirem Putinem v Soči. Ve svém projevu sdělil podle důvěryhodného zdroje šokovanému „plénu“, že Putinovi v dodržování minských dohod důvěřuje. Dále mluvil o tom, že Rusko je nutno považovat za partnera a nikoliv za nepřítele, a že ze strany Moskvy momentálně žádné nebezpečí nikomu nehrozí. Mnozí účastnici byli zaskočeni, nejvíce ti, kteří do té doby agresivně burcovali účastníky jednání vůči Rusku. Naprostým překvapením pak byla Kerryho odpověď na otázku „A co Krym?“, na níž zareagoval údajně slovy: „Krym není téma!“.

Pro mnohé to musel být těžký šok, zvláště když Kerry dal najevo, že jednání NATO a EU na téma aktuálních hrozeb a jak je řešit Američany v podstatě nezajímá. Údajně se dokonce vyjádřil ve smyslu, že NATO nepředstavuje pro USA nástroj pro řešení čehokoliv, snad kromě toho, že jeho členové se mohou podílet na některých amerických operacích, že v NATO udávají tón výhradně Američané a ostatní se mají pouze nechat vést.

Účastníci schůzky rovněž údajně postřehli, že když John Kerry mluvil o změně kursu Washingtonu ve vztahu k Rusku, Nulandová, jeho státní tajemnice, dávala (v rámci diplomatických možností a své subordinační pozice) najevo nesouhlas s tímto novým zadáním, který dostalo ministerstvo zahraničí od prezidenta Obamy. Zdá se, že ten přece jen vyslyšel rady Kissingera a dalších, aby ponechal Ukrajinu svému osudu a soustředil se na normalizaci vztahů s Ruskem.

Co je důvodem tohoto obratu? Stojí za tím odpověď Ruska na tlak Západu již zmíněným posilováním vazeb s Čínou? Údajně zde hraje roli rovněž ruské sbližování s Íránem za situace razantního nárůstu konfliktních vztahů v regionu (sílící Írán, nervózní Saúdská Arábie, prudce se zhoršující vztahy Obamy s izraelským vedením). USA potřebují Rusko na své straně, proti íránskému jadernému programu. Bez podpory Ruska je jejich dosavadní úsilí zbytečné. To už ostatně ukázala poslední sedmistranná jednání o íránském jaderném programu ve švýcarském Lausanne, z nichž Sergej Lavrov odjel poté, co nastínil pozici Ruska a svou další účast na jednáních označil za zbytečnou.

Tato informace samozřejmě není oficiální. Zda je pravdivá, to ukáží nejbližší dny. Do té doby nebudu na toto téma raději spekulovat.

Představil jste našim čtenářům alarmující možnost, že postupné dráždění Ruska by mohlo skokově, vašimi slovy, přerůst z mírové situace do fáze jaderného konfliktu. Hovořil jste o veřejně neprojevované síle, kterou má v diplomatických jednáních právě faktor jaderných zbraní, či vojensko-strategické situace. Co se za poslední měsíce v tomto směru změnilo? Ručičky katastrofy se posunuly směrem ke zlému závěru, nebo od něj? Řečí jednotlivých faktorů a konkrétních argumentů.

Po formální stránce se situace nijak nezměnila. Rusko i USA disponují a rozhodně i nadále budou disponovat jadernými zbraněmi. Rusko rozhodně hodlá pokračovat v modernizaci jaderných prostředků, od taktických po strategické, a rovněž v budování protiraketové obrany svého území. V uplynulých několika dnech však došlo na nejvyšší politické úrovni k několika událostem, o kterých jsem se již zmiňoval. Pokud USA skutečně ukáží reálný obrat od dosud stále ostřejší politiky konfrontace s Ruskem k jednáním a reálné spolupráci, a pokud začnou postupně omezovat své aktivity na Ukrajině, znamenalo by to radikální změnu v paradigmatu mezinárodních vztahů, a tedy i v postojích k riziku použití jaderných zbraní. Navrhuji nechat toto téma ještě měsíc spát, a pak se k němu vrátit.

Co pro vás jakožto vojenského experta znamená prohlubující se spojenectví Ruska a Číny? A to jak z jejich hlediska, tak z hlediska našeho?

V první řadě to znamená vytváření pevných základů nové bipolarity v mezinárodních vztazích, tentokrát ovšem postavené na odlišných principech, než byla bipolarita studené války. Spojením Ruska a Číny (a nezapomínejte ani na ostatní země BRICS a „sympatizující“ státy Jižní Ameriky) vzniká zcela nová mezinárodně politická, ekonomická i vojenská situace. Myslím, že akcelerace budování vzájemných vztahů těchto zemí, jíž jsme v poslední době svědky, zaskočila jak svou rychlostí, tak rozsahem charakterizovaným např. odpoutáváním od Evropy jako obchodního a bezpečnostního partnera nebo vytvořením Asijské banky pro investice do infrastruktury, která zaskočila jak evropské země, tak USA.

Rusko-čínské spojenectví ve vojenské oblasti se již začíná projevovat. Ať už se jedná o (dosud nevídané) společné rusko-čínské námořní manévry v Černém moři, nebo informace o přípravě společných zbrojních programů v oblasti letecké a pozemní techniky. Hovoří se rovněž o sbližování v oblasti programů kosmického výzkumu (a zřejmě i průzkumu), včetně kosmických navigačních systémů a meteorologických družic. Velmi zajímavé v tomto smyslu bylo prohlášení ministra obrany Číny z konce dubna, v němž se vymezil velmi ostře vůči názoru, že Čína bude jen masovým producentem levných a nepříliš spolehlivých zbraní. Ostatně už poslední velká vojenská přehlídka na pekingském náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men) k 60. výročí vyhlášení ČLR v roce 2009 ukázala některé zajímavé trendy ve vývoji vojenské techniky, a od té doby uplynulo už šest let. Čína každopádně naznačuje, že nehodlá USA ve svých zájmových oblastech jen konkurovat, ale spíše je nahradit.

Je pravda, že ze spojení tygra s medvědem na mě jako Evropana jde tak trochu strach. Evropa v současné době nedisponuje kromě „soft“ nástrojů žádnými možnostmi, jak tomuto spojení bránit a viditelně na něj nedokáže ani smysluplně reagovat. Faktem je, že toto spojení bude zrcadlit mezinárodní situaci – pokud se bude ubírat cestou komunikace a spolupráce, není se podle mě v nejbližší době čeho bát. Půjdeme-li však cestou konfrontace a urážek, spojení ruské zbraňové školy a čínských schopností v oblasti IT a hi-tech téměř jistě přinese jejich protivníkům (tedy i nám) mnohá nepříjemná překvapení.

Pobaltské republiky intenzivně nacvičují obranu proti „hybridnímu útoku“ z Ruska. Mají se proč bát?

Informace podobného typu jsou velmi manipulativní. V podstatě totiž ukazují na fakt (při vší úctě), že tazatelé o hybridních válkách buď nic nevědí, nebo tento pojem používají k manipulaci okolí. Jak jsem již v Parlamentních listech uvedl, termín „hybridní válka“ a „hybridní hrozba“ jako první použil Frank G. Hoffman v roce 2007, v práci The Rise of Hybrid War. Hybridní válku definoval jako „kombinaci konvečních, nepravidelných, teroristických a kriminálních metod a prostředků vedení boje za současného působení státních i nestátních aktérů“. Tento pojem pak další autoři zejména v USA a Británii dále rozvíjeli, až se změnil z nástroje přípravy nepřátelského prostředí pro nasazení speciálních a konvenčních vojenských jednotek v ucelený nástroj pro vedení válečných operací bez použití vlastních armád.

Podle dostupných informací se minulý týden na společné schůzce v Antalye (Turecko) Severoatlantická aliance a Evropská unie dohodly, že budou více spolupracovat na tom, aby mohly čelit takzvané hybridní válce. Jak uvedla agentura Reuters, podle NATO ji Rusko použilo proti Ukrajině. V převzatých materiálech ČTK je poté uvedeno vysvětlení, že „hybridní válkou“ je míněno souběžné použití neoznačených ozbrojených jednotek, mediální propagandy a ekonomického nátlaku proti nějaké zemi. Je vidět, že původní definice a „novinářská“ představa se podstatně liší. Hybridní válka, to nejsou „zelení mužíčci“ v Estonsku nebo v Polsku, jak se snaží sugerovat neodborníkům média, včetně českých. To je totální rozvrat státního systému dané země, způsobení chaosu a zejména vštípení obyvatelstvu buď touhy po změně, nebo vědomí bezvýchodnosti situace. Podle mého názoru nic takového pobaltským zemím ani Polsku nehrozí a je tedy otázka, co vlastně nacvičují a proti komu.

Ukrajina, na rozdíl od Libye, Iráku nebo Sýrie, se do současného stavu dostala naprosto dobrovolně, aniž by proti ní kdokoliv vedl jakoukoliv válku (a už vůbec ne hybridní), pouze péčí své vlastní vlády a oligarchů.

Představa, že by Rusko rozpoutalo „hybridní válku“ proti některé pobaltské zemi, je zcela scestná a nemá zakotvení v realitě. Předně – obyvatelstvo těchto zemí rozhodně není vystaveno masivnímu ekonomickému nebo propagandistickému tlaku ze strany Ruska, a pokud propagandistický tlak existuje, nemá efekt umožňující pokračování v dalších etapách této formy válečné agrese. Země v této oblasti mají stabilní vlády, které by se dokázaly samy nebo pomocí spojenců postavit otevřené agresi, ať už by byla vedena odkudkoliv. Představy např. pana Kalouska o zelených mužících v Rize, které nedávno předestřel, tudíž vykazují značnou míru věcné neznalosti problému a politické naivity.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Martin Huml
reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Generál Šedivý varuje: Nedáváme dvě procenta HDP na obranu jako jiné státy NATO. Takže pokud bude naše země napadena...

19:38 Generál Šedivý varuje: Nedáváme dvě procenta HDP na obranu jako jiné státy NATO. Takže pokud bude naše země napadena...

30 LET POTÉ – KROKY K DEMOKRACII Demokracie po třiceti letech ohrožena není, ale čeští politici málo…