Tereza Spencerová: Ukrajinský oligarcha se rozpovídal o Majdanu a stojí to za to. To takhle přijela z Washingtonu a přivezla papír...

25.06.2015 8:12

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ Mezi Ruskem a USA dochází k oteplení, pokud jde o jednání o podobě Ukrajiny. Výsledky se však příliš nelíbí v Kyjevě, překvapuje čtenáře ParlamentníchListů.cz novinářka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová ve svém pravidelném shrnutí týdenních událostí. A že bylo co shrnovat: Imigranti, Řecko, soud s obšírně vypovídajícím ukrajinským oligarchou. Dostalo se i na sdělení, co se vám stane, když v Káhiře řeknete, že jste Američan.

Tereza Spencerová: Ukrajinský oligarcha se rozpovídal o Majdanu a stojí to za to. To takhle přijela z Washingtonu a přivezla papír...
Foto: Jan Rychetský
Popisek: V Oděse přes její rozervanost visí pouze ukrajinské vlajky
reklama

Anketa

Volili byste Martina Konvičku, kdyby vstoupil do politiky?

hlasovalo: 11166 lidí

Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Andreje Borisoviče Zubova, Magdy Vášáryové, Pavla Svobody (ze 7.6.) + (19.5)Adama Michnika, Marka Ženíška (z 2.6.) + (z 8.5.) + (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) ( , Jana Kasla, Tomáše Pojara (z 25.5) + (z 29.4.), Antona Litvina, Alexandra Tomského, Alexandra Vondry (ze 17.5.), Tomáše Klvani (z 18.5.) + (z 20.3.)+ (z 12.3.), Lenky Víchové (z 16.5.), rektora Libora Grubhoffera, Miroslava Kalouska (z 12.5.) + (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Džamily Stehlíkové, Michaela Kocába (z 13.5.) + (z 25.4.)(z 25.2.) (z 3.12.) (+ z 8. 11.),  Karla Schwarzenberga (z 5.5.) + (z 24.3.)(ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Daniela Kroupy, senátora Zdeňka Papouška (z 8.5.) + (20.4.)Marka Bendy, polské velvyslankyně Grazyny Bernatowicz, Jiřího Menzela, Daniela Korteho, Rudolfa Baránka, Libora Roučka, Michaela Romancova (z 20.4.) + (ze 7.1.) (+ z 20.8.),  Zdeny Mašínové (z 15.4.) + (z 27.3.) ,  Jiřího Zlatušky (z 18.4.) + (z 8.4.)(+ z 21.2.) , Miroslavy Němcové (z 15.4.) + (z 26.3.), Jaroslava Hutky (z 18.4.) + (ze 31.3.) Alexeje Kelina, Martina C. Putny, Pavla Teličky, Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.),  Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, gen. Jiřího Šedivého, Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10.z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1), Františka Laudáta, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.)Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana ZahradilaJakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty,Tomáše PeszyńskéhoMartina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,  Petra Pitharta, Bohdana ZilynskéhoStanislava ChernilevskéhoKarla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj či Františka Janoucha

Evropská unie nabádá Kyjev, aby v rámci plnění minských dohod udělil Donbasu již navždy autonomní status. A Kyjev to jaksi nechápe, protože podle jeho mínění separatisté dohody nenaplňují, tak proč by on měl. Do toho přicházejí „veselé“ informace o tom, že v cizině zadržovaný oligarcha Dmytro Firtaš působí svými vyjádřeními na Ukrajině paniku. V čem? Udělejme, prosím, čtenářům, kteří celý týden „řeší“ muslimskou migraci, okénko do veškerého dění kolem Ukrajiny a o všem, co s tím souvisí.
Mám dojem, že slovo „nabádá“ není úplně na místě, protože Unie Kyjev prostě vyzvala, aby poskytl Donbasu zvláštní status, aniž by čekal, až budou splněny příslušné body Minsku 2, který ještě před uznáním zvláštního, blíže nespecifikovaného statusu počítal s oboustranným stažením těžkých zbraní od linie dotyku a s volbami na Donbasu. Ona se Unie s tímto požadavkem vlastně jen přidala ke Spojeným státům – náměstkyně ministra zahraničí Alina Romanowski minulý týden při kongresovém slyšení oznámila, že americká pomoc Ukrajině spočívá v „prosazování ekonomických reforem, boje proti korupci a energetických reforem“, přičemž USA podle ní podporují „národní jednotu“ Ukrajiny a současně i „zvláštní status jejího východu“.

Je zřejmé, že pokud USA a po nich i Unie přicházejí s takto „revolučním“ tahem, Kyjev nebude s to dlouho odmítat. Pro formu budou Porošenko s Jaceňukem ještě pár dní zástupně mluvit o nepřijatelnosti „decentralizace“ nebo odtržení „nezávislých republik“, aby uklidnili ultranacionalisty v parlamentu i ulicích, ale pak budou muset kývnout. Mezi mocnostmi se přitom v otázce Ukrajiny cosi začalo „hýbat“, protože ministerstva zahraničí USA a Ruska zřídily zvláštní „horkou“ linku mezi svými náměstky, aby spolu o Ukrajině mohli jednat kdykoli, neřkuli stále. A Západ si situaci jistí i jinak – oficiální znění paragrafů nové ústavy týkající se decentralizace nejprve ve středu s drobnými doporučeními schválila Benátská komise, zatímco Ukrajincům bude oficiálně představena až v pátek. Takže svým způsobem je tu cosi na principu „o nich bez nich“, ale pro Ukrajinu ležící na pomezí geopolitických vlivů to není nic nového.

Sázky ohledně budoucího „vzhledu“ Ukrajiny jsou přitom podle všeho vysoké, protože Porošenko už dnes neslibuje jen „okamžité potlačení“ případné nezávislosti v Doněcku a Luhansku, ale mluví také o Besarábii, tedy o Oděse, která byla vždy svá a očividně chce být svou opět a naplno. Soudy v Oděse už posílají do vězení první předáky tamního separatistického hnutí, které ale přitom z kontextu posledního roku na Ukrajině vybočuje. Je proti Kyjevu, ale zároveň není proruské. Oděsa je totiž svébytná, možná stejně jako za zlatých časů Ostapa Bendera…

Kauza Dmytra Firtaše je také zajímavá, „ukrajinsky“ komplikovaná a asi je třeba ji pojmout trochu šířeji. Firtaš dlouhé roky ovládal ukrajinský obchod s ruským plynem a v roce 2009 o kontrolu nad ním soupeřil s tehdejší premiérkou Julií Tymošenkovou tak ostře, až vše vyústilo v to, že Rusko zavřelo kohoutky a přišla první velká plynová krize. Tymošenková šla o dva roky později kvůli finančním podvodům do vězení a na Firtaše si v roce 2013 došláply USA, které požádaly Rakousko, kde Firtaš žije, o jeho vydání. Oficiálně kvůli korupci, jíž se měl dopouštět mezi lety 2006 až 2010 kupodivu až v daleké Indii, podle spekulací ale hlavně proto, že do svého hájemství na Ukrajině nechtěl vpustit americké firmy. A rakouský soud Washingtonu letos v dubnu Firtaše vydat odmítl s tím, že celá kauza je čistě politická.

U soudu zaznělo například to, že žádost o vydání do Washingtonu byla jen klackem proti Kyjevu, neboť byla podána v den, kdy Firtašův blízký přítel/oligarcha/prezident Viktor Janukovyč upustil od svého slibu podepsat asociační dohodu s EU. Jinými slovy, Victoria Nulandová krátce předtím přijela do Kyjeva se zatykačem na Janukovyčova spoluoligarchu Firtaše a oznámila mu podmínky: Podepíšeš dohodu s EU, propustíš Tymošenkovou a charkovská plynová naleziště přenecháš Chevronu. Janukovyč vše slíbil, ale později „ucukl“, a tak přišel Majdan.

Firtaš navíc u vídeňského soudu přiznal, že byl už od roku 2012 hlavním sponzorem pozdější „tváře Majdanu“ a nyní kyjevského primátora Vitalije Klička, prý aby v dalších volbách porazil „nereformního“ Janukovyče. Při Majdanu pak prý spolu s Kličkem a oligarchou Serhijem Tyhypkem sepsali plán mírového řešení krize, který Janukovyč i opozice podepsali 21. února 2014. Plán ale odmítli na Majdanu, Janukovyč uprchl a na křeslo dočasného prezidenta usedl starý komsomolec Turčynov, mimochodem dávný blízký spolukomsomolec Tyhypkův.

Jako svědek pak u soudu vypovídal další oligarcha, Sergej Ljovočkin, který je považován za možný americký „tip“ na Jaceňukova nástupce v čele vlády. Potvrdil, že se v březnu 2014 ve Vídni spolu s Firtašem setkali s Kličkem a Porošenkem a právě tehdy měla být podle spekulací ukrajinských médií uzavřena dohoda, že Kličko nebude kandidovat v prezidentských volbách proti Porošenkovi, což mělo s konečnou platností z mocenské hry vyšachovat Tymošenkovou a její naděje na prezidentský úřad.

Omlouvám se za ten dlouhý exkurs, ale je důležitý pro pochopení faktu, že na Ukrajině bylo mnohé domluvené, Majdan byl zaplacený hned z několika stran, všem jde jen o vliv a moc a demokraticky zvolený prezident Porošenko je jen figurka. Obecně to asi není zas až tak velké překvapení, ale když o tom začnou vyprávět samotní aktéři, ocitá se současná moc v silném ohrožení. Mimochodem, kuriózní je, že se nyní Firtaš proti odplatě Kyjevu opevňuje velmi originálním způsobem – zatímco mu Jaceňukova vláda zabavuje majetky jak na běžícím pásu, koupil si do funkce poradců dva bývalé polské premiéry, což se může ukázat jako síla těžkého kalibru. Polsko je v Unii velmi aktivní, jeho hlas je slyšet a na posledním jednání polsko-ukrajinského parlamentního shromáždění poslanci za stranu nového prezidenta Andrzeje Dudy, tedy za konzervativní a nacionalistické Právo a Spravedlnost, požadovali, aby ukrajinská strana odsoudila volyňský masakr z roku 1943 a omluvila se za něj. Když Ukrajinci odmítli odsoudit genocidu, kterou banderovci a ukrajinské oddíly SS v Polsku napáchali, Dudovi poslanci se zvedli a odešli.

Pokud mám tento velký kruh uzavřít – Kyjev rozhodně nemůže odolávat tlaku USA, Unie a k tomu ještě navíc i velkého a vlivného polského souseda. V nejbližší době se věci na Ukrajině tedy asi mohou pohnout kupředu, i když k řešení krize je stále daleko. Na druhou stranu je ale třeba spěchat, protože ukrajinský zástupce při Radě Evropy Serhij Sobolev tvrdí, že každý týden do Donbasu přijíždí 15 tisíc ruských vojáků. Když počkáme ještě měsíc, k těm nakumulovaným stovkám tisíc za poslední rok přibude dalších 60 tisíc, za další měsíc dalších 60 tisíc a za rok za dva by se na Ukrajinu přelila půlka Ruska, samozřejmě ozbrojená… A co bychom si s tím počali, že?

No a ta migrace. EU rozhoduje o zavedení kvót na rozmístění běženců, my je odmítáme, ale asi budeme přehlasováni. Co v celé věci vidíte zajímavého, podnětného a jak to podle vás celé dopadne?
Při pohledu na to, jak se Unie „snaží“ řešit imigrační problém, nevidím zajímavého zhola nic, snad kromě neschopnosti se dohodnout na čemkoli racionálním. Ale to bych se jen opakovala v tom, co jsem říkala v minulých týdnech. A jak to celé dopadne? Netuším, ale je jasné, že se po zádech imigrantů vyšplhali k pozici nejvlivnější strany v Dánsku krajně pravicoví populisté a podobně budou reagovat voliči i v jiných evropských zemích, že Maďaři chtějí stavět ploty, že Britové posilují armádu v přístavech a bez nějaké racionální varianty sice budeme s to možná koncentrovat imigranty za zdí nebo v nějakých táborech, jimž nebudeme říkat koncentrační, ale sami se ocitneme za plotem… Někdy totiž vznikají situace, kdy je těžké odhadnout, jestli jste u plotu zvenčí nebo zevnitř, jestli jste ještě svobodní nebo už ne. Zkrátka, mám silný pocit, že je všechno špatně, a nikomu z těch, kdo má rozhodovací pravomoci, jako by to ani nevadilo. Právě naopak.
 

Přiznávám se, že pokud jde o imigrační krizi, chybí mi pohled na jiné než naše kouty Středozemního moře a hlouběji do Afriky. Co píší arabská a severoafrická média o uprchlických vlnách, o tom, jak na ně my reagujeme a o politice Západu? Považují nás za nelidy, když nechceme uprchlíky přijímat? Jinými slovy... Jakou mají Evropané a Američané v arabských médiích „image“?
Otázka blízkovýchodních médií a jejich pohledu na imigrační krizi v Evropě by byla na sáhodlouhou analýzu. Kdybych ale měla shrnout téma z těch několika novin, které pravidelně sleduju, tak mám za to, že důraz nekladou ani tak na naše problémy – proč taky, jsou to naše problémy a ne jejich. Spíš se podle národního klíče zajímají o osudy svých krajanů, velký prostor věnují těm, kdo se cestou do zaslíbené Evropy utopili nebo byli zabiti. Přitom ale vesměs mlčí o příčinách celého fenoménu, na jedné straně možná proto, že většina čtenářů na Blízkém východě příčiny zná dávno, tak proč dokola mlátit prázdnou slámu, druhé vysvětlení nyní nabídl server WikiLeaks, který zveřejnil první várku hacknutých diplomatických depeší Saúdské Arábie. Mimo jiné z nich vyplývá, že Saúdové rozdávají stovky milionů dolarů pro arabská média, aby si udržela jejich poslušnost. Vezmeme-li v potaz, že Saúdové jsou vazaly USA a sami mají prsty v chaosu a zničení Libye, Sýrie, v destabilizaci Egypta a podobně, je jasné, že se o důvodech imigrační vlny – tedy válkách nebo financování afrických diktatur, al-Káidy a Islámského státu, které války prodlužují – vesměs mlčí.

Otázku přístupu k Evropanům a Američanům bych nejlépe popsala na konkrétních zkušenostech třeba z ulic Káhiry. Vždy bylo jakousi tradicí, že vás v centru města, kolem legendárního náměstí Tahrír, zastavovali prodejci nejrůznějších volovin s otázkou „Which Country Are You from?“ Odkud jsi? V letech po svržení proamerické diktatury Husního Mubaraka se ale lidé přestali bát a dávají najevo, co si myslí. Ta otázka už teď často nezní „odkud jsi“, ale mění se rovnou na „Jsi z Ameriky nebo z Izraele?“ A k tomu vás klidně obstoupila asertivní partička mladých „radikálů“ a zkontroluje vám i pas. Netvrdím, že je to každodenní riziko, ale náhoda je blbec, jak se říká. Potkala jsem i Francouze, kterého na ulici zmlátili, když se přiznal ke svému občanství. Já procházím v pohodě – Česká republika nepodněcuje žádné války, většina Egypťanů na ulici ani netuší, co to takové „tšíkí“ vlastně je, škodovky, kterých tam jezdí spousta, jsou pro ně německá auta, a jen starší si ještě umějí vybavit třeba motorky Jawa. Je ale zvláštní, že mezi fotbalovými fanatiky má dodnes jméno Tomáš Skuhravý, kterému říkají „Buldozer“… Ale to celé už by bylo na jiné povídání.

 

Alexis Tsipras nejspíš vyhrál nějaký čas navíc v „zápase“ za odvrácení řeckého bankrotu. Minule jsme to pojmenovali jako „hru, kdo mrkne první“. Mrknul první Tsipras? Vynese ho jeho domácí parlament v zubech za kompromisnictví, anebo dohodu, kterou Martin Hekrdla pojmenoval jako „pokrok v kruhu“, můžeme považovat za Tsiprasovo vítězství? Dokázal podle vás Tsipras zapůsobit argumenty typu: „Když nám nedáte vy, dají nám Rusové a Číňané a ještě jim postavíme plynovod“?
To jsou otázky, na které neumím odpovědět, protože vše je stále otevřené a zdá se, že si obě strany – bez ohledu na předkládání různých „kompromisních“ návrhů – daly čas třebas až do onoho 30. června, kdy Řecko nezaplatí dluh Mezinárodnímu měnovému fondu. V té chvíli bude podle MMF v bankrotu, ale třeba americké ratingové agentury mají za to, že bankrot u MMF neznamená bankrot jako takový a „jede se dál“. Je v tom chaos, mnohé návrhy, protinávrhy, postupy a reakce nechápu, takže si ještě počkejme. Už to fakt nebude trvat dlouho. A co se týče Tsiprasova argumentu s Ruskem a Čínou, zdá se, že ho chtěl původně využívat jen jako mocenskou páku proti Západu, ale dnes nelze vyloučit, že se z páky stane reálné východisko. Koneckonců, Tsipras o víkendu v Petrohradu podepsal řecký vstup do projektu Turkish Stream, čímž učinil krok, který se Washingtonu a jeho MMF zcela jistě nelíbí, ale přitom bude – z mnoha ekonomických i vnitropolitických důvodů – jen velmi těžké vzít ho zpět.

Když jsme u toho plynu: Profesor Oskar Krejčí varuje, že ukrajinské plynové trubky by mohli koupit Američané, tudíž bychom, jeho slovy, místo vyděrače kyjevského čelili vyděrači washingtonskému. Jak na to nahlížíte? A co všechno tedy bude, shrňme to, utvářet „plynový“ osud Evropy v příštích letech? Do jakých konců může dospět hra mezi Ruskem, Tureckem a Řeckem, Ukrajinou a americkým břidlicovým plynem a námi? Budeme zase v třeskuté zimě řešit plynové krize?
To je mnoho složitých otázek najednou, a tak to zkusím z jedné vody na čisto: Ano, USA chtějí omezit mezinárodní vliv Ruska tím, že mu „přistřihnou energetická křídla“. Evropská unie se už od Topolánkova tragikomického projektu Nabucco – to jsme tenkrát vymysleli plynovod ze Střední Asie, ale neuměli jsme do něj najít plyn – snaží zbavit se energetické závislosti na Rusku, ale problém je stále tentýž. Brusel mluví o tom, že nás zachrání plyn z Ázerbajdžánu, ale Baku hlásí, že všechno prodává do Číny a Asie jako takové a zbytek odebírá k přeprodeji Rusko, takže pro nás žádný plyn nemá. Hlásí se Írán, že by plyn zajistil, ale proti němu máme stále ještě sankce, takže si tuto variantu blokujeme sami. A pokud do hry opravdu vstoupí USA a ze svých vlastních geopolitických důvodů nějak zaškrtí ruský plyn do Evropy, můžeme mít problém, a to nejen v třeskuté zimě. Washington přitom sám připouští, že svůj superdrahý zkapalněný plyn bude s to do Evropy začít dovážet nejdříve za dva roky, v lepším případě. Takže co?

Berlín to vše jasně chápe, a tak se na ekonomickém fóru v Petrohradu domluvil na dalších dvou ruských plynovodech, které povedou souběžně s Nord Streamem přímo do Německa. Rusko mezitím samo o sobě razí projekt Turkish Stream, tedy projekt plynu pro Evropu jižní cestou, přes Turecko. V Petrohradu, jak už bylo řečeno, se k němu přidali Řekové, další země už svým zájmem celý projekt „dotáhly“ až do Rakouska, ale je tu stále ten problém – USA nechtějí, abychom odebírali ruský plyn, i když jiný k dispozici není. Zvítězí tedy nakonec americké zájmy nad základními potřebami evropských domácností a firem? Radši si nebudu ani tipovat.
 

Obraťme naši pozornost do Afghánistánu, kde umírali naši vojáci a kde se Západ již od roku 2001 snaží nastolit stabilitu. Což se nedaří, protože Tálibán tento týden zaútočil na budovu parlamentu. Současně se do obecné řeči vžil termín „afghanizace“, což značí rozbití státu či instituce do protichůdně bojujících kmenů. Takže: Kam jsme to dobudovali v Afghánistánu? A co nedávné náznaky, že jsme připraveni jednat s Tálibánem? Je to už skoro rok, co tam naši „boys“ umřeli. Co se za ten rok v Afghánistánu stalo?

Afghánistán se osvědčuje coby mýtické „pohřebiště mocností“. Koloniální Britové si na něm vylámali zuby, Sověti ho nedokázali udržet, byť je pravdou, že jim to Západ úspěšně sabotoval založením al-Káidy a vyzbrojováním islámských fanatiků. Dnes je jasné, že ho po 14 letech nedokázalo udržet ani USA a NATO dohromady, a to přitom Rusové nemusí Tálibánu dodávat zbraně. Tálibové jsou s to podnikat útoky v centru Kábulu, jen přebrodění řeky je nyní dělí od obsazení významného Kundúzu, ovládají většinu země. Američané sice už oficiálně z Afghánistánu „odešli“, ale nyní mají v plánu zřízení trvalých základen tamtéž a znovu se – snad už pátým rokem – objevují teze o vyjednávání s Tálibánem. Na jedné straně to svědčí o chaotičnosti washingtonské politiky, na druhé není jasné, proč by měl Tálibán s USA kompromisně vyjednávat, když má situaci pod kontrolou.

A že tam umírali naši vojáci? Co s tím? Jednou jsme se dobrovolně zavázali pomáhat při všem, co si USA a jejich/naše NATO usmyslí, tak nad oběťmi nemudrujme. Války bez mrtvých neexistují.

Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?

Zajímavé a důležité bude sledovat dál Řecko, které řeší na pohled velmi prostou otázku: Buď penze, nebo státní bankrot. Jinými slovy, jsou důležitější lidé, nebo finanční trhy?

A to není zdaleka vše; z dokumentu jasně vyplývá, že Evropská unie má zájem o libyjskou ropu a je kvůli tomu ochotna se pustit do dalšího, vysoce rizikového vojenského dobrodružství s lehce předvídatelnými následky. Nemohu se ubránit pocitu, že migrační krize je jen vhodnou záminkou, jak zajistit kontrolu nad libyjským nerostným bohatstvím pod kuratelou Evropské unie. - See more at: http://blisty.cz/art/77911.html#sthash.nxQxJNnh.dpuf


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Martin Huml
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Špinavá hra proti ČD Cargu. Někdo se prostě rozhodl, že zničí, co funguje a vydělává?

16:45 Špinavá hra proti ČD Cargu. Někdo se prostě rozhodl, že zničí, co funguje a vydělává?

Pojďme zničit to, co funguje. A funguje to dobře. Proč? Protože my jsme přišli o kšefty. Ve zkratce …